Nattó je vláknitý, lepkavý, mazlavý a hutný zkvašený sojový pokrm, který Japonci jídají k snídani. Dá se jíst jen tak, ale obvykle se podává studený na rýži okořeněný sojovou omáčkou, hořčicí nebo křenem wasabi. Vyjma nezvyklé textury má nattó ještě jeden problém, přinejmenším tedy pro Evropana či Američana - zápach.

Páchne jako by se čpavek oženil s hořící pneumatikou, a jakkoli to není nejhorší zápach na světě, na stupnici lákavosti k jídlu má stupeň nula, cituje The Wall Street Journal z nové knihy americké akademičky Rachel Herzové That's Disgusting: Unraveling the Mysteries of Repulsion (To je nechutné: Odhalování záhad odpudivosti).

Během několika posledních let zažil výzkum nechutnosti doslova explozi. Nechutnost je spolu s radostí, překvapením, hněvem, smutkem a strachem jednou ze šesti základních emocí, a zároveň jedinou z nich, kterou se člověk musí naučit, což něco napovídá o její komplikovanosti.

Většina dětí dostane první lekci z nechutnosti zhruba době, kdy se začnou učit chodit na nočník. Spouštěče nechuti si rychle upevňují na základě reakcí rodičů, kamarádů a dalších lidí, se kterými se setkávají. Jídlo patří k těm součástem lidské kultury, která je bohatá na příklady značných rozdílu ve vnímání toho, co je či není nechutné, v různých částech světa.

Sýr: delikatesa, nebo nechutný produkt ze shnilých tělních šťáv krávy či ovce?

Například sýr je na Západě považován za pamlsek i luxusní delikatesu. Přitom Gorgonzola nebo Brie mohou být označeny za poněkud slizké. Dalším sporným bodem je aroma. Za různých okolností může vůně sýra připomínat zvratky, zapocené nohy nebo odpadky. Mnozí Asiaté proto považují sýry od eidamu až po stilton za nechutné.

Vzhledem k tomu, že sýr vnímají (vlastně správně) jako shnilou tělní tekutinu krávy, ovce nebo kozy, není to až tak přehnané, jak by se nám Evropanům mohlo zdát. Přestože výsledek tohoto kontrolovaného hnití většině z nás chutná. Klíčem výroby takové potraviny je zvládnout proces rozkladu takovým způsobem, aby přinesl požadovanou chuť a zajistil, že po konzumaci neonemocníme (v některých případech je hniloba nutná, protože čerstvá varianta potraviny je jedovatá).

Rychlý výlet po světě za dalšími oblíbenými kvašenými potravinami nás zavede ke korejskému kimči, což je kvašená zelenina (obvykle zelí), do Norska za syrovým lososem gravlax. V Etiopii se peče plackový chleba injera, španělské chorizo je vlastně kvašená a sušená nevařená vepřová klobása, mnoho druhů kvašených mléčných produktů je oblíbených po celém světě.Hákarl: kusy masa žraloka, který "zrál" týdny v zemi, se suší na čerstvém povětří.

 

 

K nejdrsnějším tradičním pokrmům patří zřejmě islandská delikatesa hákarl. Vyrábí se z masa grónských žraloků žijících v chladných vodách u Islandu. Žralok se vyvrhne a uřízne se mu hlava, pak je v celku uložen do mělké jámy zasypán pískem. Podle ročního období tu zůstane dva až pět měsíců. Poté je maso nakrájeno na proužky a dalších několik měsíců se suší.

Pro Hákarl je typický štiplavý až močovinový rybí pach, který nutí lidi odjinud zacpat si nos. A co se chuti týče, špičkový světový šéfkuchař Anthony Bourdain ho označil za "tu nejhorší, nejnechutnější a nejhůř chutnající věc", jakou kdy jedl. Nejen Island má ale patent na pokrm hodný Guinessovy knihy nechutností. Hákarl by se dal zapíjet ekvádorským aperitivem chicha, který vzniká fermentací předžvýkané směsi vařené kukuřice (nebo kořenů juky) s lidskými slinami.

Casu mazru obsahuje tisíce larev hmyzu. Dá se jíst, dokud jsou živé

Výzvou pro všechny milovníky sýrů ovšem je ovčí sýr casu marzu oblíbený na italské Sardinii. Jeho jméno znamená "shnilý sýr" a místně se mu říká "červí sýr", protože je doslova prošpikovaný živými larvami hmyzu.

Sýr Casu marzu je obydlen larvami sýrorodky drobné. Dokud se hýbají, je to podle lidí na Sardínii bezpečné.

Při výrobě "červího sýru" se začne silným plátem místního ovčího sýra pecorino sardo, ale ten se nechá zajít daleko za běžné stadium zrání až do fáze, kterou by mnozí označili za "škůdci napadený rozklad", protože přesně tím to ve skutečnosti je.

Do sýra se přidají larvy sýrorodky drobné (Piophila casei) a kyselina z jejich zažívacího traktu rozkládá tuky sýra, díky čemuž je finální produkt měkký a tekutý. Do chvíle, kdy je připravený ke konzumaci, typický casu marzu obsahuje tisíce larev.

Místní obyvatelé považují za nebezpečné jíst sýr s uhynulými larvami, a tak se servíruje s ještě se mrskajícími průhlednými červíky. Někteří lidé je ze sýra před konzumací vyndávají, jiní ne. Těm se ale radí zakrýt sousto vkládané do úst rukou, protože vyrušený červík se dokáže vymrštit až do výšky 15 centimetrů.

Související