Co právě teď čtete?

Hlavně literaturu faktu, texty především o historii či archeologii. Velmi mě zaujala například kniha Miroslava Bárty a Martina Kováře Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Myslím, že vzhledem k tomu, co se teď děje kolem nás, by si ji měl přečíst každý. Z beletrie se spíše vracím k již přečteným a trochu zapomenutým "tutovkám", jako jsou Příběhy soudce Ti, Werichovo Fimfárum, Erbenova Kytice či povídky O'Henryho.

Fimfárum, Kytice… to je literatura z časů školou povinných. Co jste vlastně četl, když jste byl kluk?

První knížka, kterou mi četli a na niž si detailně vzpomínám, byl Opičí král. A první, kterou jsem sám doslova zhltal (a hned několikrát), byli Lovci mamutů. No a pak už to jelo, četl jsem pořád a všude, stovky, tisíce knih: Štorch, Verne, May, Foglar, Jirásek, Zamarovský, O'Henry, Waltari, Cooper, Lem, Bradbury, Feuchtwanger, Hugo, Dumas, Walter Scott, Gulik, Stingl, Pavel, Hubáček… Ke knihám samozřejmě neoddělitelně patřily ilustrace, především Zdeňka Buriana, Jaromíra Vraštila, Cyrila Boudy, Karla Franty, Kamila Lhotáka a mnoha dalších.

Je mezi těmi stovkami kniha, ke které se ještě dnes čas od času rád vracíte?

Jako adolescenta mě asi nejvíc oslovili Waltari a Feuchtwanger. K Sinuhetovi jsem se vrátil třikrát, poprvé jsme ho četl v sedmnácti, naposledy v padesáti a pokaždé jsem tu knihu vnímal jinak. Totéž platí pro Židovskou válku. Je zajímavé, jak životní zkušenosti a nadhled mění vztah k některým textům.

Egypťan Sinuhet tedy přispěl k tomu, že jste se stal nakonec lékařem?

Žádná z knih neměla vliv na moji volbu povolání, ale na záliby i na některé názory určitě ano. Je neuvěřitelné, jaká překvapení také život přinese. Když jsem jako kluk četl Heyerdahlovo Aku-aku o Velikonočním ostrově nebo Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost, nikdy by mě nenapadlo, že to, o čem si čtu, uvidím na vlastní oči. To bylo tehdy nepředstavitelné. Mimochodem, Aku-aku jsem si s sebou posléze na Velikonoční ostrov skutečně vzal. Mezi další "překvapení" pak patřily momenty, kdy jsem se osobně setkal s autory svých oblíbených knih či jejich překladateli jako s pacienty. S některými jsme si krásně popovídali, s jinými už to bohužel nešlo.

A kdyby to dnes ještě šlo…, kterého autora byste si teď vybral jako společníka na výpravu po dalších neznámých ostrovech?

Pokud chcete vědět, která kniha je pro mě tou knihou knih, tedy čtení, jež bych si s sebou vzal i na pustý ostrov, pak Gulbransenova trilogie Věčně zpívají lesy. Od prvního přečtení se k ní vracím opakovaně.

jarvis_565741aee4b0e3b3b29a0040.jpeg
Co čte Jan Bartoníček.
Foto: Libor Fojtík, archiv
jarvis_565741aee4b0e3b3b29a0044.jpeg
Co čte Jan Bartoníček.
Foto: Libor Fojtík, archiv