Současná vláda ustanovila odbornou komisi pro důchodovou reformu. Ta pod vedením profesora Potůčka z Univerzity Karlovy usiluje o návrhy řešení pro zajištění důstojného důchodu. Do praxe se zatím promítly dva − ukončení druhého pilíře a nové nastavení hranice důchodového věku.

Podívejme se ale na další z návrhů komise − důchodové pojištění rodin s dětmi −, kde konkrétní obrysy zatím zůstávají v rovině úvah. Jde o otázku zohlednění počtu dětí.

Tato forma podpory byla již v praxi uplatněna na Slovensku v letech 2004 až 2005. V době výchovy dítěte bylo možno snížit pojistné odváděné na důchodové pojištění o 0,5 procenta za každé dítě. Proč opatření trvalo tak krátce? Bylo administrativně značně náročné a snížení zátěže domácností bylo malé. Zanedbatelný byl i vliv na porodnost. Opatření lze navíc považovat za diskriminační, protože bezdětnost může mít různé důvody.

I přes tyto negativní zkušenosti důchodová komise dala české vládě doporučení, aby se bezdětným zvýšila základní sazba důchodového pojištění na 29 procent, domácnosti s jedním dítětem aby platily 28 procent, s dvěma 26,5 procenta, s třemi 24 procent a ty s více dětmi pouze 21,5 procenta.

Druhou zvažovanou možností, jak počet dětí v důchodových systémech zohlednit, je započtení doby výchovy dětí do doby pojištění. Tato forma nalezla praktická uplatnění zejména v evropských zemích, kde dominuje takzvaný průběžný systém.

Uplatněním náhradních dob je potlačován princip rovnosti v důchodových systémech s tím, že výchova dětí je prospěšná pro celou společnost. V Česku je zohledněna jako náhradní doba pojištění péče o dítě do čtyř let. To je velmi dlouhá doba, během které nikdo pojištění neplatí. Do budoucna je proto nutné uvažovat o jejím omezení nebo zavedení platby za náhradní dobu. Rovněž snížení věkové hranice odchodu do důchodu podle počtu dětí u žen je nutné postupně odstranit.

Často se diskutuje i o třetí možnosti, jejíž podstatou je, že by děti mohly část sociálního pojištění posílat rodičům na přilepšenou k důchodu. Proti i zde mluví administrativní náklady a fakt, že spíše než o podporu rodin s dětmi jde o podporu důchodců.

Vidíme, že jakékoliv zohlednění počtu dětí v důchodovém systému je problematické. Společným jmenovatelem je teoretické zakotvení spojené s těžko uchopitelným výpočtem efektivity. Navíc je zde negativní nebo nulová zkušenost s jeho uplatněním v zahraničních důchodových systémech.

Podpora rodin s dětmi by tak neměla probíhat prostřednictvím důchodového systému, ale zejména nástroji rodinné politiky, jako jsou daňové úlevy a opatření zaměřená na slučitelnost práce a rodiny.