Davy zákazníků se v supermarketu doslova perou o to, kdo z nich první uchvátí lahev jedlého oleje nabízeného "v akci". Televiznímu reportérovi se přitom koupěchtivý muž svěřuje, že do boje povolal i svého vnuka, protože k mání je jen pět lahví zlevněného oleje na zákazníka.

Takhle se tedy chová český spotřebitelský národ v době, kdy z anketních průzkumů vychází, že už delší dobu preferuje především kvalitu potravin a nevybírá si zboží jen podle ceny.

Podobných falešných mýtů kolem českých potravin a obchodních řetězců najdeme více. Týdeník Ekonom analyzoval ty nejfrekventovanější. S cílem spíše provokovat k diskusi, než razit jednoznačná tvrzení. Ukazuje se totiž, že skutečnost není černobílá, ani pro byznys s českým jídlem neplatí nějaké "univerzální pravdy".

1. Mýtus: Jíme horší "humus" než za komunistů

Ten dnešní gothajský salám už se nedá jíst, levný eidam taky ne, chleba vám za den zplesniví nebo naopak ztvrdne. Jídlo je horší než za bývalého režimu.

Tato a podobná emotivní kritika kvality, valící se dnes na české potraviny ze všech stran, spatřuje příčinu problému i v jednom opravdu reálném faktu: přestaly totiž platit bývalé státní normy, které za bývalého režimu určovaly složení většiny základních potravin. A podle kritiků vede takové ponechání výroby potravin bez pevných státem nařízených receptur právě k tomu, že salám je už úplně bez masa a chleba se dělá bez kvásku.

Jaká je realita? Především jsou kritické názory podmíněny notnou dávkou nostalgie. Ne snad paušálně po "zlatých časech za bolševika", ale vzpomínka dnešního padesátníka, jak si dal v osmnácti letech (někdo i dříve) v hospodě své první pivo a k tomu gothaj s cibulí, a jak to úžasně chutnalo - ta může být opravdu velmi emotivní. Ale sotva je racionální.

2. Mýtus: Cena nerozhoduje

Zhruba čtvrtina nakupujích preferuje kvalitu, další pětina nakupuje přednostně ve "své" oblíbené prodejně bez ohledu na cenu a dalších dvanáct procent zákazníků chce šetřit při nákupu čas, ne peníze. Je tedy zřejmé, že lidé už začali dávat přednost kvalitě, a ne ceně potravin.

Tak alespoň hovoří jeden z mnoha průzkumů renomovaných agentur, které už řadu let zní na odborných summitech potravinářů či z médií. Jde přitom o mýtus, který je hodně děravý. Podezřelé je už to, že se klišé o touze spotřebitelů po kvalitě a údajném přehlížení ceny zdůrazňuje už minimálně posledních deset, ne-li patnáct let.

3. Mýtus: Tuzemské potraviny jsou nejzdravější

Toto oblíbené heslo stojí na dvou postulátech. Jednak někteří odborníci doslova tvrdí, že člověk má ze zdravotních důvodů jíst potraviny, které mají svůj historický původ v jeho končině (dejme tomu střední Evropě). Případně ještě lépe rovnou ty, které má na svém dvorku, nebo je pěstují farmáři alespoň v jeho okrese. Neměli bychom jíst třeba kiwi, protože pochází z druhého konce světa, a obsahuje látky, jež jsou nám cizí; a například i středomořské broskve prý obsahují látky, na něž může být tuzemec alergický.

Teorii o prospěšnosti původních potravin ovšem zpochybňuje už pohled do historie. Například brambory nebo kukuřice přece pocházejí z Ameriky - a nemáme doklady, že by po nich Evropané hromadně hynuli. Ani v současné době lékaři nevarují, že by náš středoevropský organismus ohrožovala konzumace citrusů, nebo třeba mořských ryb...

4. Mýtus: Import ničí domácí trh

Toto heslo razí především zemědělci. Podle nich má být stát co možná soběstačný - rozuměj: zpracovatelé a následně spotřebitelé mají odebírat vše, co jim tuzemští farmáři nabídnou, a vyhnout se "levným a nekvalitním potravinám z dovozu".

Jenže ať se nám to líbí, nebo ne, právě import zahraničního zboží včetně kultury prodeje po roce 1989 naprosto převrátil a obrodil potravinářský trh v naší zemi, prostě ho postupně dostal na "normální" západní úroveň. Jenže oněch čtyřicet let socialistického plánování a izolace od normálního světa, totiž světa konkurence, "vychovalo" leckteré podnikatele i spotřebitele k odporu vůči volnému obchodu.

5. Mýtus: Řetězce si tvrdě konkurují

V Česku je jedna z nejvyšších koncetrací obchodních řetězců v Evropě, a sítě si proto cenově velice tvrdě konkurují. Tuhle mantru často a ochotně opakují šéfové řetezců, a dlouhou dobu jim to "baštila" i média.

Týdeník Ekonom - č. 18/2012Ale postupně začalo být zřejmé, že jde jen o hodně nafouklou bublinu. Především se ukázalo, že některé potraviny v Česku jsou i dražší než třeba v Německu. Tato praxe přetrvává (viz Ekonom č. 8/2012).


Více se o tématu dočtete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 3. května, nebo pod odkazem níže:

banner 2

Související