Ediční řada Filmy patří lidu, která na nosičích DVD zpřístupňuje budovatelské snímky padesátých let, se naposledy rozrostla o "folkloristický špektákl" Zítra se bude tančit všude z roku 1952.

V barevném systému Agfacolor natočená, obsahově ale černobílá agitka měla "lidovou písní a tancem bojovat za radostný život, za nového člověka, za družbu a přátelství všech národů, za mír".

Rozjásaný film o šťastných lidech práce, jejž režíroval laureát Stalinovy ceny Vladimír Vlček, na DVD doplňuje letos natočené pregnantní úvodní slovo spoluscenáristy a autora textu ústřední písně, básníka, prozaika a dramatika Pavla Kohouta.

Zločinci a idioti doby

"Kdo z mladších spoluobčanů posuzuje tu dobu optikou dneška, musí propadnout dojmu, že jeho vlast zalidňovali po válce samí zločinci nebo idioti," říká Pavel Kohout.

Zároveň však dodává, že to byla doba, v níž generace lidí, kteří na vlastní kůži zažili Světovou hospodářskou krizi i mnichovskou zradu, došla k závěru, že totálně zklamal jak kapitalismus, tak západní demokracie.

"Nám, kteří jsme tenkrát vyšli současně z puberty a z krvavého tunelu dějin, připadalo nádherné být členem kolektivu, který společně přetvářel dějiny a jehož hnací silou bylo upřímné nadšení," vysvětluje, ale neobhajuje Kohout někdejší omyl své generace.

Kolektivní nadšenectví v roce 1952, ale nejen v něm, prostupovalo téměř všemi tuzemskými filmy. I těmi, jež se dodnes těší nesmírné popularitě, neboť ho maskují žánrem lidové veselohry (Dovolená s Andělem), či dokonce pohádkami (Pyšná princezna).

Dramaturgové ediční řady Filmy patří lidu, jejichž průměrný věk je pětadvacet let, jsou přesvědčeni, že dnešní mladí lidé mají mít možnost zhlédnout i "rudé" propagandistické snímky na vlastní oči a udělat si na ně vlastní názor.

Podle Markéty Nedvědové, členky redakčního týmu, si je na DVD kupuje především mladá generace: "Jsou to buď sběratelé filmů, nebo lidé, které zajímá historie v širším slova smyslu, nejsou ale již zatíženi ideologickým viděním světa. Třetí výraznou skupinu tvoří samozřejmě recesisté."

A právě prostřednictvím mladších rodinných příslušníků se tyto filmy dostávají také k pamětníkům.

Interaktivní dramaturgie

Dramaturgové zatím třídílné edice, již doplňují textové materiály o historii socialistického filmu, sami patří k vášnivým sběratelům českých archivních snímků. Nejde jim o propagování stalinismu, nýbrž o zaplňování bílých míst v kontextu historie domácí kinematografie.

Politiku v ideologických filmech vnímají jako nutné zlo, které je odrazem tehdejší doby. "Dnes ale toto zlo působí směšně," zdůrazňuje Nedvědová.

Její slova potvrzuje i Pavel Kohout, jenž v komentáři upozorňuje, že snímek Zítra se bude tančit všude rozhořčí oběti doby, ale ty, kteří ji nezažili, nechtěně pobaví.

Podle Nedvědové se dramaturgie ediční řady, již ve spolupráci s Národním filmovým archivem vydávají a distribuují Levné knihy, řídí kombinací výsledků internetové ankety a dalších ohlasů. V současné době si "lid" nejvíce žádá film Nevěra z roku 1956, který se odehrává v někdejším obuvnickém koncernu a navazuje na již vydaný protibaťovský hanopis Botostroj (1954).

"Nevěra splňuje všechny aspekty filmů, jež by v této edici měly vycházet," říká Nedvědová. "Je to prakticky nedostupný film, který se v posledních dvaceti letech neobjevuje na televizních obrazovkách, nevyšel na žádném nosiči a veřejně se nepromítá."

Ještě před Nevěrou však v první polovině května vyjde jeden z ideologicky nejvyhrocenějších filmů padesátých let - Únos z roku 1952. V něm se režisérská dvojice Ján Kadár a Elmar Klos propůjčila k vyprávění příběhu československých pasažérů letadla, zavlečených do Mnichova zakuklenými imperialistickými záškodníky.

Od Švejka po Baarovou

Kromě budovatelské řady chtějí dramaturgové mapovat i další již zapomenutá teritoria tuzemské kinematografie. V plánech mají vydat čtveřici němých filmů o dobrém vojáku Švejkovi, vytvořenou v letech 1926 a 1927, nebo kolekci českých pohádek natočených před Pyšnou princeznou.

Další výhledový projekt nese pracovní název Češi v Evropě a zaměří se na filmy, které české herečky typu Anny Ondrákové, Jarmily Novotné, Trudy Grosslichtové a Lídy Baarové či režiséři jako Karel Lamač natáčeli mimo svou vlast.

Související