Bezprostředně reaguje na otázky a přiléhavě formuluje. Byla to šťastná volba, udělat šéfa baletu první české divadelní scény právě z Petra Zusky. Mimo jiné i proto, že se nebojí otevřených občanských postojů, jako když se loni v létě postavil na podporu ředitele Národního divadla Jana Buriana, odvolaného po jediném dni ve funkci.

Ale především pro invenci, s jakou zařazuje do repertoáru moderní balet. A s jakou sahá po tradičních látkách, aby je přetavil v novou energii. Naposledy v Prokofjevově baletu Romeo a Julie.

Říkáte, že Prokofjevův balet Romeo a Julie je jediná inscenace, o které jste vždycky věděl, že ji chcete udělat. Proč vlastně?

Byla to pro mě srdeční záležitost. Částečně proto, jaké je to úžasné téma. Shodou okolností jsem v jedné verzi Romea a Julie tancoval Tybalta, takže k tomu mám vztah. Ale to není podstatné. Tancoval jsem například Josého v Carmen, a přece nemám pocit, že bych zrovna Carmen musel dělat. K Romeovi a Julii jsem měl prostě od mládí blízko.

Proto, že to je Sergej Prokofjev, moderní dílo?

To je jeden z důvodů, protože jeho hudbu k tomuhle baletu považuju za jednu z nejlepších skladeb 20. století. Je to vůbec nejkvalitnější a nejpůsobivější hudba k baletu, jaká kdy byla napsaná.

Co že jste na svůj okamžik čekal pětadvacet let?

Když to vezmete od začátku mé taneční a choreografické kariéry, uběhlo opravdu čtvrt století. Ale kdybych Romea dělal ve třiadvaceti, moc dobře by asi nedopadl. Podle mého je správné, že jsem čekal tak dlouho. Aspoň jsem do toho mohl vložit bohaté zkušenosti jak choreografické, tak divadelní.

Chtěl jste být úplně jiný než všichni před vámi, nejlepší?

To ne. Ale protože je pro mě téma Romea a Julie tak důležité, chtěl jsem tu věc nazřít nějakým hodně originálním způsobem, jaký jsem ještě nikdy neviděl. A to jsem taky udělal.

V příběhu jste vsadil na obraz ženského a mužského principu. Jak jste to naservíroval tanečníkům?

Před každou věcí, třeba i před krátkou jednoaktovkou, se jim snažím přiblížit, o co mi jde. Jak to bude na jevišti vypadat, jaká bude scéna. Mluvím o svých podprahových metaforách a symbolech, které v té inscenaci používám. K Romeovi jsem je svolal někdy v dubnu nebo v květnu, před tím než jsem začal zkoušet.

Překvapil jste je svým pojetím?

Myslím, že trošku zírali. Většina z nich o něčem takovém neslyšela a já jsem dával příklady z každodenního života, aby pochopili, o čem to je. Poslouchali velice pozorně, ale nevím, co si mysleli. Mám dojem, že to pak postupně během práce začali chápat a rozumět tomu.

Říkáte vždycky: Nesmím urazit velkého autora. Jak poznáte, kam až můžete zajít, třeba zrovna u Shakespeara?

Mnozí z kritiků, a možná i z diváků, si naopak myslí, že jsem svým Romeem Shakespeara urazil. Ale já jsem přesvědčen, že jsem ho neurazil, ba naopak, že jsem šel ještě hlouběji, až do nějakých archetypálních záležitostí. Nechci se chválit, ale myslím si, že jsem toho Shakespeara naopak pochopil víc než ostatní.

Viděl jste hodně inscenací Romea a Julie?

Asi patnáct, možná dvacet. Některé jsou modernější, avantgardnější, jiné byly konzervativnější. Spousta se jich navzájem podobá jako vejce vejci. Většinou se tam šermuje, špatně a mimo hudbu. Toho jsem se chtěl vyvarovat, nechtěl jsem dělat něco, co už tady bylo stokrát. Mám pocit, že moje verze je vůbec první, která je koncipovaná přes konflikt mnicha, otce Lorenza, a královny Mab – abstraktní veličiny, o které mluví v původní hře Romeův přítel Merkucio.

Související