Povídka: Vítězství islámu v Česku

„Tak to se, u brady Prorokovy, povedlo,“ pomyslel si Muhammad Gosarra, šéf Úřadu pro zahraniční styky a informace Islámského státu. Úspěch byl už věru zapotřebí. Popularita organizace ve světě klesala, informační válka se vyvíjela podobně nedobře jako situace na bitevním poli a vedení se tvářilo nespokojeně. Teď ale jeden z jeho agentů dosáhl úspěchu, který mu může pomoci. I když u vůdce hnutí abú Bakra Bagdádího, v jehož předpokoji Muhammad stál, člověk nikdy neví.

„Dále,“ ozvalo se.

Muhammnad vstoupil. Vůdce seděl zabořený v křesle a upřeně hleděl na plazmovou obrazovku s mapou budoucího světového chalífátu.

„Salaam alejkum,“ zašeptal Muhammad s obavou v hlase. Věděl, že může z kanceláře odejít s odměnou, ale stejně tak ho mohou i vynést. Po částech.

Bagdádí neodpověděl. Pouze zvolna pozvedl ruku v níž držel dálkový ovladač. Lehce stiskl a plazmová mapa se proměnila. Objevila se vrstva zobrazující aktuální stav světového veřejného mínění. Evropa byla potemnělá, jen v jejím úplném středu žhnulo slibné zelené světlo. „Alláhu akbar!“ zvolal náhle vůdce, který si potrpěl na dramatické efekty. „Gratuluji, bratře!“

„Maličkost,“ vydechl s úlevou Muhammad a přestal si masírovat krk.

„Pokora tě šlechtí, ale skromnost stranou,“ odvětil Bagdádí a proti zvyklostem vstal a objal Muhammada. „Získat tak mocné sympatie pro naši víru v zemi, kde žije jen tisíc našich bratří, to je, při vousu Prorokově, veliká věc. Pověz mi o tom tvém pražském agentovi!“

Muhammad se v duchu pousmál. Ve vteřině mu prolétl hlavou večer před několika lety v Damašku. Ten divný chlapík exotického zevnějšku tehdy tak moc stál o slevu na ubytování pro klienty své cestovní kanceláře, že bez problémů slíbil stát se pražským rezidentem tajné služby Islámského státu, tehdy ještě zcela neznámé organizace. Asi mu přišlo, že jde o vtip, nebo si myslel, že po něm nikdy nikdo nebude nic chtít. Co by také měli potřebovat islamisté v Česku, že ano. Ale spletl se. Sice se mu do spolupráce nechtělo, ale po první výstraze šlape jako hodinky.

„Je to náš oddaný stoupenec,“ řekl Muhammad nahlas. „A pokud jde o PR tak i vynalézavý. Sám navrhl, že sepíše na Facebook nesmysly, jako že každý koupený kebab je krok k burkám, nebo že by Češi měli chodit venčit prasata k mešitám. Měl jsem o tom pochybnosti, už proto, že v Čechách vlastně žádné mešity nejsou a prasata doma nikdo nechová, ale vysvětlil mi, že právě o to jde. Že je to taková pitomost, že zákonitě vyvolá sympatie k naší víře. A přesně to se stalo.“

Vůdce přikývl a s uspokojením se ještě jednou zadíval na mapu, na které Česko zářilo zelenou barvou příchylnosti k islámu.

„Obdivuhodné. Myslíš bratře, že je tento náš agent připraven na nejvyšší stupeň?“

Muhammad si tím vůbec jistý nebyl, ale raději přikývl. „Jistě, ručím za něj.“

„Dělej tedy co je třeba. Alláhu Akbar,“ pravil Bagdádí a usedl zpět do křesla.

„Alláhu Akbar,“ odvětil Mudammad, který pochopil, že audience je u konce. Sešel o patro níž do své kanceláře, usedl k počítači a odeslal rozkaz.

O pár desítek minut později Tomio Okamura třesoucíma se rukama odemykal schránku číslo 666 na Hlavním nádraží v Praze. A pak dlouho, předlouho, zíral na napěchovaný batoh, ze kterého nápadně trčely dráty zakončené jednoduchým ručním spínačem.