Chybami se člověk neučí

To, že se člověk chybami učí, považuji za mýtus. Ačkoliv jsem se snad pětkrát po sobě ztratil na nepřehledném propletenci křižovatek u Europarku, ani jednou mě špatná cesta nic nenaučila. Když jsem ale pošesté uspěl a projel nepřehledný uzel správně, došlo mi, že musím sjíždět až druhým exitem a pak se držet pořád vpravo. Tvrdím, že člověk se učí tím, co se mu povede. Vlastní chyby totiž dokáže jen málokdo vidět správně.

Mé ego mi podsouvá, že křižovatka byla špatně značená, že svítilo slunce do očí, že mě vyrušily zprávy v rádiu, jen si prostě nechci přiznat, že to byla moje hloupost. Jako spolujezdec ale nemám nejmenší problém okamžitě vyhodnotit, že kolega udělal chybu a špatně zahnul. Své chyby nechceme vidět, a proto se z nich dokážeme jen těžko poučit. Mnohem snadnější je učit se z cizích chyb. Obvykle nám nic nebrání hodnotit druhé zcela nekompromisně. Proto si myslím, že by člověk neměl příliš pitvat své neúspěchy, protože on sám takovou analýzu nedokáže udělat objektivně. Mnohem užitečnější je hodnotit své úspěchy a hledat, co nás k nim přivedlo. Tento přístup k vlastní historii má ještě jeden důležitý aspekt. Pokud se soustředíte na věci, které se vám povedly, a příliš se netrápíte tím, co nevyšlo, máte lepší náladu. A ta je základem dalších úspěchů. S hlavou plnou problémů a výčitek se těžko spřádají a realizují sny o krásné budoucnosti.