Dluhovou krizi eurozóny nezapříčinila rozpočtová nezodpovědnost členských zemí z periferie bloku, nýbrž systémové faktory, to znamená samo zavedení eura - to vedlo k ohromnému přílivu kapitálu do těchto zemí a poté k jeho náhlému zastavení, což spustilo krizi.
Domnívá se to americký ekonom Kash Mansori a dokládá to srovnáním rozpočtových a platebních bilancí evropských zemí. Na jeho článek odkázal na svém blogu nositel Nobelovy ceny za ekonomii a kontroverzní sloupkař listu The New York Times Paul Krugman.
Mansori ve své analýze odmítl rozšířený názor, podle něhož byla dluhová krize vyvolaná tím, že vlády postižených zemí utrácely nad své poměry. To je přitom oficiální postoj, který se odráží v podmínkách naordinovaných Řecku, Irsku a Portugalsku mezinárodními věřiteli a v plánech EU na budoucí prevenci krizových situací.
Krize je podle ekonoma naopak výsledkem sil a rozhodnutí, které stály mimo kontrolu vlád periferních zemí - zejména náhlého a prudkého přílivu kapitálu po zavedení eura v podobě úvěrů či nákupů státních dluhopisů.
Kapitálová bonanza
Mansori ukazuje, že v bilanci veřejných financí sice měly v letech 2000-2007 Řecko a Portugalsko nejvyšší deficity z eurozóny, avšak Španělsko a Irsko udržovaly přebytky. Všechny čtyři krizové země ale vedly za toto období nejvyšší deficity běžného účtu platební bilance a u všech je také patrný prudký růst těchto schodků od konce 90. let, kdy přijímaly euro. Jejich rozpočtové schodky v té době žádný vyhraněný směr neměly.
"Kapitálová bonanza", jak ekonomové prudký růst přílivu kapitálu označují, byla podle Mansoriho přímým důsledkem zavedení eura, po němž mohli investoři z jádra eurozóny snadněji investovat do periferie bloku.
To přitom byl jeden z hlavních cílů projektu eura a všeobecně byl také oslavován jako "finanční integrace". Problémem však bylo zastavení a zvrat těchto toků po globální finanční krizi let 2008-09, konstatoval Mansori.
Přijetí eura zvýšilo pravděpodobnost příchodu krize
Podle Mansoriho také není pravda, že by periferní země jako Řecko využily mohutného přílivu kapitálu ke zvýšení vládní a soukromé spotřeby. Podíl spotřeby na domácích nákupech zde ve sledovaném období naopak klesal, zatímco podíl kapitálových investic rostl.
Mansori stejně tak nevidí problém ani v tom, že by v krizových zemích byla nadprůměrná inflace nebo se tam snižovala konkurenceschopnost kvůli neefektivnímu trhu práce. Problém je podle něj v "systémově nevyhnutelném zhodnocení směnného kurzu".
"Je nutné uznat, že jakmile tyto země přijaly euro, uvedlo to do pohybu mocné síly, v jejichž důsledku byla finanční krize pravděpodobnější a zřejmě i nevyhnutelná, bez ohledu na to, co vlády periferních zemí dělaly," uvedl Mansori.
"Nezodpovědné chování periferních zemí ke krizi eurozóny nevedlo, vedla k ní sama jednotná měna," uzavřel.
Krugman: Evropa se vrátí do recese
Krugman k tomu dodal, že země eurozóny nemají po zbavení se vlastních měn žádný nástroj, který by mohl jejich platební bilance ovlivnit.
Za jedinou možnost, jak krizi řešit, ve svém posledním sloupku označil "expanzivnější fiskální a měnovou politiku silnějších evropských ekonomik", tak aby to okrajovým zemím vytvořilo lepší prostředí pro export do Německa a dalších zemí jádra měnové unie.
Krugmanovi je jasné, že Německo od plánu snižování rozpočtového deficitu neustoupí, a věští tak katastrofu v podobě návratu celé Evropy do recese. Kromě Berlína ostře kritizuje německou politiku úspor a protiinflační tažení Evropské centrální banky, která po recesi už dvakrát zvýšila své úrokové sazby.
Krugman namísto poukazování na hyperinflaci v Německu 20. let upozornil na srovnání dnešní situace s politikou německého kancléře Heinricha Brüninga v letech 1930-32. Jeho trvání na vyrovnaném rozpočtu a deflačním zlatém standardu vedlo ke zhoršení hospodářské krize se známými neblahými důsledky pro politiku.
