Nezákonné kopírování a sdílení materiálů chráněných autorskými právy se těžko potírá i uvnitř jediné země. Když se ale internetové pirátství začne šířit přes hranice, nastává téměř neřešitelný problém.

Duševní vlastnictví dejme tomu americké provenience lze totiž na síť nahrát v jedné zemi a stáhnout v zemi druhé prostřednictvím webové stránky, jejíž servery se nacházejí v zemi třetí. A aby toho nebylo málo, tyto servery provozují anonymní nadšenci (nebo zločinci) bůhví odkud. Koho v takovém případě žalovat a u kterého soudu? Nejnovějším z mnoha pokusů o ochranu vlastnických práv na internetu je americký zákon proti pirátství známý jako SOPA (Stop Online Piracy Act), který v současné době projednává Kongres USA.

Návrh zákona si klade za cíl odstřihnout Američanům cestu k zahraničním pirátským serverům tím, že zmáčkne zprostředkovatele. Držitelé práv, jako jsou například hollywoodská filmová studia, budou moci požadovat, aby společnost vydávající kreditní karty nebo reklamní síť přestala obchodovat s určitou zahraniční webovou stránkou. Po internetovém vyhledávači zase mohou chtít, aby odstranil odkazy na tuto stránku.

Poskytovatele internetových služeb mohou vyzvat, aby zablokoval její doménové jméno. Zprostředkovatel pak bude mít pouhých pět dní na to, aby žádosti vyhověl, nebo ji zamítl. Poté může držitel práv předat záležitost soudu.

Držitelům práv se do rukou dostala mimořádná moc. Kritici návrhu tvrdí, že požadavky na odstranění odkazů a soudní příkazy potopí malé a začínající firmy. Blokování celých webových stránek podle nich zavání cenzurou.

Vlastníci práv versus digitální aktivisté

Kolem zákona SOPA se zformovaly dvě silné skupiny. K jeho příznivcům patří nejen filmová studia a nahrávací společnosti, ale i farmaceutické firmy a jiné výrobní podniky. Nový zákon proti internetovému pirátství se jich sice jako takový přímo nedotýká, zato mají velký zájem na tom, bojovat proti porušování práv duševního vlastnictví v jakékoli podobě. Na druhé straně stojí internetové společnosti, investoři do technologií a takzvaní digitální aktivisté, které spojuje touha nabourat stávající obchodní modely a nechuť ke všemu, co zavání staromódní regulací.

Údaje o internetovém pirátství jsou nespolehlivé, protože technologie se neustále mění. Kontroloři mají plné ruce práce s tím, aby rozeznali, zda má zastrašování nějaký účinek, nebo jen roste popularita jednoduchých a levných alternativ pirátského stahování, jako jsou služby pro legální pořizování hudby on-line. Nevědí ani, nakolik má pokles legálního prodeje hudby a filmů na svědomí internetové pirátství a do jaké míry je na vině změna vkusu spotřebitele. Vést válku proti krádežím duševního vlastnictví připomíná boj proti obchodu s drogami: na jednom místě si na něj došlápnete a vzápětí vyraší jinde.

Soudy stálo nemalé úsilí, aby ukončily nebo omezily činnost některých velkých sítí umožňujících sdílení souborů na tzv. "peer-to-peer" principu (uživatelé si mohou soubory vyměňovat, aniž by k tomu museli použít centrální počítač). Jenže na jejich místě se rychle objevují jiné. Podle odhadu Mezinárodní federace hudebního průmyslu (IFPI) se objem sdílené hudby v letech 2006 až 2008 zdvojnásobil.

Ještě rychleji přibývá internetových úložišť, jako je například RapidShare. Tyto služby umožňují lidem sdílet odkazy na soubory nahrané na tzv. "cloud" - obrovské množství snadno dostupných serverů, které dovolují ukládání dat všeho druhu. A jak tvrdí IFPI, další hrozbou budou ilegální služby umožňující on-line streamování a pirátství prostřednictvím mobilních přístrojů.

Poslední možnost

Z pohledu držitelů práv zůstávají zákony k problému ostudně lhostejné. V USA byl v roce 1998 přijat autorský zákon Digital Millennium Copyright Act, který sice postavil mimo zákon celou řadu metod kopírování digitálního obsahu, ale zřídil také institut tzv. bezpečných přístavů, které zprostředkovatele, jako jsou vyhledávače nebo sociální sítě, chrání před trestním stíháním za jednání jejich uživatelů. Podobné zákony mají i další bohaté země. Piráti však přesunuli svoji nelegální činnost do států, kde je právní prostředí benevolentnější, například do Švédska. Nadále přitom využívají výhod, které jim poskytují vyhledávače a platební systémy řízené z USA. Zprostředkovatelé nyní podle držitelů práv představují jedinou možnost, jak s nelegálním obchodem skoncovat. "Tohle je poslední šance - jedině oni jim mohou zatnout tipec," tvrdí Peter Mensch ze společnosti Q Prime, která zastupuje hudební skupiny jako Metallica nebo Red Hot Chili Peppers.

Jak poznamenává Viktor Mayer-Schönberger z Oxfordského internetového institutu, zprostředkovatelé čelí palbě i na dalších frontách. Například na společnost Google bylo v Evropě podáno několik žalob za poskytování odkazů na obsah porušující zákony na ochranu soukromí. Některé evropské a asijské země přijaly nebo navrhly zákony obsahující zásadu tzv. stupňované odezvy, které poskytovatelům internetových služeb ukládají povinnost zablokovat službu uživatelům, u nichž existuje podezření ze stahování nelegálních souborů (nejprve obdrží dvě varování).Podle šéfky IFPI Frances Mooreové tento přístup funguje. Jak uvádí, v Jižní Koreji, která podobný zákon přijala jako jedna z prvních zemí, většina lidí soubory přestane stahovat již po prvním varování a řada zbývajících po tom druhém.

Jen malé peníze

Tento zastrašovací účinek však může časem vymizet. Odhalování konkrétních pachatelů bývá obtížné, protože se jen těžko dokazuje, kdo z internetu soubory nelegálně stahoval. Americká asociace nahrávacího průmyslu (RIAA) v letech 2003 až 2008 kvůli sdílení souborů zažalovala tisíce lidí. Pirátská činnost tím zprvu rychle zeslábla, ale brzy začala opět bujet.

V porovnání s protipirátskou legislativou v jiných zemích působí zákon SOPA drakonicky. Ostré spory se ale vedou o to, jak by se měl obsah šířit a jak by se za něj mělo platit. Příznivci návrhu zákona si přejí, aby změny v těchto oblastech probíhaly co nejpomaleji, protože by tak měli dostatek času se na ně připravit. Odpůrci návrhu naopak požadují rychlejší změny obchodních modelů, které by umožnily urychlené zavádění dlouho očekávaných inovací: nižší ceny v chudých zemích, větší využívání digitálních služeb na vyžádání a v neposlední řadě menší závislost na prodeji alb a DVD. Na obou stranách je ale patrná vypočítavost - řada kritiků navrhovaného zákona se snaží prorazit právě v těchto oblastech podnikání.

Zaručenou cestu k blahobytu však lidem s tvůrčím duchem nezaručí ani protipirátské zákony. Služby poskytující legální stahování hudby přes internet totiž vyplácejí na autorských poplatcích jen malé částky. "Pouze ty nejslavnější hudební skupiny si dokážou vydělat skutečné peníze koncertováním - a aby se kapela proslavila, musí prodávat alba," upozorňuje Mensch. Na tom žádný zákon mnoho nezmění.

© 2011 The Economist Newspaper Limited.
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.


S podporou Batmana. Návrh zákona, který by měl zatočit s internetovými piráty, podporují hlavně filmová studia a nahrávací společnosti. Pozitivně ho však vnímají i farmaceutické společnosti či jiné výrobní podniky. Foto: Bloomberg

Související