Pan prezident nedávno pozval vysoké státní a bankovní představitele k diskusi o euru. K jednomu stolu tak kromě hostitele usedl předseda vlády, její místopředseda a zároveň ministr financí, guvernér ČNB a dále jeden z členů bankovní rady, považovaný za příštího guvernéra. Setkání znovu otevřelo tuto problematiku a umožnilo seznámit se s argumenty a názory pozvaných. Z informací zveřejněných po této schůzce vyplynulo, že poměr sil v názorech na možnost přijetí eura byl 2 ku 1 pro přijetí (prezident a premiér pro, guvernér ČNB proti) při dvou nerozhodných hlasech. Toto rozdělení hlasů patrně nikoho nepřekvapilo. Za pozornost ale stojí některé argumenty, které zde zazněly.

Úvodem je nutno zdůraznit, že přijetí eura je výsostně politickou záležitostí. Pro přijetí je sice nutné splnit řadu ekonomických předpokladů, ale ty samotné nestačí. O tom jsme se mohli přesvědčit několikrát v minulosti i současnosti, kdy Česká republika sice splňovala a také nyní plní takzvaná maastrichtská kritéria, ale dosud nedošlo k politickému rozhodnutí požádat o vstup do ERM II (Exchange Rate Mecha­nism). Kurzový mechanismus ERM II zajišťuje zafixování zúčastněných měn vůči euru v rámci takzvaného fluktuačního pásma. Měna země, která požádala o zařazení do ERM II, má tímto systémem stanovenu centrální paritu vůči euru a šíři fluktuačního pásma pro pohyb kurzu. Vstup do mechanismu ERM II a minimálně dvouleté bezproblémové fungování v rámci vymezeného fluktuačního pásma je nutnou podmínkou pro přijetí eura, neboť smyslem ERM II je zajistit stabilitu měn zúčastněných zemí a zafixovat kurz jejich měny před vlastním vstupem do eurozóny.

Devizová intervence ČNB z listopadu 2013 z tohoto pohledu pro nejbližší léta de facto znemožnila vstup České republiky do systému kurzového mechanismu ERM II, neboť kritérium stability směnného kurzu nebude možné naplnit. Ohlášený exit, k němuž by mělo dojít podle zveřejněných informací nejspíše ve druhé polovině roku 2016, kurz nepochybně významně ovlivní, a to i v případě, že koruna se mezitím nestane cílem útoku spekulantů, což nelze vyloučit. Jinými slovy to znamená, že reálně uvažovat o přijetí eura lze teprve po vstupu a splnění podmínky dvouleté "karantény" v rámci ERM II, tedy nejdříve kolem roku 2020, spíše ještě později. Vyjádření premiéra, že tato vláda o přijetí rozhodovat nebude, je tedy zcela namístě.

Zafixování kurzu koruny k euru na optimální úrovni je pro budoucí vývoj české ekonomiky klíčové. Pokud by čistě teoreticky mělo dojít k přijetí eura při současném kurzu zhruba 27,50 koruny za euro, znamenalo by to doslova ožebračení většiny obyvatel, závislých na mzdě nebo důchodu, a propad korunových úspor. Při očekávaném postupném vyrovnávání naší cenové hladiny na úroveň evropských vyspělých zemí, ke kterému ostatně už dochází, by to pro řadu lidí, zejména důchodců, znamenalo přežívání na hranici existenčního minima, nebo dokonce pod ním. To jistě není a nebylo úmyslem ČNB při jejím rozhodování, ale stále přetrvává otázka, proč bylo nutné k devizové intervenci přikročit.

Teoretické modely, na něž se ČNB odvolává a které posloužily jako argument pro spuštění celé akce, se nezdají být dostatečným důvodem k experimentu, který negativně zasáhl většinu ekonomiky. Pokud použijeme osvědčené římské "Cui bono?", bude z odpovědi na tuto otázku zřejmé, že z devizové intervence měli největší prospěch exportéři. Slabší koruna jim umožnila dosahovat vyšších zisků při vývozu. Pokud však vezmeme v úvahu, že nezanedbatelný podíl našeho exportu je v rukou zahraničních vlastníků, zůstává nezodpovězenou otázkou, zda devizová intervence ČNB opravdu prospěla celé české ekonomice a jakým způsobem.

Argumenty ČNB o nezbytnosti devizové intervence se ani po roce a půl nestaly relevantnějšími. Naopak, přinášejí nové a nové otázky, včetně té, zda je možné řídit ekonomiku podle modelů, které jsou ze své podstaty nedokonalé. V jedné věci však ČNB uspěla. Na několik příštích let se jí podařilo odsunout byť čistě teoretickou možnost přijetí eura.