To si příslušníci útočné letky amerického námořnictva v plné míře uvědomili, když byli na tři měsíce z Iráku odveleni do Afghánistánu, napsal deník International Herald Tribune.

V Iráku byli jako mnoho kolegů staženi z měst na předsunuté základny, kde se nic vzrušujícího neděje. Platí to zejména v západoirácké provincii Anbár, jelikož tamní města byla iráckým jednotkám předána dlouho před stanoveným 30. červnem.

Letka útočných vrtulníků Cobra se nedávno do Anbáru vrátila po tříměsíčním působení v jihoafghánské provincii Hílmand. "Máte tam pocit větší užitečnosti, i když tady taky děláte dobrou věc, když necháte puštěný rotor, protože tím odstrašujete útočníky," řekl pilot vrtulníku kapitán Andrew Wimsatt.

Nejdůležitější mise: doprovod evakuačního vrtulníku s raněným psem

Ovšem Cobry, z nichž každá stála deset milionů dolarů, nebyly konstruovány jako zastrašovací prostředek proti povstaleckým gangům. Ježí se dvacetimilimetrovými děly, protitankovými raketami a řízenými střelami. V dnešním Iráku, kde jde především o občanské záležitosti a obnovu, jsou užitečné podobně jako kladivo při partii šachu. Od července tam vykonávají pouze pozorovací mise, zatím nejdůležitější z nich byl doprovod evakuačního vrtulníku s raněným psem. "Ale byl to vojenský pracovní pes," dodává Wimsatt.

Jeho skupina málem odjela z této mise bez jediného výstřelu, což však nasazení v Afghánistánu změnilo. "Tam jsme dělali to, k čemu jsme byli vycvičeni," řekl major Eric Arrington, který pětapadesátičlennému oddílu velel. Před odjezdem z Hílmadu za sebou měli 21 přestřelek, v kontaktu s nepřítelem byli denně.

Vše šlo poměrně hladce až na incident, při němž mezi Wimsattovým vrtulníkem a majorem Arringtonem vybuchl granát. "Ráno se vzbudíte a netušíte, že to může být vaše ráno poslední...," vzpomíná Wimsatt.

Pilotům se zpět do Iráku moc nechtělo

Kapitánka a pilotka Jessica Hawkinsová nikdy nezapomene na situaci, kdy ze svého vrtulníku sledovala těžkou přestřelku pěchoty v jedné hustě obydlené vesnici. Zaměřit zbraně z paluby vrtulníku bylo těžké, jelikož námořníci a talibani byli navzájem moc blízko. I tak se ale Hawkinsová třikrát vrátila na základnu doplnit munici, než bitva, při níž dva z námořníků zahynuli, skončila.

"Do tří odpoledne jsem byla u rampy (nákladního letadla) C-130," vzpomíná. Vojáci se tam naposled loučí s padlými, jejichž ostatky jsou nakládány do stroje k repatriaci. "Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že tělo toho kolegy musí být ještě teplé. A napadlo mne, že jsem neodvedla svou práci dobře, že jsem měla víc střílet a lépe se zorientovat v tom, co se tam na zemi dělo," řekla Hawkinsová.

A taky si z Afghánistánu přivezla cennou lekci: "Nejsme neporazitelní. Máme sice technologickou převahu, ale ten nepřítel je zdatný."

Arrington přiznává, že se Američanům z Afghánistánu neodjíždělo radostně. I krajina je tam pohlednější ve srovnání s rovinatým Irákem. Zde, na jejich odlehlé základně, je největším nepřítelem samolibost. Piloti jsou si vědomi, že jejich příští bojová mise možná bude Afghánistán. V Iráku je sice stále 130.000 Američanů, ale jejich stav se má od září velmi rychle snižovat. "Nedokážu si představit, že by nás znovu poslali sem, ale kdo ví," říká Wimsatt.