Už skica klubovny byla velmi slibná, připomínala mi svým protaženým tvarem přimhouřené oko. Organických forem je v české architektuře ještě velmi málo, panuje k nim jakási nedůvěra nebo málo odvahy: na to, abyste spočítali architekty, kteří ji jsou schopni pěstovat na vysoké úrovni, vám budou stačit prsty jedné ruky.

Poprvé jsem kresbu viděl někdy během roku 2009, potom jsem už nedočkavě sledoval na klubovém webu, jak probíhají terénní úpravy, jak se přemísťuje zemina, jak postupně roste betonová základna. Bylo to vzrušující. Taková zpomalená reality show, v níž je místo přihlouplých účinkujících hlavním hrdinou architektura.

Na samotnou stavbu jsem se jel podívat až letos v březnu, sotva dva měsíce před termínem oficiálního dokončení. Zaparkoval jsem před původní klubovnou, která byla postavena v roce 2002 na kraji Aleniny Lhoty, kde architekt použil princip betonové schránky zasypané zeminou a kameny.

Tato zvláštní "jeskyňka" sice přestala svou kapacitou stačit (původně devítijamkové hřiště se změnilo na osmnáctku), ale udala tón architektury Čertova břemene, která je v souladu s charakterem zdejšího přírodního hřiště, zasazeného do krajiny České Sibiře, natolik ohleduplná, že je na první pohled těžko patrná.

Nová klubovna vyrostla o kousek dál, nad driving range, odkud je nerušený výhled na nedaleký rybník a přes něj na kopcovitý kraj. Jako bych přímo před sebou viděl notovou osnovu a mohl slyšet hudbu. Těžko si můžeme představit větší kontrast archaického způsobu stavění s moderním, založeným na betonové konstrukci, rozměrných skleněných plochách, a přitom to jde spolu dohromady.

 

Nadčasová hudba

"Cítil jsem povinnost schovat budovu do krajiny, aby ji jen pozorně doplňovala, aby si s ní povídala a dýchala s přírodou," vysvětluje architekt Stanislav Fiala. Dozvídám se, že projekt nové klubovny se několikrát měnil, především rozsah jejího programu. Nejdříve se totiž uvažovalo, že v ní bude čtrnáct pokojů pro hosty, nicméně od nich se upustilo, zůstaly pouze tři "pohotovostní", které mohou byt spojeny v jeden byt správce v západní části. Potom se pochopitelně musel upravit jeho objem a zmenšoval se natolik, aby byl co nejhospodárnější, a zároveň nepřišel o to, čemu se říká "prostorový luxus".

"Dům je vymyšlen od počátku tak, aby bylo možné ho v případě potřeby rozšířit, protože něco takového se vždycky může stát," upozorňuje Stanislav Fiala. "Vždycky mne uklidňuje, když se v baráku dá pokračovat, když je schopen růstu, a proto mě znervózňují uzavřené, definitivní bloky, o nichž vím, že na nich už nemůžu dál pokračovat. Mám velkou touhu nechávat věci otevřené, protože život přináší nečekané události, na něž je nutné reagovat, takže se taková otevřenost velmi často brzy zúročí. Budoucnost se nedá přesně odhadnout, ale je dobře, když se na její proměnlivost připravíme."

V klubovně najdete restauraci, která je schopna vstřebat až sto hostů, konferenční salonek či recepci s barem, šatny, úschovnu bagů, kuchyni, kanceláře, zázemí pro personál. Takto náročný provoz vyžaduje velký objem, nicméně jeho částečným zakopáním do zatravněného kopečku se jej podařilo potlačit.

Zásadním a nejvíce využívaným prostorem je samozřejmě společenská sekce v jižní části, kde nechybí závěsné odpočinkové "koše", v nichž se dá houpat, ale především obrovský krb s otevřeným ohněm a dvojicí umně usazených balvanů. Motivy, které se objevují v krajině či blízkém exteriéru budovy, se architekt snaží uplatňovat také vevnitř.

 Vytváří tím vlastní kódovaný jazyk stavby, který nepotřebuje složité výklady k pochopení. Zatímco sochař si je schopen měsíce "vyhrát" s jedinou sochou, jejíž užitečnost spočívá jenom v ní samotné, špičkový architekt je schopen vybudovat dílo podobné estetické hodnoty, ale s nepoměrně vyšším efektem pro potenciální uživatele.

 "O každé věci, kterou v návrhu použiju, si musím být jistý, že je správná," říká architekt. "Proto ji přemílám tam a zpátky a každý detail má nejméně tři varianty, jak by mohl být vyřešen. Chci, aby se daly dobře udělat, aby byly adekvátním využitím materiálu a nenarostly kvůli nim náklady.

Stavaři z toho bývají trochu unavení. Je to tlak nejenom na ně, ale především na mě samého. Musím sám sebe přesvědčit, že řešení, pro něž jsem se rozhodl, je to nejlepší možné. To je ze všeho nejtěžší: vydat se správným směrem a pak už o tom nepochybovat."

 

Zvláštní dobrodružství

V žádné jiné své stavbě Stanislav Fiala ještě nepracoval tak výrazně se dřevem, které se zde stává klíčovým konstrukčním prvkem. Nejde jenom o palisádovou stěnu, povalový strop nebo rytmickou řadu kůlů sloužících jako navigace ke klubovně (nesou také venkovní osvětlení), dřevěné špalíky zase slouží jako "dlažba" na chodníčcích v okolí. Klíčovou roli sehrávají dubové kmeny podpírající zastřešení terasy, která prodlužuje interiér klubovny až do samotné krajiny. Duby připomínají totemy, ale mají zásadní nosnou funkci. Architekt už roky snil o domě, kde by mohl takto uplatnit kmeny stromů, ale povedlo se mu to až nyní.

"Stromy jsou takové, jak narostly, stačilo je jenom dobře ořezat, upevnit, a protože jsou pod střechou, neshnijí. Jsou zataženy emulzí z mýdla a sádla, která zpomaluje jejich vysychání," upozorňuje Stanislav Fiala. Najít vhodné duby schopné splnit závažnou roli podpěry nebylo tak jednoduché, architektovi se je podařilo získat až na Moravě, v hlubokých lesích u Vizovic.

Společně s Jiřím Václavů, hlavním inženýrem projektu, a lesníky měřili průměry stromů, jejich rozložení a nakonec ty, které jim připadaly vhodné, označili.

Na samotné kácení přijel statik Vít Mlázovský, aby schválil jejich výběr. S projektem neustále v ruce, ve vytrvalém dešti nakonec zvolili bohatěji tvarované, křivé, jež mají pro lesníky menší cenu, protože lépe se prodávají rovné a hladké tvary. "Zažívali jsme zvláštní dobrodružství," vzpomíná architekt.

Dobrodružství pokračovalo, když byly stromy převezeny na Aleninu Lhotu a pomocí jeřábu pokládány na driving range, aby se zjistilo, které k sobě pasují a v jakém pořadí budou nejlépe fungovat . Musela to být svého druhu šachová partie, kde neustále probíhá rošáda. Když jste dnes na terase, všechno vypadá, jak má být, přirozeně - ale aby to tak mohlo působit, museli tvůrci vynaložit nebývalé úsilí.

"Principy, z nichž vycházím, jsou pořád stejné, jenom jsem je užil zase jiným způsobem: měl jsem možnost - například v tvarování dřeva - uplatnit určitou divokost, která odpovídá tomu, jak to cítím, jak moje duše tvaruje to, co vzniká ve fantazii," říká Stanislav Fiala. Především to prý pro něj byla nádherná příležitost vyplývající jak z podstaty úkolu a místa, tak z důvěry investora.

"Nikdo se nezalekl a neřekl: To bude divné. Všechno prošlo tak, jak jsem chtěl, nic se nezakázalo. Stává se, že klient sám sobě ubírá kousíček spektra, které jsem do projektu chtěl dát. Tady se žádné spektrum neořezávalo, a to bylo výjimečné. Měl jsem úplnou tvůrčí volnost. Pro mě je to zmapování sebe sama, kam jsem se dostal. Až s odstupem času snad budu schopen zhodnotit, jak jsem naložil se svobodou, které se mi na Čertově břemeni od rodiny Němcových a celého tamního týmu dostalo."

Zbývá vám ještě 20 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se