A je to tady zase! Téměř přesně před rokem mě islandská sopka s tím nevyslovitelným jménem na šestnáct jiter uvěznila v čínské Šanghaji. Teď její sestřička Grimsvoetn způsobila, že pečlivě pročítám zprávy českých a polských meteorologů a zvažuji, zda se z cesty do středního Polska vrátit letecky, jak bylo původně plánováno, nebo si rovnou zarezervovat místo v nějakém vlaku či autobusu. Loni to prý v Evropě byl docela masakr.

Před rokem jsme s kolegy v Šanghaji vtipkovali, že cesta vlakem přes mongolský Úlánbátar trvá tři týdny, což zas není tak moc. Tehdy jsem se chystal v Číně na dlouhý pobyt, protože to vypadalo, že se do letadla nedostaneme tři týdny. Pak jsme byli v čínské metropoli jen o čtyři dny déle.

Z Polska by návrat měl být na první pohled jednodušší. Při hledání vlakového či autobusového spojení z Krakova, Varšavy či Katowic si ale člověk o moc lépe nepřipadá. Přímé spoje kromě jednoho nočního lůžkového vlaku z Varšavy a jednoho věčně narvaného z ukrajinské Oděsy přes Krakov prakticky neexistují. A to ještě před dvěma lety jezdily dva přímé vlaky z Prahy do Krakova. Jediný autobus z Krakova jede přes Poznaň dvacet hodin, jinak se jednou či dvakrát přestupuje, cesta trvá nejméně osm hodin. Nebo mi systém Idos, který nám Poláci závidějí, nabízí cestu až dvanáctihodinovou s pěti přestupy.

Loni jsme filozovali, co nám asi matka příroda chce naznačit. Letos jsem klidnější, protože jsem blíž. Ale podstata zůstává: jsme závislí na moderní technice. A ve střední Evropě ještě navíc na neschopnosti propojit naše komunikace se sousedy.

 

Zde najdete loňské díly Deníku nervózního pasažéra:

Díl I, díl II, díl III, díl IV, díl V, díl VI a díl VII

Související