Naposledy na to před pár dny upozornily Financial Times v článku o střední Evropě – zatímco Polsko či Slovensko zažívají poměrně slušné časy a ekonomicky se jim daří, Česko a Maďarsko se propadají do recese. Zdejší ekonomika přitom podle ekonomů nemá žádné zásadní handicapy, kde to tedy vázne? „Problém je v naší hlavě,“ říká generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka.

foto Karel Cudlín

Zdejší ekonomika je podle ekonomů vcelku zdravá a výsledky by měly být o třídu lepší. Proč tomu tak není?

S českou ekonomikou je to podobné jako s člověkem, kterému lékaři naměří úplně stejnou vitální kapacitu plic, tepovou frekvenci a cholesterol jako před pěti lety, jenže dnes zaběhne deset kilometrů za daleko horší čas. A není k tomu objektivní důvod. Když jsme v roce 2007 zažívali hospodářský růst přes sedm procent, tak jsme na tom z hlediska těch tělesných charakteristik byli podobně jako dnes, přitom dnes jsme v poklesu.

Co se tedy děje?

Samozřejmě zeslábla zahraniční poptávka a my jsme klíčově závislí na exportu. To ale platí i pro Slováky, Němce, Rakušany a Poláky. A přitom jejich ekonomiky rostou. My jsme jakýmsi „ostrůvkem nerůstu“. A hospodářská stagnace vždy bohužel znamená pokles zaměstnanosti, protože díky technologickému pokroku lze každý rok tytéž služby a zboží vyrobit s menšími nároky na lidskou práci. A nulový růst navíc vede k poklesu životní úrovně zaměstnaných lidí, protože stárnutí populace si vyžaduje stále větší přesun z jejich peněženky na financování penzí. Ale zpět k příčinám naší stagnace. Když se podíváme, jak české domácnosti nakupují zboží, zjistíme, že jejich poptávka klesá. Také firmy méně investují a šetří. Takže rozdíl v hospodářském růstu mezi námi a sousedními zeměmi musíme hledat ve vnitřních faktorech.

Jinými slovy exportně jsme na tom relativně dobře, ale v samotném Česku se něco zadrhlo. Ale proč? Mají lidé méně peněz? Jsou na tom firmy finančně hůře?

Ne. Domácnosti a firmy jsou ve stejné kondici, jako byly plus minus před krizí. Abych se vrátil k té úvodní metafoře – když sportovní lékař ví, že jste na tom zdravotně stejně jako před lety, ale běháte horší časy, tak se s vámi začne bavit o vaší psychice, protože můžete mít nějaký blok. A přesně to se odehrává v Česku. Česko má psychický blok k růstu. 

Jak se to projevuje?

Domácnosti nejsou ochotny utrácet a namísto toho své finance ukládají. V České spořitelně to vidíme na tom, jak nám rostou vklady. Domácnosti jsou velmi zdrženlivé, všechno si čtyřikrát rozmyslí a každou korunu dvakrát otočí v ruce. Ne z nějaké osvícené střídmosti, nýbrž z obav z dalšího vývoje. A totéž stále více platí i o firmách, kterým se nechce investovat, protože cítí nejistotu ohledně budoucnosti. Když se podíváte na vývoj důvěry českých domácností v budoucnost, tak je nižší než po „lehmanovské explozi“ v roce 2008. Přitom tehdy byly noviny plné dramatických článků o konci kapitalismu, s dneškem se to nedá vůbec srovnat. A stejně Češi mají blbější náladu než tehdy.

Na Slovensku je důvěra domácností zatím vyšší, i když je otázkou, jak dlouho vydrží. Je udržovaná optimistickou rétorikou tamní vlády, která ale nemusí být ve shodě s riziky dalšího vývoje. Zároveň je Slovensko na nižší ekonomické úrovni, z níž se lépe roste. To samé platí pro Polsko.

Co ale bohatší Němci či Rakušané? Znamená to snad, že jejich hospodářský růst je způsoben čistě jejich větší důvěrou v budoucnost?

Rozhodně jim neklesá poptávka domácností a firem, nemají ten náš psychický blok. Mají větší historickou zkušenost s tržní ekonomikou, se střídáním lepších a horších časů. My Češi jsme navíc díky větší otevřenosti naší ekonomiky více citliví na dění venku, protože víme, jak úzce jsme svázáni s poptávkou ze zemí, jako je Německo. Další klíčová věc: v Česku je zejména na straně firem velmi nízká důvěra v kontinuitu hospodářských politik, legislativy, daňového nastavení a tak dále. Firmy v Česku včetně těch zahraničních nevěří, že to, co dělá jedna vláda, přežije tu následující. Už v minulosti získaly tuto zkušenost a potvrzují si ji „on-line“ – když jakákoli vláda s něčím přijde, tak opozice ihned ohlásí, že jakmile bude u moci, tak to změní. A nejde ani tak o to, jestli jde o změnu k lepšímu nebo horšímu. Někdy je důležité držet spíše kontinuitu, i když není ideální, než neustále dělat kotrmelce.

Kolik zásadních reformních kroků se ale v posledních letech podařilo prosadit? Příliš jich nebylo...

Psychologicky není tolik důležité, jestli se něco zásadně změnilo. Jakmile lidé nevěří ve stabilitu a kontinuitu, jejich nejistota roste. Problémem jsou nesmiřitelné pozice a nepřátelská rétorika politiků – málokdy se najde téma, u něhož se vláda a opozice shodnou na společném národním zájmu. Spíše hledají každou příležitost k vzájemným útokům. A to hrozným způsobem zvyšuje nejistotu domácností i firem. V takové atmosféře se nám všem špatně kalkuluje, plánuje, investuje a utrácí.

Současná vláda si jednu linii vytyčila – snížení rozpočtového schodku za každou cenu. Nakolik její škrty a daňová opatření přibrzďují ekonomiku?

Úsporné vládní balíčky včetně daňových změn mají menší reálný dopad na peněženky domácností a firem než na jejich psychiku. Lidé v novinách čtou, že vláda šetří a zvyšuje daně, ale málokdo si vypočte, jak se to dotkne jeho peněženky. Opět platí, že to lze dokumentovat na růstu úspor domácností a celkem dobré finanční situaci firem.

Třeba ve státní správě se platy reálně snižují.

Ano, vždycky platí, že utrpí konkrétní domácnosti, firmy, sektory, ale v průměru platí, že nejde o drama. Žádné z těch opatření není tak silné, aby to vysvětlilo momentální míru recese české ekonomiky.

foto Karel Cudlín

Pavel Kysilka (54)

Vystudoval VŠE v Praze. V letech 1986–1990 působil v Ekonomickém ústavu ČSAV . V roce 1990 se stal na VŠE proděkanem, o rok později poradcem ministra pro ekonomickou politiku V roce 1992 byl jmenován členem bankovní rady Státní banky československé. Vedl přípravu a realizaci zavedení české koruny a měnové odluky od Slovenska. V roce 1993 byl jmenován viceguvernérem ČNB, v roce 1998 působil jako výkonný guvernér. V letech 1994–1997 působil jako expert MMF a podílel se na zavedení národních měnv řadě východoevropských a středoasijských zemí. Od roku 2000 pracuje v České spořitelně, od loňského roku je jejím generálním ředitelem.

banner Respekt zamcene

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 0 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:

  • Mobilní aplikaci HN
  • Web bez reklam
  • Odemykání obsahu pro přátele
  • On-line archiv od roku 1995
  • a mnoho dalšího...

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Zajímá vás jen tento článek? Dočtěte si ho za 19 Kč.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru