V obchodním styku se mohou objevit plnění, která se na první pohled jako koupě nebo jako dílo nezdají. Nebo jde o plnění, která jsou kombinací koupě věci a nějaké činnosti. Myslí zákon na tyto případy?

Kupní smlouvu zákon definuje jako povinnost prodávajícího odevzdat kupujícímu věc, za niž zaplatil kupní cenu. Naproti tomu smlouva o dílo již podle svého názvu podnikatele zavazuje na jeho náklad a nebezpečí provést pro zákazníka dílo, které má být v souladu se zákonem předáno výměnou za zaplacení ceny díla. Dílo chápe NOZ jako zhotovení určité věci na základě objednávky. Ve vztahu ke kupní smlouvě přidávají tvůrci zákona ještě podmínku, že závazek stvrzený smlouvou o dílo nesmí ze své povahy spadat pod kupní smlouvu.

Pokud podnikatel danou věc pro zákazníka udržuje, provádí úpravy nebo činnost mající výsledek, závazek se řídí smlouvou o dílo. Typicky jde o vymalování bytu nebo zhotovení žaluzií v interiéru. U staveb zákon implicitně určuje, že jejich úpravy, opravy nebo údržba pod smlouvu o dílo spadají vždy. Jak je to ale s jinými věcmi, které zákon výslovně nejmenuje?

Důležité je, zda věc (ne)existuje

NOZ používá kritérium existence věci. Pokud věc, která je předmětem závazku, již existuje, půjde o kupní smlouvu. To nicméně platí i pro případ, že daná věc neexistuje samostatně a má být teprve v budoucnu jako samostatná věc oddělena a posléze prodána. V praxi jde například o obchodování s plody, materiálem ze stavby nebo lomu. 

NOZ říká, že pokud se jako podnikatel zavážete k tomu, že dodáte ještě nevyrobenou věc, i tento případ se posuzuje jako kupní smlouva. Jako každé pravidlo je i toto doplněno výjimkami. Pokud bude převážná část podnikatelova plnění spočívat ve výkonu určité činnosti nebo má podnikatel dodat podstatnou část materiálu, závazek automaticky ze zákona přechází pod režim smlouvy o dílo. V případě, že jako podnikatel dodáváte spotřební zboží (pod nímž si lze klasicky představit nábytek nebo kancelářské vybavení, které je nutné sestavit či vyrobit), jde vždy o smlouvu kupní.

Proč je správné určení závazku důležité?

Rozlišení hraje důležitou roli při správném určení toho, komu vyplývají práva z vadného plnění. Nebo z pohledu druhé strany, kdo je za vadu odpovědný. Co za vadu lze vůbec považovat? Podle zákona je to vada v množství, jakosti, provedení nebo účelu plnění.

PRÁVNÍ RÁDCE

Buďte v obraze a předplaďte si měsíčník Právní rádce.

Právní rádce

Objednat si ho můžete v našem e-shopu. 

U kupní smlouvy zákon rozlišuje dva základní režimy. A to zda jde o vadu, která způsobuje podstatné porušení smlouvy či porušení nepodstatné. Pokud jakožto prodávající porušíte smlouvu podstatně, kupující má právo odstoupit. Podle zákona jsou ale schůdné i jiné možnosti, jako je sleva z ceny nebo oprava věci.

V režimu smlouvy o dílo je to podobně s tím, že dalším velmi rozhodujícím kritériem je účelovost. Je výsledné dílo způsobilé sloužit účelu, ke kterému bylo určeno? Proto je stranám, které se řídí smlouvou dílo, doporučeno jeho účel specifikovat co nejkonkrétněji.

Není cena jako cena

Zaměříme-li se na cenu, u smlouvy o dílo by si měl podnikatel pohlídat rozpočet, který zákazníkovi stanoví. Zákon totiž objednatele chrání v případě, že obchodník rozpočet překročí o více než deset procent a nabízí mu tak možnost bez odkladu od smlouvy odstoupit.

V situaci, kdy je objednané dílo již rozpracováno, nahrazuje objednatel podnikateli poměrně cenu, která podle rozpočtu odpovídá stávajícímu rozsahu. U kupní smlouvy může být cenou jakákoli podoba úplaty, tedy ne jen peníze. Za kupní cenou může být považována například i činnost nebo přenechání věci k užívání.

/Připraveno ve spolupráci s měsíčníkem Právní rádce./

Zbývá vám ještě 0 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se