Edward Hadas publikoval na stránkách Reuters hezký komentář o práci a volném čase. Začíná citátem Benjamina Franklina z roku 1790, který předběhl dobu o dvě století: „Političtí aritmetici spočítali, že kdyby každý muž a žena pracovali čtyři hodiny denně na něčem užitečném, pak by to, co vyprodukují, dostatečně uspokojilo všechny potřeby pohodlného života… Zbytek dne je pak možno oddávat se odpočinku a štěstí.“

Dnešní moderní ekonomiky jsou natolik produktivní, že každý může mít mnohonásobně více, než se považovalo ve Franklinových dobách za pohodlí, a stačilo by k tomu tak dvacet hodin práce týdně. Přesto není čtyřhodinová pracovní doba ani dnes na obzoru. O tom všem pojednává kniha Klinea Hunnicutta, profesora „leisure studies“ na Iowské univerzitě, která se jmenuje Volný čas – zapomenutý americký sen.

Po více než století odboroví aktivisté žádali – a úspěšně – snížení pracovní doby. Ve 30. letech si byli futurologové jisti, že tento trend bude pokračovat, dělníci chtěli více volného času, což bylo možné díky efektivnějším strojům. Přitom bylo možné – pomalu, ale jistě – stále zvyšovat životní standard.

Prognostici se mýlili. V roce 1935 prezident Roosevelt zastavil přechod k šestihodinovému pracovnímu týdnu. To byl počátek konce. Od té doby standardní pracovní týden ve vyspělých zemích zůstal konstantní či se dokonce prodloužil. Pracuje mnohem více žen než kdykoli předtím. Nedávný pokus zavést kratší pracovní týden ve Francii byl zrušen.

Co se změnilo? Určitě za to nemůže produktivita práce. Technologický vývoj neustále umožňuje šetřit pracovní sílu.

Autor článku se domnívá, že vysvětlit to celé nejde ekonomicky, ale pouze kulturně, a to přesto, že většina lidí by asi odpověděla, že potřebují peníze. Lidé musejí cítit, že placená práce jim dává něco, co jim volný čas nepřináší. Více času v práci dává lidem více onoho „něčeho“. To něco je pro lidi tak důležité, že myslí méně na rodinu i legraci. Elita v každé společnosti si uzurpuje největší podíl toho, co společnost považuje za dobré. V dnešní době se elita předhání v tom, kdo je déle v práci.

Co je to to „něco“? Lidé si asi chtějí připadat užiteční. Méně práce může znamenat méně smyslu. Fakt, že jste nezaměstnaní, tedy máte nulovou pracovní dobu, je dokonce považován za dehonestující. Hunnicutt také kritizuje víru ve „spasení skrze práci“ a víru ve vyšší pokrok jako konečný cíl americké společnosti, jak o něm mluvil básník Walt Whitman.

Hadas doporučuje oprášit benediktinský slogan „modli se a pracuj“. Jakékoli množství práce totiž se štěstím vůbec nesouvisí.

Související