Přizpůsobivost je základním rysem všech živých organismů. Přežije pouze ten, kdo se dokáže adaptovat na prostředí, resp. jeho změny. Z tohoto hlediska nedává termín „nepřizpůsobivý“ smysl, protože chování všech, i těch nejvíce marginalizovaných členů společnosti je výsledkem jejich přizpůsobování se společenským podmínkám. Zloděj není nepřizpůsobivý, jeho životní strategie je jen specifickým typem adaptace – přizpůsobil se po svém. Jestliže se přesto od (ne)přizpůsobování odvozuje označení celého jednoho segmentu populace, musí k tomu být zvláštní důvod.

Nedokonavá chudoba

Kdo konkrétně je tímto termínem označován? Podle mých zkušeností se rozsahem vztahuje především na dvě skupiny obyvatel – příslušníky romské menšiny (resp. její – v očích „bílé většiny“ – problémovou část) a bezdomovce. Obsah pojmu je ale obecného rázu, což umožňuje, aby se jeho rozsah podle potřeby rozšiřoval. Obě zmiňované skupiny lze každopádně označovat jinými – korektními i nekorektními – výrazy. Co získáme, když je pojmenujeme zrovna jako „nepřizpůsobivé“?

Klíčem k porozumění je koncovka -ivý. Jejím připojením vzniká nedokonavý tvar, podobně jako u slov „vznětlivý“ nebo „nepohyblivý“. Vlastnost, kterou tato slova někomu připisují, je chápána jako inherentní a typická; není to jen aktuální stav, ale bytostný projev někoho, kdo je prakticky neschopen projevovat se v určitých situacích jinak. Nepohyblivý by se hýbal rád, ale prostě mu to nejde a nepůjde.

Když o někom řekneme, že je „nepřizpůsobený“, logicky bude následovat otázka, čemu se nepřizpůsobil, jinak to tvrzení nedává moc smysl. Nepřizpůsobenost tedy implicitně tematizuje i dotyčné podmínky. Hlavním ziskem ze zavedení termínu nepřizpůsobivost naproti tomu je, že samotné podmínky nejen netematizuje, ale přímo od nich odvádí pozornost k těm, kdo se neadaptovali žádoucím způsobem, k jejich údajně neměnným vlastnostem, jež jsou prý hlavní příčinou problematického stavu s dotyčnými spojovaného – materiální chudoby, asociálního a kriminálního chování, apod.

Na otázku, k čemu jsou tedy „nepřizpůsobiví“ jako společenská, morální a politická kategorie dobří, proto odpovídám: jejich hlavní funkcí je zabraňovat tematizaci podmínek, na něž se jednotlivci v naší společnosti musí adaptovat. Kdyby se hovořilo jen o tom, že kdosi není „přizpůsoben“, mohlo by někoho napadnout ptát se, čemu se to vlastně přizpůsobujeme, zda je vůbec správné to vyžadovat a zda by se ty podmínky neměly přezkoumat. Zájem vládnoucího režimu je ale pochopitelně přesně opačný. Ty, kdo svým nevyhovováním dobovým požadavkům mohou inspirovat jejich zpochybnění, je třeba stigmatizovat a vzít jejich hlasu váhu.

Nekonkrétnost termínu „nepřizpůsobiví“ přitom umožňuje, aby se do něj v případě potřeby sesypali právě i ti, kdo kladou kritické otázky a demonstrují, že zdánlivě přirozené podmínky mají svou konkrétní historii. Je to jako v legendárním westernu Nebeská brána (Cimino, 1980), kde mocná místní Asociace, privatizující si pro podnikatelské cíle i část státních donucovacích orgánů, sestaví seznam nebezpečných živlů, „zločinců a anarchistů“, kteří musí být odstraněni; jsou na něm zloději a podvodníci, ale i ti, kdo jsou zkrátka nepohodlní (třeba jako potenciální konkurence); všichni jsou to shodou okolností imigranti, tvrdě bojující o svůj kousek amerického snu.

Hrbit se a šlapat

Důraz na objektivní nevyhnutelnost a morální povinnost přizpůsobení-se má v rétorice vycházející z doktríny klasického liberalismu centrální význam. Josef Šíma např. v rozhovoru s Janem Rovenským říká: „Ekonomie jako věda nám formuluje zákony, jež jsou stejně platné jako zákony přírodní. (…) Je třeba chápat, že problémy nezpůsobuje krize jako taková, ale předchozí neudržitelný a umělý boom. Krize je naopak nutnou léčbou, cenou, kterou platíme za návrat k normálu po politické snaze urychlit růst.“ Musíme odmítnout „další regulace, opět možná dobře míněné, které však v důsledku brzdí nezbytné přizpůsobení a brání vytvoření udržitelného hospodářského systému. (…) Chybu nelze odčinit bezbolestně, ale přizpůsobení, byť je neodvratné, může být alespoň rychlé.“ Jedním ze symbolů neoliberální globalizace se zase staly požadavky washingtonských institucí známé jako SAP, Structural Adjustment Programmes, tj. Programy strukturálního přizpůsobení (doslova „napravení“ či „vyrovnání“ – něčeho, co bylo levé či křivé…).

Uniknout by nám neměl ani silně darwinistický podtext slova. Heslo sociálního darwinismu survival of the fittest lze přeložit i jako „přežití nejpřizpůsobenějšího“, tj. toho, kdo nejvíce „sedí“, „pasuje“ do nastolených podmínek. A ti, kdo nepasují a jen parazitují na těch úspěšných, jsou prostě unanpassungsfähige Elemente, jak říkali nacisté.

Darwinisticky lze ovšem popsat samotnou funkci termínu nepřizpůsobiví. Primátolog Volker Summer hovoří o bicycling reaction, cyklistické reakci, vyznačující se tím, že se nahoře hrbíme (před silnějšími) a dole šlapem (po slabších, případně odlišných). Odsuzování „nepřizpůsobivých“ tak vystresovaným příslušníkům nižší střední třídy – kteří mají dost na to, aby se o to báli, ale málo na to, aby se cítili zabezpečeni – slouží k morálnímu sebeuspokojení a zároveň k obhajobě vlastních pozic před vždy nespokojeným Přizpůsobovačem: „Ó, pohleď, velké ratingové oko Trhu, na tyto méněcenné parazity, jak jimi pohrdám.Vidíš, že já mezi ně nepatřím, jsem jiné, lepší rasy, a proto je neviditelnou rukou svou odsuň daleko, neb nejsou hodni mého sousedství. Přijmi tuto obět živou a věčnou, neuveď mne v socialistické pokušení a zbav mne Zlého!“

„Cyklistická“ adaptace na požadavky doby je nejen nehumánní, ale především krátkozraká. Ve hře totiž nejsou jen Romové a bezdomovci. Současný režim usiluje (nebo má aspoň takovou rétoriku) o vládnutí co nejméně přímými zasahy do společnosti; vládne spíš tím, že vytváří určité podmínky, jimž se lidé musí přizpůsobovat jako danostem. Do společnosti pak režim v ideálním případě zasahuje jen jako policejní moc, která zabezpečí výsledky tržní soutěže, tj. ochrání zisk vítězů před potenciálními sociálními nepokoji (v té souvislosti se někdy mluví o tzv. penálním státu – čím dál větší množství i drobných deliktů je řešeno tím, že pachatelé se prostě zavřou do vězení; ne proto, aby se napravili, ale proto, aby se zvýraznila jejich „nepřizpůsobivost“). Každý přece musí schvalovat udržování pořádku; lid to spolehlivě odhlasuje.

To, že skutečná moc je vykonávána nepřímo, tj. skrze nastolované podmínky, vede k tomu, že přehlížíme autoritativní potenciál, který tento režim má. Jsme zkrátka příliš fixovaní na klasický, etatistický totalitarismus s lineárním pojetím moci shora dolů. O tom, že se postupně propadáme do totalitarismu úplně jiné kvality, svědčí právě snadnost a samozřejmost, s jakou se fašistický termín „nepřizpůsobiví“ usadil v našem každodenním slovníku.

Nevyznačoval se ostatně podobnou rétorikou i minulý režim? Nehovořil i on o lidech, kteří nepochopili objektivní zákony dějin a odmítají se adaptovat?

S tím, jak se mluví o „nepřizpůsobivých“, přestává se mluvit o svobodě. Osvobození totiž spočívá v tom, že je odmítnuta neměnnost existujících podmínek a člověk je rozpoznán jako jejich tvůrce. Svobodu už nám dnes nikdo moc neslibuje, snad jen televizní reklamy. Místo toho nám požadavek přizpůsobivosti naznačuje, že hlavní ctností dobrého občana je hrbit se a šlapat.