Jeden by nevěřil, jak poučné odcházení je. Havel odcházel jako režisér, dramatik a hlavní postava. Klaus odchází jako poněkud rozrušený filmový kritik. Benedikt XVI. odchází s modlitbou Anděl Páně na rtech. Aby nedošlo k falešné a prázdné ekvivalentnosti, poznamenejme na okraj, že tato trojčlenka má v sobě jen jednu světově neznámou. Prvního a třetího svět zná. A přesto vztah ke všem třem velmi ozřejmí povahu úřadu a jeho záběru.
Papež je tu v linii započaté Svatým Petrem. Zastupuje Ježíše (i ty dva další v jejich kuriózní jednotě). Na něj (ne na Césara) se odvolával zakladatel linie, po níž jeli Havel i Klaus. Je také víceméně známé, koho zastupují oni. A v tom je jejich problém.
Zastupujete-li INRI, leccos se vám odpustí. Benedikt XVI. potvrdil, že brilantní teoretik a strážce dogmatu ještě nemusí být skvělý lídr. Proto také Coca Cola Company nutně nehledá na post generálního ředitele svého nejlepšího chemika. Katolická církev je příliš velká, vlivná a viditelná, aby se v propojeném světě chovala jen podle svých tradičních zvyků a nepokoušela se přizpůsobit době. Svatý otec si může založit deset účtů na Twitteru, ale bude-li se laxně stavět k monstrozitě zvané zneužívání dětí některými knězi, či bude-li v Africe kritizovat kondomy, jen těžko ho dějiny zapíší jako velkou postavu. A přesto to lásku věřících k němu neovlivní, neb ta láska je určena hlavně stolci, na němž sedí a ze kterého odchází jako starý Indián do houští, neb se jeho čas nachýlil.
Jistá podobnost s českým prezidentským stolcem tu je. Propůjčuje totiž zadním částem na něm sedícím neobyčejnou důstojnost. S ní se žádná z těch našich srovnat nedá. Říká se sice, že jsme světu dali Defenestrace, ale ty se netýkaly nejvyšších pánů, vždy jen jakýchsi konšelů a odvozenin. Jinde králům občas pro jistotu uříznou hlavu, ale to není náš styl. Náš styl je pěkně se uklonit a ještě než dotyčný otevře ústa s požadavkem, rychle vyhrknout: "Ano, pane prezidente." Takové je Naše Pro Jistotu.
Přesto, jak vyplývá ze zkušenosti Klausovy, si asi prezident nemůže dovolit úplně všechno. Jakoby se fauly, jež národu jednotlivě moc nevadily, za posledních několik let nasčítaly - od veršujících a v horečkách fantazírujících poradců přes Santiagovo pero a osvobození zajatců z bitev divokého kapitalismu až po kopání do mrtvého hrdiny VH - a na pana prezidenta se najednou píská. Nevděčnost to světa...
Takový Lech Walesa odcházel znemožněn, s oblibou v jednotkách procent. Potíž je, že jeho si svět pamatuje jako muže, který na přelomu 70. a 80. let hýbal Evropou.
Nemusí však být všem dnům konec. Národ, který si za prezidenta zvolí Miloše Zemana, umí odpouštět.
