Za ten měsíc, co jsem v Kaunasu, jsem nepromluvila s člověkem starším čtyřiceti let. Vynechám-li učitele. Není to tím, že bych opovrhovala lidmi staršími než já (naopak!:-)), ale v Litvě se s nimi zkrátka těžko dorozumím. Zatímco mladá generace mluví většinou dobře anglicky, starší používají litevštinu, popřípadě ruštinu. A těmito jazyky pro změnu nevládnu já.
Ta věc se stala poslední zářijový víkend, kdy centrum Kaunasu ovládly slavnosti konce úrody. Na pěší zóně Laisves Aleja (prý nejdelší ve východní Evropě) Litevci prodávali, co jim vyrostlo v zahradách, na polích, nebo co vyrobili. Stánek s ochutnávkou tradičních jídel tam mělo i přímořské městečko Plungé. A tam jsem poznala asi padesátiletou Neriju Sapiegaite.
„Pojďte ochutnat kastinys spirginé, tradiční brambory s bylinkovým máslem a smetanou z naší oblasti,” promlouvá na mě plynulou angličtinou poté, co jsem se jí zeptala, co se to vlastně v Kaunasu děje. Svojí odpovědí mi vyrazila dech – nejenže mluví anglicky, ale také je neobyčejně vstřícná, což se o starších Litevcích říct příliš nedá.
Nandává mi plný talíř místních dobrot (kromě brambor i zelný salát a červenou řepu, kterou tu míchají skoro do všeho) a nadšeně se vyptává, odkud jsem a co dělám v Litvě. Zdvořile odpovídám a stále přemýšlím o tom, proč mluví tak dobře anglicky.
„Víte, po revoluci jsme s manželem začali cestovat, a já si uvědomila, že s ruštinou si ve světě nevystačím. Tak jsem si dala předsevzetí. Každý den vstanu v šest a hodinu se budu učit anglicky. Skutečně jsem to dodržela, a i když moje angličtina není perfektní, dokážu říct, co potřebuji,” říká skromně.
Zůstávám na ni s obdivem koukat. Kéž bych i já měla tolik vůle! Potkávat takové lidi je skutečně motivující. Pomalu dojídám a vyrážím na obhlídku dalších stánků, které se táhnou v řadě několik kilometrů. A že stály zato!
