Frustrace je z psychologického pohledu pocit marnosti. Cokoli zkusíme, nevede k cíli a není pro uspokojení našich potřeb užitečné.

Tento pocit marnosti může být příčinou mnoha sociálních jevů, včetně extremismu, xenofobie a nesnášenlivosti. Přesvědčení, že život určité společenské vrstvy je nekvalitní a nešťastný, je kořenem revolucí, občanských válek a ve dvacátém století i obou totalitních systémů. Frustrace tedy není jen problémem těch, kterým se nedaří. Může se stát - je-li dlouho ignorována či bagatelizována - významným zdrojem společenských změn a volebních preferencí.

Česko na pohovce

Předvolební tématem tohoto týdne na IHNED.cz je Frustrovaný volič. Oslovili jsme několik psychologů, terapeutů a psychiatrů s prosbou, aby sepsali text na jednotné téma: Česká společnost na pohovce. Zde najdete další texty:

Radkin Honzák: Česká společnost na kanapi

Pavel Špatenka: Společnost na gauči

Pocit nespokojenosti obvykle rozebíráme z pohledu ekonomického, politického či společenského. Na frustraci se však můžeme podívat také jinak, pohledem historicko-psychologickým.

Císař a Švejk: česká duše je rakousko-uherská

Máme potřebu silných vládců. Jejím předobrazem je obraz císaře pána, který se v imaginaci vesnické babičky příliš nelišil od postavy poloboha.

Vybudovali jsme republiku, ale naše vnitřní představy se nezměnily. Na královský trůn jsme nechali usednout prezidenta. Zpívali jsme Te Deum. Místo korunovace jsme pouze symbolicky předali klíč od korunovačních klenotů. Monarchistický obraz prezidentů se táhne historií naší země - a mnohým taková role proti gustu nebyla. Symbolicky tuto tradici zahájil již Masaryk, který v nažehlených rajtkách shlížel z bílého koně blahosklonně na svůj lid.

Na obraz charismatických vůdců, kterých by se mohl slabý a nevědoucí občan přidržet, velmi obratně navázali Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří zdánlivého vzájemného sváru, jenž živil média a upoutával pozornost českého voliče takřka patnáct let, využili k propachtování geniálních politických dohod pomyslně vrcholících ostudou novodobé české politiky - dobou opoziční smlouvy.

Jistě, můžeme nadávat. Ale byli jsme to my, kdo jsme je adorovali. Kdo jsme je opakovaně volili. A kdo jim jejich nevývratné přesvědčení o vlastní všemohoucnosti budoval. Potřeba silných vůdců a jejich nekritický obdiv končí obvykle příliš pozdě všeobecným vystřízlivěním. Pocit naší frustrace se zvyšuje. Král je mrtev. Ale kde najdeme nového, kterému bychom opět mohli svěřit starosti o vlastní štěstí?

Druhým aspektem naší rakousko-uherské duše je pocit, že nic nezmůžeme. Skutečná moc je daleko, císař sedí ve Vídni, a je navíc Rakušák. Rozhodne se zase o nás bez nás. Z tohoto podhoubí roste úroda Švejků, kteří byli opakovaně v historii poučeni, že jsou příliš malí a bezvýznamní.

Sametová revoluce nebyla to nejtěžší

Mělo to přijít samo. Zacinkali jsme klíči a nechápali, že po nás bude ještě někdo něco chtít. Byli jsme ve stejné situaci jako muž, který se rozvede se svárlivou manželkou a představuje si, že bude mít konečně klid. Prvek očekávání je však střídán prvkem zklamání. Najednou si začíná uvědomovat jistoty, které mu manželka přinášela. Přece jen vyprala, bylo se s kým pohádat - a hlavně - na koho v hospodě nadávat.

Najednou nadávat není na koho, prádlo se kupí a v rozích rostou pavučiny. Jsme na to sami. A co více - zjistili jsme, že nás věčné spory s manželkou změnily. Už nejsme nadšení, aktivní, optimističtí mladíci. Jsme pohodlní, rozmrzelí a líní tatíci. Nechceme nové výzvy. Chceme lahváč a klid. A to se těžko mění jen tím, že zavoláme "už je to tady".

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se