Eva Kaňáková (65 let) je koučka, která má zkušenosti jak s profesním, tak životním koučinkem. V roce 1996 získala v soutěži Vynikající podnikatelka cenu Sympatie. V roce 2008 nakladatelství Grada vydalo její knihu Jak efektivně vést porady. S tím, jak zraje jako profesionálka i člověk, se na ni stále častěji obracejí lidé, kteří se nebojí jít ve svém životě do hloubky..

HN: Dochází často k prolínání profesního a osobního koučinku?
Když začínáte profesním koučinkem, a když to k něčemu má být, tak se vždycky dostanete i do osobního života. Je to prostě provázané. Záleží na každém jednotlivci, jak je připravený a do jaké hloubky je ochotný u profesních i osobních témat jít.

HN: Slyšela jsem rozhlasový pořad ženy - Pavly, která zápasila s rakovinou. Vyprávěla o koučinku s vámi a vzpomínala, že jste se sešly nejprve při profesním poradenství...
Ano, Pavla i v době nemoci na sobě stále pracovala. Byla velmi učenlivá a otevřená. To je pro koučink i práci se strachem nezbytné. Kdysi došla v průběhu koučinku k tomu, že uzavřela vlastní firmu. Byla jsem v Austrálii a koučink probíhal po Skypu. Pavla měla témata, která ji trápila. Hodně jsme si spolu "povídali", já jsem ji poslouchala a dávala jí otázky k zamyšlení. Nakonec dospěla k tomu, že už nechce mít firmu. Uvědomila si, že ztratila motivaci, uvědomila si, že to není to, co chce v životě. V průběhu koučinku si lidé často rovnají hodnoty, mění postoje a následně i chování. Pochopitelně, že ukončení firmy se neobešlo i bez pocitů určité křivdy a nespravedlnosti. A ono se říká, že rakovina má často spojitost také s psychickými příčinami. Křivdu a nespravedlnost Pavla hluboce cítila, ale dokázala to zpracovat. Téměř do poslední chvíle věřila, že nemoc zvládne. Zemřela, ale odešla krásně.

HN: V poslední době se intenzivně věnujete tématu strachu. Jak jste se k němu dostala?
To téma ke mně přišlo před mnoha lety, když mi kamarád dal knížku v angličtině "Feel the Fear and Do It Anyway" od autorky Susan Jeffers. Obrovsky mě nadchla a já jsem ji na webových stránkách doporučovala. A pak při různých workshopech se téma vynořovalo pořád znovu. Se strachem se potkáváme všude. V osobním i v profesním životě. Nejen já, my, každý prožívá strach, obvykle když se setkává s něčím novým. Strach prožíváme a živíme vzpomínkami na minulost, co by se bylo mohlo stát, kdyby… Přestože je to už za námi a nestane se to. Nebo se posouváme do budoucnosti, kdy se bojíme toho, co by se mohlo stát, kdyby… Přestože nemáme důkaz, který by potvrzoval, že se to opravdu stane. Když necháme strach na sebe působit, omezuje nás.

Klienta je třeba připravit na to, že každou změnu doprovází strach a emoce a že je možné změnit svůj postoj ke strachu tak, že to nebude strach, co nás ovládá, ale že my můžeme postupně zvládat své strachy tak, aby nás neomezovaly..

HN: Na svém webu máte hodně fotek z Austrálie. Co vás tam táhne?
Žije tam můj syn a mám tam tedy určité zázemí. Navíc je to nádherná země. A protože jsem chtěla udělat něco i pro svůj profesní život, poznat i jiný směr koučinku než ten, který znám, tak jsem v roce 2008 svoji cestu do Austrálie spojila s konferencí, kterou organizoval australský kouč Noel Posus v Sydney. Australský koučink, ten který znám já, je hodně lidský. Rozšířila jsem si tam své znalosti ke "Kolu života".

HN: Jde o názornou pomůcku pro osobní rozvoj?
Ano, "Kolo života" je jeden ze základních nástrojů koučinku, který jsem poznala už při studiu amerického koučinku - "Co-active coaching". Jde o zmapování toho, jak se v daném okamžiku svého života cítíme v základních oblastech svého života. "Kolo" si rozdělíme na osm oblastí, čtyři osobní a čtyři pracovní. Témata z osobního života jsou láska, zdraví, zábava a rekreace a rodina. Lásku můžeme pojmout jako romantickou, partnerskou lásku a druhý pohled k tomu může být láska k sobě, láska k životu. Rodinu si můžeme rozdělit na dvě políčka - rodina a přátelé. Druhá polovina kola života zahrnuje pracovní, profesní život a sem patří kariéra, peníze, osobní rozvoj a prostředí - společenské, životní, firemní – každý se zaměří na to, co je pro něho osobně to nejdůležitější.

HN: Pomůže "Kolo života" klientovi získat přesnější obraz svého života?
Cílem je uvědomit si, jak jsme spokojení s jednotlivými oblastmi našeho života právě teď, a uvědomit si, jak by auto nebo kolo šlapalo, kdybychom toto kolo dali do nějakého dopravního prostředku. Pak kouč, společně s klientem – koučovaným - pracuje na změnách, pro které se koučovaný, rozhodne. Metoda "Kola života" se používá už více než pětadvacet let a vychází z psychologie. Pomocí "Kola života" si tvoříte změnu ve svém životě. Řeknete si třeba dobře, jedna oblast života není nic moc, přesto to není ta, na které chci pracovat. Ale jinou oblast života chci zlepšit o "X" procent . Popíšu si, jak to má vypadat po změně konkrétně a plánuji, co pro to udělám. Základem koučinku je práce na té změně. Se změnou v jedné oblasti dochází ke změnám v oblastech dalších. Kouč jen klientovi pomůže rozestřít mlhu, skrze kterou on něco nevidí. Největší změny se většinou odehrávají mezi koučovacími sezeními.

HN: Co nejvíce brzdí změnu?
Mohou to být naše přesvědčení. Přesvědčení nás provázejí celým životem a omezují nás. My si ta přesvědčení vytváříme a neseme od malička. Nepochybujeme, že to může být jinak, a stále je považujeme za pravdivá. Pracovala jsem například s jednou ženou, která přišla s tím, že stále potřebuje někomu něco dokazovat. V průběhu společné práce přišla na to, že už jako malá musela stále dokazovat něco rodičům. Ta přesvědčení třeba zní "musím být dobrá, dobrý, hodný, hodná, aby mě měli rádi" nebo "nezasloužím si štěstí" nebo "jen nebuďte šťastní, ať se něco nestane" a podobně. Když se nedostanete přes tato přesvědčení, tak udělat změnu je těžké.

HN: Lidé mají často strach, že udělají chybu...
To je další přesvědčení – "udělat chybu, dělat chyby je špatné". Dělat chyby není špatné, špatné je jen opakovat stále stejné chyby, aniž bychom se z nich poučili. Kdybychom brali třeba první krůčky dětí jen jako chyby, asi by se hodně dětí stěží naučilo chodit. Chyby jsou kroky k uvědomění a možné budoucí změně. Pokud se však rozhodnu pro změnu, tak musím udělat nějaký krok nebo akci. "Chyby" jsou průvodním jevem a výsledky nejsou vždycky hned takové, jaké si přejeme. Je dobré brát chyby jako výsledky na cestě k cíli.

HN: Doba je roztěkaná a nutí člověka hodně improvizovat. Jak neztratit svůj cíl?
Obvykle když se nám nedaří plnit cíle, znamená to, že se více soustřeďujeme na to, co se děje kolem, na to, jak se dostat k cíl,i a ne na to, co chceme. Cíl ztratíme ze zřetele. U cíle hrají roli tři faktory. Čas nebo kroky, potřebné pro splnění cíle, důslednost a motivace. Jestliže nemáme vyjasněnou vlastní motivaci, tak si můžeme dávat jakékoliv cíle a k ničemu to nevede.

HN: Koučujete třeba i lidi, kteří chtějí hubnout. Jak?
Je třeba zjistit, co člověka skutečně brzdí, když se trvale nedaří. A u hubnutí to tak většinou bývá. Co je v hloubce jeho osobnosti a jak to tam vypadá. Dnes jsem koučovala jednu ženu. Říkala mi, že dosud neměla potřebu zhubnout, přestože její váha nebyla ideální. Teď ale přišla s tím, že chce zhubnout - kvůli zdraví. Při vizualizaci, se kterou se v koučinku hodně pracuje, si uvědomila, že tahle motivace u ní ještě nefunguje. Jindy jsem podobné cvičení dělala s jinou ženou a ona si uvědomila, že už nechce zhubnout. Vžila se do situace, co nastane, až bude štíhlá. Ona i manžel ztratili práci. Manžel ještě práci nenašel a ona už ano. A ona najednou říkala, teď když zhubnu a budu štíhlá, tak vlastně vezmu manželovi i další "jistotu" a to nechtěla. Ujasnila si, co chce, a neměla potřebu změny. Bylo to její rozhodnutí. Rozhodnutí je to, co každý koučovaný musí udělat sám, kouč to za něj nikdy nedělá

HN: Je jasné, že koučování neosloví toho, kdo vlastně žádnou změnu nechce. Zažíváte takové situace?
Ano, role oběti je pohodlná. Nic nemusíme dělat, měnit, najdeme si viníka, na kterého to všechno svedeme. Vyhýbáme se zodpovědnosti. Ještě si k tomu najdeme nějakého "zachránce", který nás ujistí, že je to opravdu tak, jak říkáme, a my se v tomhle smrtelném trojúhelníku točíme a nemůžeme se pohnout z místa. Byla jsem na akci, kde si lidé hledali novou práci. Jeden muž tam říkal, nemohu najít práci a všichni mi házejí klacky pod nohy. Když jsem slyšela jeho další výmluvy a nářky, dosadila jsem mu jeho slova do tohoto trojúhelníku. Cesta ven existuje. Když chceme změnu, musíme se pro ni rozhodnout. Jestliže jsme v situaci, se kterou jsme nespokojení, tak je důležité si položit otázku, jakou výhodu nám přináší to, že v tom setrváváme. Je třeba si uvědomit, kde jsme, zda na straně setrvávání a stagnace, nebo spíše na straně změny. Upřímnost k sobě samým je jediná cesta, jak se dobrat pravdy. Je dobré představit si klasické staré váhy a na misky vah si symbolicky dát své výhody, které nám přináší setrvávání a které změna. Co má větší váhu? Změna není vždycky jednoduchá, ale je možná.

Související
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru