Určitě si to vybavíte: díváte se na katastrofický film, kde se roboti/mimozemšťani/zvířata, prostě kdokoliv, snaží za každou cenu a za použití všech devastačních technik zničit zeměkouli. Najednou se z rohu obrazovky vynoří holčička nebo chlapeček, ničitel na něj upře jedno, dvě, případně pět očí, zjihne a slíbí, že Zemi nejdřív přestane ničit a pak že ji bude se stejným úsilím chránit. Nakonec za zvuků radostné písně odchází s dítětem ruku v ruce, případně v chapadle, do západu slunce.

Hollywood se snaží vykreslit realitu, jak nejvíc to jde. Ve skutečnosti naši zemi neovládají děti, ale trpaslíci.

Když sedíme ve svých pohodlných autech, jejichž vnitřní prostor se podle údajů britského ministerstva dopravy za posledních čtyřicet let zvětšil v průměru o 16 procent, a pojídáme big mac, housku s karbanátkem vynalezenou v roce 1967, jež energeticky vystačí na dva dny, máme pocit, že život je nejen radostnější, ale hlavně po všech stránkách větší. To je ovšem tragický omyl. Přinášíme následující fakta, z nichž jednoznačně vyplývá, že to nejsme my, spokojeně tloustnoucí lidé, kdo Zemi ovládá.

Vědecké důkazy jsou nezpochybnitelné: první velké zmenšení prokazatelně přišlo s odchodem dinosaurů. Nic tak velkého na Zemi už nikdy nevyrostlo, snad jen s výjimkou státní byrokracie. Dinosaury to ale neskončilo. Když se planeta začne ohřívat, zvířata se zmenšují. Před 54 miliony let se náhle o plných 14 procent zmenšil už tak malý kůň z rodu Arenahippu, takže podle vědců přestal vypadat jako pes, ale začal se podobat kočce. O čtyři procenta se také zmenšil jeden z předchůdců lemura, což vědce překvapilo, protože tohle zvíře mělo zatím tendenci růst.

Zmenšení lidstva pak mají potvrdit kosterní pozůstatky miniaturního člověka na indonéském ostrově Flores, které byly dle uhlíkové metody o zhruba 54 milionů let mladší než zbytky trpasličího koně. Vědci v obavách ze zesměšnění ovšem čelist původně přisoudili dítěti. Zbytečně. Oteplování zeměkoule je prokázaný fakt.

Homo pusillus spěje na vrchol

Kdo ovládá svět nyní, je jasné z toho, jak se některé věci zmenšují. Ne vše jde ale z hlediska malinkých hladce. Někdy dokonce narazí. Třeba jako když minulý týden americký odvolací soud ve Washingtonu doporučil regulačním orgánům pro letectví, aby zvážily stanovení minimálních standardů pro letecké společnosti. Leteckým společnostem se totiž zcela v souladu s novými vůdci lidstva podařilo nenápadně v průběhu uplynulých třiceti let zmenšit velikost sedadel zhruba o šest centimetrů na šířku na krásných 43 až 45 cm. Za stejnou dobu běžný člověk (nikoliv moderního trpasličího typu) nabral na šířku stejně krásných šest centimetrů a dospěl ke 48 centimetrům, čímž se vysvětluje, proč se dle zjištění cestovatelského webu Tripadvisor 83 procent cestujících necítí komfortně.

Pokud má homo sapiens v ekonomické třídě letadla pocit, že si může omylem olíznout koleno, jde evidentně jen a pouze o jeho chybu. Stejně jako by měl odolávat utkvělé představě, že se postupně propojuje se sousedovým břichem, takže po absolvování dvouhodinového letu vystoupí ve formě siamských dvojčat.

Plíživé zmenšování a zahušťování ovšem probíhá i v ostatních typech dopravních prostředků. Stačí se usadit do nových vagonů Českých drah, jejichž design připomíná kosmickou loď. Sedadla jsou naprosto nádherná, jedno těsně za druhým, s dokonale vypracovanými opěrkami na uši ve výšce 130 cm. Člověk běžné velikosti proto záhy zjistí, že jsou pravděpodobně ergonomicky nejlépe přizpůsobená beznohým žirafám. Případně trpaslíkům se zvláštní velikostí krku.

To samé platí i pro autobusy, které se dříve vyznačovaly 48 extrémně nepohodlnými sedadly, jejichž zadní část se zařezávala do zad na úrovni lidských lopatek. Nyní mají oproti tomu 63 pohodlných sedadel, kde výška opěradla přebrala funkci prostoru pro nohy. Ty ovšem moderní člověk evidentně nepotřebuje.

Sedadla postupně mění i veřejná doprava. Někdejší ruské vagony metra se vyznačovaly řadou sedaček, kdy sedící na jedné straně mohli bedlivě sledovat (a dělat si poznámky, člověk nikdy nevěděl, kdy je mohl potřebovat) veškerou činnost sedících na druhé straně. Nové typy vagonů, kde jsou dvě a dvě (případně jedna) sedačky proti sobě, ovšem umožnily podstatně intimnější kontakt. Protisedící osoby si nyní mohou předávat signály vyťukáváním Morseovy abecedy koleno o koleno. Na rozdíl od výše zmíněných dopravních prostředků ovšem není jasné, zda jde o přizpůsobení nové formě homo pusillus (člověk malinký), nebo o diverzi velkých lidí, kteří si chtějí nenápadně předávat informace.

Co je malé, to je pěkné

Miniaturizace postupně proniká i do bydlení. Prodejci nábytku sice s neutuchajícím optimismem nabízejí sedací soupravy, které by potřebovaly velikostní úpravu i ve většině trůnních sálů světa, a po půlroce tyto soupravy nabízejí stejně nadšeně s 60−80procentní slevou, ale velikost nemovitostí oproti tomu naznačuje, že běžný dům by se měl vejít do celé jedné sedací soupravy.

Zmenšování začalo shora. Jestliže na počátku 20. století měli lidé pocit, že strop má být ve výšce alespoň 3,5 metru, nová norma vyžaduje pro činžovní domy jen 2,6 metru a pro rodinné domky (zřejmě obývané hobity) stačí dokonce 2,5 metru.

Smršťování probíhá i na šířku. V roce 2012 třeba vyplynulo, že za posledních dvacet let se velikost domů v Česku zmenšila třikrát. Vysvětlení existenci malých lidí naprosto pominulo − šlo prý o výsledek nahrazení "podnikatelského baroka", tedy domů o velikosti 300 metrů, energeticky úspornými, kvalitnějšími a preferovanějšími stometrovými pididomky.

V roce 2014 vyšlo srovnání nové a dosavadní evropské výstavby. Průměrné obydlí v Británii a v Itálii se zmenšilo o devět metrů, ve Švédsku o sedm metrů a v Lucembursku o dvacet metrů čtverečních. V Česku podobná tabulka chybí. Největší zájem ale prý lidé mají o tři plus jedna o velikosti cca 70−80 metrů, které nyní stojí v Praze (u cedule Praha, nikoliv v centru) zhruba 5−6 milionů korun. Tato cena před několika lety odpovídala stometrovému bytu v dobré lokalitě. Při oficiální neexistenci inflace tak nelze nenabýt dojmu, že zmenšení bytů je cílené a že cenový tlak funguje podstatně lépe než reklama "co je malé, to je pěkné".

Žijí mezi námi

S ohledem na dostupné informace nepřekvapí, že se zmenšuje i velikost výrobků. V roce 2015 se Británií přehnalo srovnání tamních běžných potravin − čokoláda se zmenšila o 14 procent, balení čokoládových jazýčků jich mělo o dva kusy méně, počet čajových sáčků klesl o pět kusů apod. To samé plíživě probíhá i v Česku. Kdy vlastně začalo existovat 90gramové mýdlo, když průměr byl 125 gramů? A co třeba 80gramové kafe? Nebo 70gramové oříšky za cenu původního, stogramového balení? Hloubkové studie netřeba, stačí nahlédnout do nejbližšího supermarketu.

Jsou samozřejmě oblasti, kde přizpůsobení věcí trpaslíkům vyhovuje i normální velikosti lidí. I velcí ocení, když telefon neváží tři kila a nepotřebují na něj samostatný kufr. Velkou výhodou miniaturní elektroniky ale bývala možnost nastavení velikosti písmen. Nevydržela dlouho − křížky, jimiž lze shodit reklamu, kterou nechceme vidět, jsou z roku na rok menší. To samé platí i pro nezvětšitelné poznámky pod čarou, kde jsou tradičně ty nejdůležitější informace. Doposud podobný přístup existoval pouze na papíře. Moderní lidé našli cestu, jak je miniaturizovat i na obrazovkách.

To vše jsou důkazy, že žijí mezi námi. Význační muži a ženy, kteří rozhodují o našich útratách, večer, když přijdou domů, sundají ošacení a potom, v soukromé šatně, kam nikdo nesmí, svléknou kůži s přebytečnými vycpávkami a se svojí reálnou velikostí jeden metr na výšku zalehnou do obrovité postele s pocitem dobře vykonané práce. Protože každý centimetr, každý gram znamená větší moc trpaslíkům. Braňme se, dokud není pozdě!