V široké řadě spotřebního zboží, včetně obuvi, spotřební elektroniky nebo šperků, je Čína již dnes globální spotřebitelskou jedničkou či dvojkou.
Agregovaný tok lodních kontejnerů mezi Asií a Severní Amerikou a Asií a Evropou je v současné době menší, než jejich tok mezi jednotlivými asijskými zeměmi. Ten tvoří zejména zboží dovážené do Číny.
Domácí poptávka v Číně absorbuje většinu doma vyrobených klimatizací, motocyklů, nákladních automobilů a oceli. Populace přijímá vysokým tempem nové technologie – v Číně je 400 milionů uživatelů internetu, mobilní telefony jsou ve městech samozřejmostí.
Soběstačnost Číny pokulhává
Čínská města rostou tak rychle, že země má nyní více městských center než většina západních států. Je tu například asi 90 měst, v nichž počet lidí střední třídy převyšuje 250.000, v USA a Kanadě dohromady je to méně než 70 měst. V Číně by měl tento počet dosáhnout 400 měst do roku 2020.
Samozřejmě, že ani přes rychlý růst není Čína v mnoha oblastech soběstačná. Mnohé z čínských firem nejsou samy o sobě schopny exportovat a musí spoléhat na mezinárodní korporace. Čína se ohledně vysoce kvalitního univerzitního vzdělání stále spoléhá zejména na zahraničí.
Její tradiční zdroj energie představuje uhlí, její poptávka po dovážené ropě vedla v posledních deseti letech k růstu cen této komodity. Čína je také čistým dovozcem potravin a nemá inovativní farmaceutický a zdravotnický sektor, jaký je možno vidět na západě.
Čína je dnes v mnoha ohledech tím, co představovaly Spojené státy pro Velkou Británii v 19. století. Britští manažeři nebyli schopni vytvořit či implementovat strategii na trhu, který byl mnohem větší než jejich trh domácí. Stejným výzvám nyní čelí západní manažeři v Číně, rozdíl ve velikosti je ale ještě větší. Jen několik málo firem je schopno se s touto výzvou vypořádat.
(Zdroj: Harvard Business Review)
