Shrnutí mého příspěvku na diskusi Cafe Liberté (DOX), kterou pořádaly Evropské hodnoty. Vedle koncentrace moci a nedůvěry v politiku považuji za aktuální ohrožení české demokracie nárůst pocitu ztráty naděje na důstojný život ve společnosti spojený s pocitem "ztráty hlasu" v politice. Ohrožení demokracie tedy nepřichází zvenku (terorismus, Putin), ani z minulosti (komunismus), ale ze současných trendů.

Padla otázka, zda je česká demokracie v krizi. Je a je to správně, v krizi je každá demokracie, to je její základ. Demokratická krize je stálé zpochybňování základních tezí a souboj hodnot. Tento druh krize je vlastní každé demokracii a zcela cizí každé totalitní zkušenosti. Demokracie je politická odpověď na tuto permanentní krizi, to je základ její legitimity - konkrétní odpovědi se v podobě politických stran ve vládě a v opozici proměňují.

Ohrožením tedy není samostatná krize, zdroje hrozeb jsou jinde. Nám klasicky známé jsou ideolgie jedné pravdy (a strany), nezájem o demokratická řešení či nedůvěra v ně. Existuje ale další součaný trend - nárůst těch, kteří ještě v demokracii věří, mají i zájem - jenže roste pocit, že tento systém jim nezaručuje ani důstojný život. Zaručuje jim sice svobodu slova, ale ne šanci býti vyslechnuti.

Protože jde převážně o pocit, je jen těžko empiricky měřitelný, ale i tak se do jednání lidí promítá. Proto padají na úrodnou půdu různá antisystémová hnutí, proto stále častěji střídá společnost skupiny, do nichž si svou frustraci promítá (Romové, nepřizpůsobiví, migranti, muslimové). Indikátorem je růst skupin, které s tímto druhem politicky kalkulují. Což není složité intelektuálně, ale přinejmenším složité je to morálně.

Častou chybou standardních politických mechanismů je ignorace, anebo alespoň marginalizace těchto hlasů. Nejklasičtěji slýcháme - "takové nelze presvědčit", často je to doplněno o domnělou osobní charakteristiku nositelů "takových" myšlenek. Většinou to lze spojit s nějakou nálepkou "XY-fob" nebo s nástupem Miloše Zemana na Hrad oblíbený "buran" (vystřídal Havlova "čecháčka"). Ukazuje se ale, že tato strategie nepřináší úspěch. Není třeba ji změnit? K tomu jsou do základu potřeba dva zásadní kroky, respektive obraty na cestě, kterou se současná diskuse ubírá.

Prvním obratem by bylo začít jednat podle zkušenosti, že porozumění neznamená souhlas. Snažit se těmto skupinám porozumět, neznamená ji legitimizovat a souhlasit s nimi. Jde o reakci na jejich hlavní pocit - nikdo nás neposlouchá, "oni" "nás" ignorují, musíme tedy radikálněji a hlasitěji promluvit. Zodpovědný politik by měl umět své názory obhájit i před tímto hněvem, ne se tomu vyhýbat a tvrdit, že tento hněv neexistuje, či je nelegitimní. Co jiného je umění politika než přesvědčovat nepřesvědčené?

Druhým obratem je vzít vážně pocit socio-ekonomického ohrožení. Máme nejen velký dluh státu, ale take dluh domácností, exekuce už nejsou jen nekonkrétním strašákem, ale reálnou noční můrou. I když nemají diplomy ze společenských věd, je velká část lidí přesvědčena o tom, že dostupnost standardu ve vzdělání, bydlení či zdravotnictví je problém už teď, a to si ještě dobře pamatují pokusy o reformy. Sdílený dopad všech reforem stále čekajících na provedení si umí v jasných obrysech představit. Proč bychom tyto jejich obavy neměli brát vážně a marginalizovat je jako obavy těch, kteří se o sebe "neumějí postarat"? Maskovaná chudoba je ve svých dopadech často horší než ta zjevná.

Ukazuje se totiž jasně, že tento, jak se někdy říká, tekutý hněv umí naslouchat - a umí podle toho volit. Vyhýbat se konfrontaci a popírat jeho relevanci, to je současné ohrožení české demokracie. Politické strany si tedy budou muset položit otázku, zda jim kalkul na to, že tito lidé stejně k volbám nepřijdou, nepřipraví podstatnější problém. Přesvědčovat přesvědčené demokratické hodnoty nemůže zachránit. Od začátku roku proběhly již politické sněmy (chronologicky) Strany zelených, ANO a ČSSD - lze tam najít náznaky takového obratu?

Související