Co je co a jaký to má vliv?

Stres

- charakteristické je pro něj nadšení pro úkol, který je třeba zvládnout
- emoce jsou přehnané
- neustálý pocit časové tísně
- dá se zvládat jen díky velkému výdeji energie
- vede k úzkostným poruchám
- poškozuje především fyzicky, může i zabít. Typické jsou případy mladých mužů, kteří po třicítce prodělají infarkt.

Vyhoření

- charakteristická je malá angažovanost, a to i pro úkoly, které postiženého člověka dříve těšily
- emoce jsou otupělé
- produkuje pocit bezmocnosti, člověk se neustále cítí skleslý
- provází jej ztráta motivace, ideálů a naděje
- vede k netečnosti a depresím
- poškození je především emoční, postižený má intenzivní pocit, že život nemá cenu

Cítíte se stále uštvaní? Přestávají vás těšit věci, které jste dříve dělali s nadšením? Možná jste jen unavení a stačí se pořádně vyspat. Ale pokud se tyto pocity staly součástí vašeho životního stylu, pozor na to, abyste se nedostali na kolena. K syndromu vyhoření už může být jen krok. Vědět, kde leží hranice, je důležité, protože když ji překročíte, náprava škod se protáhne na měsíce i roky.

Tak jako u pětačtyřicetileté Jany. Ještě před dvěma lety byla tato učitelka na základní škole pro svou práci nadšená. Dneska děti, které učí, nenávidí. Přežít den ve škole se pro ni rovná výstupu na Mount Everest. Ale na radu, aby vyhledala psychologa nebo změnila místo, říká: "Musím to vydržet, na změnu nemám energii." K odborníkovi se ale pravděpodobně dostane až ve chvíli, kdy se úplně zhroutí.

Syndrom vyhoření byl dříve spojován jen s idealisty, kteří se v pomáhajících profesích hodně angažují při práci s lidmi. Poslední výzkumy ale ukazují, že jím může trpět každý, kdo je vystaven enormnímu tlaku na výkon a bezchybnost - třeba i manažeři nebo podnikatelé. Pokud si příliš vytížený člověk nedá pozor a bude přehlížet varování svého organismu, může se dostat do stavu, kdy mu pomůže opravdu už jen hospitalizace.

Dobrý a špatný stres

Bojujete se stresem, nebo už v jste dokonce v počáteční fázi vyhoření? Napoví, jak jste na tom s energií. Vstáváte s pocitem bojovníka, který má sice den rozplánovaný na minuty, ale bere překážky jako výzvu? Pak jste ve stresu, ale motivujícím, kterému odborníci říkají eustres. Je typický tím, že vybičuje k akci, organismus je celkově vyladěn pozitivně. Únava je jen přirozenou reakcí na zátěž.

"Do největšího stresu se dostávám, když spolupracuji na rozsáhlejším projektu a řídím velký tým. Nebo když se změní podmínky zadání projektu v průběhu jeho řešení," říká Karel Foltýn, personální ředitel Tesco Stores ČR. "Nedávno jsem to zažil v praxi. Došlo ke zkrácení termínu otevření nového Tesco express v Plzni o několik měsíců. Dostali jsme se do značného presu při hledání nových zaměstnanců, zejména odborných profesí."

Pokud jde o jednorázovou záležitost, zkušený manažer ji zvládne. Problém nastává, až když se stresy kupí. Když válčí prakticky neustále, plnění úkolů doprovází strach z neúspěchu a termíny ho tlačí tak, že v noci nespí a na volné dny si nedovolí ani pomyslet, jde o distres, a ten mu pomalu, ale jistě podlamuje zdraví. Zvlášť když si místo relaxace naordinuje povzbuzující léky a k tomu energetický drink. A výsledek? Mladí manažeři, kteří mají první infarkt už v pětatřiceti.

Od nadšení pro věc k apatii

Zatímco člověk ve stresu se snaží situaci zvládnout, pro syndrom vyhoření je typická ztráta angažovanosti. Připomíná to vybití baterek. Pracovní konference, schůzky nebo projekty ho nechávají chladným. Emoce jsou otupělé. A na změnu nemá sílu.

Vyhoření má několik fází, které skutečně připomínají dohasínání ohně. Tou první je nadšení. Člověk se do práce vrhá, plně se s ní identifikuje. Nehledí na pracovní dobu, rodina a koníčky jdou stranou. Většinou má dost nerealistická očekávání. Ve druhé fázi nadšení uvadá a ozve se únava. Ukazují se osobní i firemní limity a on přestává být ochoten "dotovat" práci ze svých rezerv. Pak přichází frustrace. To když se angažovaný jedinec, který vše myslel tak "dobře", setká třeba s nevděkem klientů nebo šéfů nebo jeho snaha zůstane nepovšimnuta.

Ve čtvrté fázi už dělá jen to, co musí. Když nepřijde změna režimu nebo zásah zvenku, upadá do poslední fáze vyhoření, kterou je apatie. Vydal ze sebe příliš, práci už bere jen jako zlo nutné pro svou obživu. Nezřídka má pocit, že ztratila smysl, a přeje si uniknout z mašinérie povinností.

Okolí si pomalého vyhasínání nemusí vůbec všimnout. Zpozornět a více všímat by si lidé měli člověka, který je stále mrzutější, vyhýbá se komunikaci a staví se do pozice oběti bez vůle něco měnit. A to zvláště, pokud pro něj byla dříve typická velká motivace a ideály.

Většinu takto postižených lidí bohužel donutí ke změně až nemoc či havárie, ke které dojde, když třeba vyčerpáním usnou za volantem. Anebo rozpad rodiny. Pastí je, že člověk málokdy udělá změnu, když ještě může sáhnout do "rezerv". A pak je najednou pozdě. "Každý potřebuje alespoň špetku motivace, aby udělal ve svém životě změnu," říká terapeut Zdeněk Weber, který se na syndrom vyhoření, trauma a jeho následky zaměřuje. Ale právě motivace člověku trpícímu syndromem vyhoření chybí.

Hlídejte si hranice

Jak se tomu bránit? Tlak na výkon ve firmách pořád stoupá, a o to důležitější je umět si stanovit hranice. Když je hromada úkolů tak veliká, že by si s ní už neporadil ani superman, je třeba se šéfa ptát: Který úkol má prioritu? Co mám dělat nejdříve a co počká? Vybrat si mezi svým zdravím a vysílením často znamená nebát se ohradit a bránit svá práva - vybrat si dovolenou, respektovat volné dny, nedovolit nadřízenému, aby obtěžoval telefonáty mimo pracovní dobu.

Zvlášť důležité je sundat nohu z plynu, když vás přestávají těšit činnosti, které jste předtím dělali rádi. Zpočátku ještě pomůže odpočinek nebo změna postoje k práci. Zejména perfekcionisté si potřebují osvojit jiný přístup. Přijmout, že nemusí být z práce nadšení každý den, že nemusí každý den tvrdě pracovat.

Důležité je nepřehlédnout, že přestáváme bojovat a proč. Má firma nerealistické plány a najala pro jejich plnění málo lidí? Jsou termíny na plnění úkolů šibeniční? Své o stresu vědí ti, jejichž šéfové neumějí plánovat nebo jednají zmatečně, doplácí na to nedostatkem času na plnění úkolů. Prvním varovným signálem pro management by mělo být nápadné narůstání přesčasové práce, k němuž není žádný zvláštní důvod.

Stresovat může i prostředí, kde člověk musí pořád "bojovat". Například Jana Švardalová si jako marketingová ředitelka jedné IT firmy mohla realizovat své profesní sny. Mělo to však háček. Obhajování názorů v převážně mužském managementu ji stálo tolik sil, že ji nemoc nakonec donutila přehodnotit styl života a raději změnit práci.

Změna místa by ale měla být na posledním místě. Nejprve je třeba zamyslet se nad svými mentálními návyky. Je to obtížné, a tak se vyplatí vyhledat pomoc psychologa nebo kouče. A to včas, protože z dlouho neřešeného problému není snadná cesta zpátky. Vyhoření je plíživé, člověk se do něj propadá pomalu a může skončit v dlouhotrvající depresi.

V osvícenějších firmách proto mají spolupracovníci dohodu, že se hlídají navzájem. Kromě toho zaměstnavatel respektuje například pracovní dobu a hledá další cesty, jak lidem vyjít vstříc. Kupříkladu společnost KPMG patří k zaměstnavatelům, kteří vyvážení mezi osobním a pracovním životem podporují mimo jiné i částečnými úvazky nebo flexibilní pracovní dobou. "Já sama mám jedno odpoledne v týdnu vyhrazené pro děti a jsem firmě opravdu vděčná, že mi to umožnila," vysvětluje Hana Velíšková, ředitelka lidských zdrojů společnosti KPMG, jak to funguje v praxi.

Dobíjejte baterky

Se syndromem vyhoření si poradí snáze ti, kteří o tomto riziku vědí a nepodcení je. "Pomoc je jednoduchá. Každý den si na sebe udělejte aspoň dvacet minut. Je dobré najít metodu, která přinese konkrétně vám vnitřní vitalitu," radí Zdeněk Weber. Mnoho manažerů se například inspiruje některou z meditačních technik. Řadě lidí zase ve chvílích, když se jim honí hlavou ve "smyčkách" tíživé myšlenky, pomáhá poslech hudby. Její rytmus, střídání pomalého a rychlého tempa umí udělat s psychikou zázraky.

Rychlé a pomalé tempo střídejte i v práci. Výkony některých manažerů lze přirovnat k výkonu špičkového sportovce. Horolezec a zároveň kouč David Fojtík říká, že nestačí jen spoléhat se na obvyklé kurzy timemanagementu. Jako ve sportu se i v práci vyplatí střídat fázi vysokého výkonu a odpočinku. "Každý špičkový manažer by měl být korporátním atletem, tedy výkony nejenom podávat, ale umět na ně i trénovat. A po výkonu by měl umět regenerovat a relaxovat. Všem doporučuji knihu Corporate Athlete," potvrzuje tento názor Karel Foltýn.

Posilujte v práci vazby s těmi, s nimiž si lidsky i profesně rozumíte. Buďte jim oporou a sami si řekněte o "doping", až se sami nebudete cítit dobře. Samozřejmostí by mělo být umění říkat ne tam, kde vás druzí okrádají o čas. Kradou vám kus života. Den má jen dvacet čtyři hodin a vám kvůli nim nezbude čas na cvičení, procházky, masáže a koníčky. Tedy přesně ty na věci, které do života přinášejí radost. Na nejlepší prevence jak proti stresu, tak syndromu vyhoření.

Související
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru