„K předení jsem se dostala v deseti letech, díky babičce. Začala jsem zpracovávat nejprve horší materiál na provazce k plachtám na trávu, a postupně se dostala k lepšímu. Když babička umřela, kolovrat jsem si vzala. Tento můj kolovrátek, valašsky točenica, má dvě stě let,“ přibližuje svou cestu k řemeslu Anastázie Kozubíková z Nedašova u slovenských hranic.

konopi1.jpg

Anastázie Kozubíková ukazuje rostliny technického konopí a klubko konopných nití.
 
Nad kolovrátkem

Konopná semena se sejí hustě, až deset „pod palec“. Tato rostlina je náročná pouze na prohnojenou půdu a zpočátku potřebuje vydatnou zálivku. Je to starost na celý rok, a například na jedno konopné prostěradlo je potřeba až jeden ar pole. Po vysetí se musí dvakrát protrhat, a nejprve se berou rychle vykvetlé rostliny na semeno. Mají ho rádi ptáci, takže se staví do mandelů, jako obilí, a tobolky se semenem jsou přikryté travou, aby na ně opeřenci nemohli.

konopi2.jpg

Žena v popředí pročesává surovou ovčí vlnu (tzv. kramplování).

Nižší a jemnější konopí je určené na plátno. Byliny se tři týdny namáčí v klidných potocích a potom se dají vyschnout nad pec v sušárnách ovoce. Poté se nalámou dřevěnými „sekačkami“ a „patěračkami“. Následně se vyčešou na hřebeni, zvaném vochle, a spředou na kolovratu.

„Nejtěžší je zpočátku souhra šlapání, popotahování a usměrňování síly vlákna. Vlas se vždy otáčí určitým směrem. Dvě klubka těchto slabých nití se pak zesílí sesoukáním do konečného klubka. Len a konopí je uvázané na přeslici, ale vlna se kvůli krátkému vlasu musí přidržovat v prstech, jinak utíká,“ popisuje postup práce na kolovratu stařenka.

konopi4.jpg

Paní Kozubíková se svou žačkou předou na kolovratu vlnu.

Nitě se v zimě nechaly „usoukat“ u tkalců, a konečně se na jaře hotová látka barvy khaki zasypala do dřevěného popela, kropila a bělila na slunci. Plátno má po vybělení čistě bílou až smetanovou barvu.

Kvalitní věno
 
Právě textil nejvíce žádaly nevěsty. Novomanželka musela mít ve výbavě alespoň sedm konopných a lněných prostěradel, utěrky či ručníky. Hospodáři upotřebili plátno na pytle, trávné plachty a košile. Lněné košile si muž oblékal k vlněným kalhotám a nosil je po celý rok, jak ke svátečnímu kroji, tak i na pole a do chléva. Dobře se nosily, protože v létě příjemně chladily a v zimě hřály. Dnes konopná látka slouží hlavně k výrobě krojových součástí. Na Slovácku se z ní například šijí kalhoty-třaslavice. Kanafas na povlečení peřin a jemná látka na modrotisk se už ale vyráběla v továrnách.

konopi3.jpg

Lámání lnu na „lamačkách“ a „patěračkách“.

„Dnes již nezažívám to kouzlo sousedských besed, jako v dětství, kdy se při drhnutí peří nebo u přeslic vyprávěly pověsti, zpívalo a vesele pomlouvalo. Mladá děvčata pochopitelně zajímá něco jiného, než dlouhé sezení nad vlnou. Z mladých cérek umí točit dvě či tři,“ krčí smutně rameny sympatická Valaška.

Stopa v písních

„Technické konopí si pro kroužek tradičních řemesel vyséváme tajně, ale není ho mnoho. Těžko totiž jiným vysvětlujeme, že se opravdu nejedná o drogu,“ mluví o problémech s „marjánkou“ přadlena.

Po válce se už domácí výroba pláten nevyplácela, a kolovraty v lepším případě zmizely na půdách. I proto je dnes předení jen ukázkovou prací. Asi poslední stopu tak toto lidové řemeslo zanechalo v písních. Jedním z nejznámějších popěvků je tento: „Přaďte, přaďte přadelenky, půjdem skoro spat, kerá málo napřadete, mosí skoro stat. Ta Kačenka Kovářova málo napřadla, běžte běžte pro Janíčka, nech sa podívá. A Janíček hore dolů, muzika mu hrá a Kačenka v okénečku slzy utírá.“

Autor studuje VOŠ publicistiky, foto autor

Související