Už jsem si vlastně docela zvykl, že se podle toho většinou nechovají prodavači a číšníci, ale vážně mě rozčiluje, když na tuto hlubokou pravdu zapomínají - anebo ji prostě a jednoduše ignorují - také podnikatelé.

 

Pozor, jsem si vědom toho, že existuje spousta zákazníků, kteří jsou objektivně otravní a nerozumní, koneckonců jsem si jist, že mezi ně občas patřím i já ("Děláte si legraci, přinést mi mou whisky s ledem ve skleničce? Nevíte, že má být zvlášť?"). Každý máme své vrtochy a špatné dny. Všechno nás štve a pozice zákazníka nám dává možnost udělat si z člověka, který nám něco prodává nebo poskytuje nějakou službu, něco jako hromosvod. Je to fér? Není.

 

Ale život fér prostě není. Od dětství až po stáří, s nadsázkou řečeno. Narazíme na učitele, který je zakomplexovaný a hloupý, komise u přijímací zkoušky si na nás zasedne, policajt opojený mocí (všimli jste si, co dělá uniforma s hlupáky?) rozmázne banální porušení pravidel, úředník s neúsměvným výrazem označí vaši žádost razítkem "Zamítnuto!" a v práci na nás čeká šéf, který nás potápí, zesměšňuje a nepovýší a nepovýší.

 

Všechny tyto situace mají společné to, že se po nás "vozí" lidé, kterých si nevážíme a nemají náš respekt, ale jsou zkrátka momentálně v nadřazeném postavení. A v takové roli jsou i zákazníci. Jak říkal už zakladatel Walmartu Sam Walton, nejvyšším šéfem podnikatele je zákazník, protože ten může vyhodit každého ve firmě, včetně představenstva. Oproti zmíněným životním překážkám je tu však jeden významný rozdíl. Podnikatel si svůj osud, rozuměj druh podnikání i cílovou skupinu (tedy zákazníky), vybral dobrovolně. Takže má z mého pohledu dvě možnosti. Buď okamžitě přestat remcat a odměnit i toho nejšílenějšího zákazníka širokým úsměvem, anebo si najít jiný džob. Třeba v uniformě.

 

Ondřej Bartoš
investor

Související
Zobrazit