EKONOM: Českou specialitou jsou prodeje rodinných podniků

Většinu transakcí na českém trhu akvizic tvoří "přeprodeje" už dříve jednou koupených a prodaných firem. Nově se na trhu objevují většinou jen rodinné firmy, jejichž zakladatelé nenašli vhodného pokračovatele.

Podle společnosti Ernst & Young dochází na českém trhu akvizic především k přeprodejům firem...

Český trh je "přebraný" a prodávají se tak firmy, které už jednou či vícekrát akvizicemi prošly. Typickým příkladem je příběh pivovaru Staropramen. Ten nejprve prošel privatizací, stal se součástí skupiny Pražské pivovary, kterou koupila společnost Bass. Následoval prodej skupině Interbrew, která se zaměřovala na kultivaci lokálních pivovarnických značek. Ta pak firmu prodala private equity fondu CVC Capital Partners, který ji koupil společně s několika dalšími značkami z východoevropského regionu. Od fondu pak loni přešel pivovar také s dalšími značkami opět pod strategického investora, skupinu Molson Coors. Vidíme tak, že jedna firma se v transakcích objevila opakovaně.

Co stojí za oživením českého trhu v loňském roce? Našli investoři a prodávající společnou řeč v otázce ceny?

Ano, už nezažíváme situace z doby krize, kdy se představy prodávajícího a kupujícího diametrálně rozcházely. Samozřejmě i dnes dochází k tomu, že se rozběhnuté transakce nedokončí kvůli ceně, ale není jich už tolik.

V souvislosti s českým trhem akvizic se mluví o rodinných firmách, jichž se jejich zakladatelé zbavují kvůli tomu, že nemají nástupce. Proč je to v Česku specialita?

V Německu nebo jinde v západní Evropě také existují rodinné firmy. Zdaleka tak často ale nedochází k jejich prodejům a souvisí to hlavně s tím, jak se tyto ekonomiky formovaly. V Česku rodinné firmy fungují 20 let, kdežto v Německu jde o generacemi prověřené struktury. Předávání je řešeno jinak než u české firmy, kde tatínek začal po revoluci podnikat a teď řeší, co s firmou dál, protože potomci ji vést nechtějí. V západní Evropě má nástupnictví větší tradici.

Jsou prodeje rodinných firem z těchto důvodů i komplikovanější?

Samozřejmě. Z profesionálního hlediska to bývají nejzajímavější situace: je zajímavé řídit komunikaci mezi majoritním vlastníkem - fyzickou osobou a současně většinou i šéfem, a kupujícím, který bývá reprezentován najatým manažerem, zaměstnancem nadnárodní firmy. Jeho motivace a pracovní náplň je úplně nesrovnatelná s tím, jak se na to dívá rodinný vlastník. Jsou to extrémní kulturní střety. Jeden prodává byznysové "dítě", druhý jen dostal úkol v Česku něco koupit. Dohody bývají náročné.

V desítce největších transakcí v Česku se objevuje hned několik nákupů českých firem v zahraničí. Je to obecnější trend, nebo výjimka loňského roku?

Trend nástupu českých firem do zahraničí sílí už posledních 10 let. Pamatuji doby, kdy bylo nepředstavitelné, aby si nějaká česká firma šla něco koupit za hranice. Dnes je to běžná věc.

Jak se na českého investora dívají třeba v Německu? Je to pro ně exotická firma odněkud z východu, nebo ji berou jako zavedeného a respektovaného partnera?

Některým klientům v Německu pomáháme a pro Němce je to stále poněkud nezvyklé. Dříve se německým firmám dařilo udržovat s českou ekonomikou vztah na bázi lovce, jemuž patří náš honební revír. Byly v první vlně privatizace. Když je to dnes naopak a Češi kupují německou firmu, tak s tím někdy mohou mít určitý mentální problém. Avšak v těchto situacích není prostor pro emotivní úvahy. Navíc u českých investorů často nejde o první obchod v zahraničí, takže mají výhodu určité známosti v regionu. Jsou za nimi výsledky u firem, které koupili a postavili na nohy. Nemáme pocit, že by českému investorovi například v Německu předhazovali, že je méně kvalitním kandidátem než třeba investor ze západní Evropy.

Odeznívá už v Česku kocovina z krize?
Bude i letos pokračovat vyšší počet fůzí a akvizic?
V jakém odvětví nejčastěji?

VÍCE SE DOČTETE V NOVÉM VYDÁNÍ TÝDENÍKU EKONOM, KTERÝ VYŠEL VE ČTVRTEK 21. ÚNORA.