Desetileté výročí zavedení nucené správy v Investiční a poštovní bance a pro stát zcela nepříznivý vánoční výrok arbitrů v tzv. pařížské arbitráži mezi Československou obchodní bankou a Českou republikou (reprezentovanou ministerstvem financí, dále “MF”), jež proběhla ve Vídni, vedl k tomu, že případu IPB je opět věnována velká mediální pozornost. Tomu dále napomohlo zveřejnění řady doposud tajných dokumentů, které umožnilo právě ukončení arbitráže.

Měli jsme tedy možnost číst celou řadu textů a sledovat výroky jak novinářek a novinářů, tak i zainteresovaných politiků, jen za HN mohu jmenovat texty (v abecedním pořadí) J. Hrstkové, M. Kalouska, dvakrát J. Macháčka či J. Plesla.

Některé z komentářů nejen obsahují nepravdivá tvrzení, ale především mohou poškodit reputaci České národní banky. To samé zjevně mohou přinést i kroky zainteresovaných aktérů. Proto jsem se rozhodl představit svůj pohled na tuto kauzu.

Moje nevýhoda plynoucí z toho, že vedu instituci, které se věc týká, je dle mého názoru vyvážena dvěma výhodami: V období předcházejícím i následujícím zavedení nucené zprávy a prodeje IPB jsem se k tomuto případu nikdy ani nepřiblížil. I po vstupu do bankovní rady ČNB jsem se snažil vyhnout vyjádřením na dané téma. Přinejmenším tedy nejsem ve věci nijak historicky zaangažován.

Vedle toho jsem byl z důvodu své pozice nucen, obávám se, na rozdíl od těch, kteří o dané tématice píší (včetně některých z těch, kteří o ni psali v HN), přečíst si všechny relevantní výroky arbitrážních soudů i ocenění IPB. I s rizikem, že se dopustím chyb plynoucích z toho, že nejsem právník, se pokusím vycházet právě z těchto výroků, viděných očima hospodářskou praxí školeného laika.

Začnu tím méně spornějším, tedy tím, co se v případu IPB stalo do zavedení nucené zprávy a prodeji IPB do rukou ČSOB. Budu při tom vycházet především z předběžného nálezu tzv. londýnské arbitráže (Saluka/Nomura vs. Česká republika zastoupená MF).

Při vstupu Nomury do IPB podcenily české autority (dle mého názoru včetně ČNB) význam dvou faktů: 1) Nomura nevstupovala do IPB přímo jako investor japonský, ale nepřímo prostřednictvím nadace Saluka jako investor nizozemský a 2) Nomura se deklarovala jako investor portfoliový nikoliv strategický. První fakt vyústil v to, že smlouva České republiky s Nizozemskem o ochraně investic poskytuje (dle nálezu londýnské arbitráže viz např. článek 203, 254, 282-283, 295-300) investorovi poněkud vyšší než standardní ochranu.

Druhá vedla k tomu, že Nomura nebyla dle nálezu arbitrů povinna (na rozdíl od investora deklarujícího se jako investor strategický) sdělit českému státu svůj skutečný obchodní záměr. Například tedy existenci a smysl operace České pivo jistící hodnotu investice Nomury proti znehodnocení hodnoty jejího akciového podílu (viz např. články 232 a 233, 235, 334, 416 a další).

V podstatě tribunál usoudil, že Nomura měla podobný nárok na ochranu jako portfolioví investoři z jiných zachráněných českých bank (Komerční banka, Česká spořitelna). Navíc s ní stát nejednal spravedlivě (nebo to alespoň neuměl doložit), když se na konci krize snažila problémy IPB řešit, neboť se domníval, že za problémy v IPB může činit odpovědnou i Nomuru, resp. Saluku (viz paragraf 381), a proto s ní nemusí jednat se stejnou vážností jako s jinými potencionálními zachránci IPB.

Je dobré ale také uvést, že v postupu ČNB při inspekcích či při a po zavedení nucené zprávy (prodej IPB ČSOB), stejně jako při zpřísnění požadavků na kapitál vyžadovaný u problémových úvěrů, neshledal tribunál pochybení (viz např. články 265, 272-275, 357-358).

Dle článku 265 týkajícího se uvalení nucené správy a prodeje IPB "daná opatření mohou být ospravedlněna jako přípustné regulační úkony“. Za pozornost dále stojí, že dle článku 272 bylo "zvažování fakt“ i aplikace příslušné legislativy na tato fakta ze strany ČNB "rozumné“.

Nález tribunálu, bohužel, nebrali v úvahu autoři nově zveřejněné důvodové zprávy pro vládu doprovázející v roce 2006 smlouvu o vyrovnání s Nomurou, takže v ní lze najít řadu zcela nepravdivých tvrzení o roli ČNB.

Na druhé straně je ovšem pravdou, že předběžný nález londýnské arbitráže nebyl pro Českou republiku příznivý, narovnání s Nomurou tedy zjevně mělo smysl.

Než se ale budu věnovat mnohem spornějšímu a dnes živě diskutovanému výroku arbitráže z Vídně (ČSOB vs. MF) musím stručně okomentovat ocenění hodnoty IPB ve výši 34,2 miliardy Kč. Podle mne jde o ocenění banky skrze velmi růžové brýle - vychází totiž z toho, že IPB by byla ke konci roku 1999 dobře kapitalizována státem i ostatními akcionáři a její operace by nebyly zasaženy žádnými negativní událostmi (viz čl. 3 ocenění).

Jde tedy o ocenění hypotetické IPB, ve které stát a ostatní akcionáři v (radostné) shodě dokapitalizovali podnik a vše běží k obecné spokojenosti všech zúčastněných. Pro jistotu podotýkám, že v takovém ideálním stavu se IPB nikdy během posledních let své existence (tím méně pak před zavedením nucené správy) nenacházela.


A nyní se již konečně dostávám k arbitráži ČSOB vs. MF vedené ve Vídni. Tuto arbitráž iniciovala ČSOB, aby získala od státu náhradu za vrácenou pohledávku za firmou J. Ring ve výši 1,5 mld. Kč a různé další náklady (především úrok) v úhrnné výši nepřesahující 2 miliardy Kč.

Šlo o poměrně složitou právní problematiku zahrnující mj. i oblast povolování veřejných podpor, tedy věc typicky řešenou prostřednictvím arbitráže. Mnohem větší pozornost ovšem vzbudil "protiúder“ MF.

To vedle odmítnutí nároku ČSOB na ony zhruba 2 miliardy požadovalo, aby ČSOB z mnoha důvodů, včetně tzv. zakázané veřejné podpory, zaplatila státu oněch 34,2 mld. Kč zmíněných v předchozím odstavci. ČSOB samozřejmě takový "protinárok“ MF odmítla.

V podstatě lze říci, že o Vánocích publikovaný nový výrok arbitrů dal v drtivé většině (a ve všech, které jsou podstatné) bodů za pravdu ČSOB. Ovšem často ne z důvodů, které se tradují. Tedy, že stát či nucený správce uzavřeli při řešení situace v IPB tak zcela nevýhodné smlouvy, že de facto umožňují ČSOB vrátit kdykoli státu cokoli, co vlastními chybami znehodnotila.

Arbitři naopak u sporu o pohledávku konstatovali, že některé články smlouvy nelze izolovat od jiných "relevantních částí kontraktu“ a tedy, že "by bylo nesprávné umožnit ČSOB požadovat platbu od MF, pokud by zaznamenané důkazy svědčily o tom, že ČSOB zacházela s pohledávkami za společností J. Ring způsobem představujícím zanedbání“ (viz čl. 385 výroku - překlady výroků v této arbitráži jsou dílem autora textu).

MF se nepovedlo prokázat, že by ČSOB nevěnovala profesionální péči správě aktiv a závazků bývalé IPB, ani to, že by případné porušení této povinnosti mohlo mít za následek nějakou podstatnější škodu. Tolik k méně "spektakulárnímu“ dvoumiliardovému nároku ČSOB.

Pokud jde o "protinárok“ českého státu, že ČSOB by měla "vrátit“ hodnotu, kterou s přebráním IPB získala, arbitři uvažovali jinak, než jak uvádí např. M. Kalousek v HN (v polemice z 6.1.2011): "Z rozhodnutí tribunálu vyplývají dvě možnosti. Buď nucený správce, který měl prodávat majetek v hodnotě 34 miliard Kč, ho prodal ze soboty na neděli bez výběrového řízení za 1 korunu, nebo majetek, který měl mít hodnotu 1 korunu, protože byl za 1 korunu prodáván, česká vláda přeplatila svými garancemi o 34 miliard Kč. V každém případě vznikla daňovému poplatníkovi škoda 34 miliard Kč.“

Naopak, tribunál konstatoval při vědomí výše zmíněné valuace, že "je velmi nejisté, že podnik IPB byl skutečně předán ČSOB s nějakou kladnou hodnotou.“ (čl. 516). "Jinak řečeno... podnik IPB nebyl předán ČSOB s pozitivní hodnotou.“ (čl. 521) "Dále tribunál konstatuje, že MF se nepodařilo doložit, proč tvrdí, že se vytvořila (v důsledku zásahu státu - pozn. autora) pozitivní hodnota podniku IPB.“ (čl. 522) "... arbitrážní tribunál souhlasí s ČSOB v závěru, že pozitivní hodnota podniku IPB, byla-li nějaká, byla také vytvořena v důsledku aktivit ČSOB“ (opět čl. 522).

V závěru hodnocení kauzy pak shrnuje, že "MF tvrdící, že předalo podnik IPB #130#jako dar‘ ČSOB, čímž utrpělo škody, za něž nebylo kompenzováno, ve skutečnosti také získalo pozitivní hodnotu v důsledku transakce IPB. ... Bankrot IPB a následný útok na banky by s největší pravděpodobností vedl ke kolapsu celého českého bankovního systému. ... arbitrážní tribunál shledává, že MF nemůže tvrdit, že utrpělo ztráty v důsledku transakce IPB“ (čl 525).

Arbitři dále uvádějí, že “jsou naprosto nepřesvědčeni“ (čl. 592) argumenty MF o tom, že pozitivní hodnota podniku IPB ve výši 34 miliard korun vznikla v důsledku garancí státu a stát má nárok na kompenzaci za předání tohoto podniku IPB do ČSOB .

V této souvislosti se jako přeci jen ne zcela nezkušený čtenář arbitrážních výroků nemohu ubránit pocitu, že volbou použitých slov, ale třeba i tím, že přiznali ČSOB nároky na úhradu všech jejich nákladů na obhajobu (pětinásobně vyšších než nákladů MF), dali arbitři najevo skutečně veliký odstup od "protinároku“ státu a argumentace, kterou je podložen. Jinak řečeno, tímto "protiútokem“ si stát asi moc nepomohl.

Zásadnější otázka ovšem je, kde stát postupoval špatně. Je evidentní, že žádný komerční subjekt by zřejmě nevstoupil do transakce za předpokladu, že celý její přínos uhradí protistraně. Nebylo však přeci jen možné "uhrát“ v případě IPB něco lepšího?

Dovolím si říct, že možná ano. Při vyjednávání o transakci došlo k rozhodujícím chybám před tím, než byla podepsána transakční dokumentace. V okamžiku, kdy předání podniku IPB do ČSOB bylo jedinou cestou k záchraně IPB (a zřejmě i českého bankovního systému), již bylo pozdě. Protahování agónie likvidními injekcemi z ČNB a hledání jiných partnerů by zřejmě k lepšímu výsledku nevedlo. Buď měl být příslibem podobných garancí získán jiný zájemce, nebo mělo být o podobných garancích navzdory všem emocím seriozněji jednáno s oním "portfoliovým investorem“ v IPB. Už proto, aby si ČSOB nemohla být v podstatě jista, že je jedinou alternativou.

Ale to se dnes snadno říká. V každém případě však nevím o ničem, co by nasvědčovalo tomu, že v rozhodujícím týdnu a víkendu měli účastníci transakce na straně státu jinou volbu než postupovat tak, jak postupovali. Jakákoliv pozitivní hodnota IPB už v té době byla pro stát jednající se zkušenou protistranou ztracena.

Kauza IPB byla pro český stát bolestnou a drahou lekcí. Máme-li se z ní však poučit, je třeba se mj. seznámit alespoň s relevantními výroky těch, kteří v ní měli poslední slovo, tedy arbitrů - nikoli se spoléhat jen na převyprávění těmi, kteří se, třeba i s nejlepšími úmysly, podíleli na vytvoření argumentace, v níž arbitři nenašli mnoho ekonomické logiky. Jak jsem mnohokrát osobně zjistil, mnohým z těch, kteří se kauzy na té či oné straně zúčastnili, zřejmě jejich emotivní angažovanost brání v objektivnějším hodnocení faktů.

Zůstane-li dobré jméno ČNB zachováno v očích těch, kteří se s arbitrážními dokumenty seznámí, budu šťasten. Zmenší-li se alespoň újma, kterou by naše reputace měla utrpět, budu stále spokojen. Ale i kdyby si zdrojové dokumenty jen přečetlo více zájemců o ekonomické děje a finance, nebudu litovat času stráveného psaním tohoto textu.

/Autor je guvernérem České národní banky/