Hodinu před polednem je hlediště velkého sálu v pražském kině Světozor obsazené publikem, jemuž se v žertu občas říká "puboši". Pod titulem "Jeden svět na školách" čeká středoškoláky z několika míst republiky promítání filmu o české dívce, která na rozdíl od svých rodičů přežila holocaust a ke konci války ji skrývala venkovská rodina. Po debatě s režisérem potom ještě několik hrozivých filmových záběrů z pochodů českých nacionalistů a neonacistů v severních Čechách. 

Po setmění se v sále zkraje ozve pár více nebo podařených vtípků a "hlášek", jenomže jak se sugestivně podaný děj odvíjí, hlediště se propadne do ticha. Když se na plátně objeví dobový nápis "Židům a psům vstup zakázán" ozve se krátký, tentokrát však už tísnivý smích. Vynikající film o tragickém osudu, který se najednou nezdá tak daleko v minulosti, své diváky vtáhl.

"Chcípni, zmrde!"

Před zkoprnělé diváky předstupuje režisér filmu, debata je prozatím poněkud nesmělá. Pár trefných otázek směřuje nejen k tvůrci, který k filmu dodává zajímavé informace.

"Je podle vás za vzestupem neonacismu v Česku neznalost nedávné historie?" ptá se jeden z mladých diváků, další zas nepřímo upozorňuje na srovnatelnost zločinů ve jménu nacistické a komunistické ideologie, přestože ta druhá, alespoň ve své "soft" podobě, není v Česku mimo zákon.

"Problém této země je  tom, že si dostatečně nevážíme těch, kdo v těžké době něco velkého, odvážného udělali," uzavírá režisér první debatní přestávku odkazem na to, jak si statečných lidí z války hledí například v Británii.

Sál se znovu setmí a následují krátké spoty, které Nadace Tolerance pořídila na demonstracích černě oděných mládenců a dívek s transparenty Dělnické strany, xenofobní a rasistické projevy před plzeňskou synagogou, anebo napadení protestujícího, po kterém několik černooděnců vystartuje: "Chcípni, zmrde!"

Tehdy se sál uchechtne podruhé. Opatrně, protože souvislost mezi dokumentem o holocaustu a pochody v severních Čechách je přece jen příliš zjevná.

Je problém. Jak to říct?

"Co vás napadlo, když jste viděli ten hořící policejní vůz?" ptá se moderátor debaty a v sále, možná i díky dost dlouhé době, kterou diváci strávili bez hlesu v křeslech, začne být živěji. "Myslím, že se jen snižujou na úroveň těch, proti kterým protestujou," vysvětluje děvče v publiku, "stejně jako se házející vejci snižují na Paroubkovu úroveň."

Moderátory názor viditelně trochu zaskočí - Myslíte na úroveň Romů, které napadají jako Cikány? Debata se začne točit kolem nebezpečí zobecňování, při němž "Cikáni dělají nepořádek" a "Dělnická strana to chce řešit". Téma celé debaty vyjádřil jeden z dalších dotazů: Jak vyjádřit problém, aby z toho nebyl problém?

V sále zazněly tak protichůdné výroky jako "neznám jediného slušného Cikána" a "u nás v Příbrami je běžný, že nás mlátěj náckové, a to je u nás dost Romů". "Rasové zobecňování tu stejně slouží populismu," říká bystrý mladík s hřívou vlasů, "když Kateřina Jacques potřebuje hlasy, přijede do ghetta a tam všem řekne, ať podávají žaloby. Pak si vydezinfikuje ruku a vrátí se zpátky do vilové čtvrti".

Jak těžké je vystihnout podstatu problému, se ukáže, když zvedne ruku do té doby mlčící mladík: "Chcete říct, že když jsem vlastenec, jsem taky nacionalista?" I v dalších desítkách minut více či méně přesného vysvětlování je zjevné, že to nejcennější není pro podobné debaty postoj dospělého coby paní učitelky, která mládež pochválí za korektní výroky beze stopy předsudků a rasismu, ale schopnost vytvořit alespoň na chvíli natolik bezpečné prostředí, v němž žádný dotaz tazatele předem nediskvalifikuje. Právě to je výchova proti xenofobii.

Mnohem více, než výroky typu "nejsem odbornice na sociální inkluzi" nejspíš dospívajícímu publiku utkvěla možnost stát se skutečným partnerem v debatě, kde jedna strana nepřichází s návodným řešením.

Asi jen tak se můžeme dostat do situace, v níž má všechno chvályhodné snažení Člověka v tísni a Nadace Tolerance svůj přirozený a nutný počátek. Aby, stejně jako je nepřijatelné v Británii Pakistánce veřejně označovat za "Pakoše" a v Rakousku pak blízké sousedy za "zloděje Čechy", neměly ve slušné rodině a společnosti místo urážlivé poznámky na adresu Romů nebo Židů... 

Že se to nepatří, bylo těm mladým a trpělivým divákům podle všeho hned zpočátku díky sugestivnímu filmu jasné. Zda se mladí Češi dokáží k takovému přesvědčení dobrat vlastním tázáním, na tom pak závisí úspěch celého projektu.