Základní idea Průmyslu 4.0 je, že všechny stroje spolu budou komunikovat. Všechno bude mnohem přehlednější, stroje se budou moci samy rozhodovat a vyhodnocovat ideální řešení. To přinese víc efektivity. Aby stroje vůbec komunikovat mohly, potřebují senzory, které zjistí všechny potřebné údaje. 

IFM Electronic je jedním ze tří největších výrobců senzorů na světě. Německá firma roste už od šedesátých let a její šéf Michael Marhofer nepočítá s tím, že by to přicházející čtvrtá průmyslová revoluce měla změnit, spíše naopak.

HN: Senzory mají být součástí probíhající průmyslové revoluce. Je to znát na vašich obchodních výsledcích?

Rosteme. Loni to bylo o 10,1 procenta a dosáhli jsme obratu 782 milionů eur. Letos čekáme další dvouciferný růst. Snažíme se dosáhnout miliardy v roce 2019 pro naše padesátileté výročí. Nerosteme tak rychle, jsme privátní firma a investujeme jen, co si vyděláme. Senzory ale jsou stále důležitější kvůli automatizaci strojů a Průmyslu 4.0.

HN: Jak dlouho ten růst může pokračovat?

Čekáme, že dlouho. Víte, od 1969 rosteme v průměru o víc než deset procent ročně, to už je 48 let.

HN: To pak nemůžeme říkat, že se nyní se senzory děje něco mimořádného, když jste na průměrném růstu.

Tehdy jsme ale stáli na začátku třetí průmyslové revoluce − automatizování výroby, zavádění elektroniky. Za čtyřicet let jsme se postupně dostali ke čtvrté průmyslové revoluci a ta bude dalších třeba čtyřicet let, kdy už bude všechno digitální.

HN: Co vlastně vyrábíte?

Senzory a spojení mezi nimi, vytváříme i systémy na získávání, kontrolu a vyhodnocování dat, která se ze senzorů získávají.

HN: Kdo je vaším zákazníkem?

Máme zhruba 140 tisíc zákazníků. Děláme to pro firmy, jako je třeba Siemens, které vyrábí průmyslové stroje. Vedle toho ale dodáváme i například pro automobilky, chemičky, potravinářské firmy.

HN: Proč by měly stroje komunikovat?

Můžete mít obrovský růst efektivity, když víte, co stroje dělají, a taky když víte, že nedělají nic. Nyní senzory umožňují dokonce předvídat poruchy a opravy lze lépe plánovat na nejlepší možný čas. Jen tím, že snížíte čas, kdy stroje nepracují, zvýšíte efektivitu.

HN: Máte pobočku i v San Francisku. Je to ve vašem byznyse nutné?

Máme tam vývojové centrum pro čipy. Je nutné tam být a vědět, co se tam děje, protože spousta nových byznysových modelů přichází právě odtud. Nejde jen o robotizaci a digitalizaci, ale i o nové obchodní postupy. Dnes automobilka městu prodává popelářské auto a oni se o něj starají. Nyní se přechází na model, kdy se auto pronajímá. Město tak platí pouze za službu a automobilka fakturuje jen hodiny použití nebo dny použití. Podívejte se, jak internet změnil některé části ekonomiky. Jak lidé sdílí auta nebo byty. Díky senzorům víte, jak stroje pracují, a jejich výrobce může správně fakturovat jen jejich použití.

HN: Co mohou senzory sledovat?

Všechno, co stroje dělají. Víme, co se rozbilo a jaké díly potřebujete. Nyní dáváme senzory i do odpadkových košů a město tak ví, jak jsou plné, a podle toho může plánovat jejich svozy. To šetří spoustu peněz.

HN: Nabízíte tedy úsporu?

Když nešetříte peníze, tak to bylo špatně naplánované. A musíme si sednout a předělat to. Cílem je ušetřit.

ifm

Německou firmu založili dva podnikatelé v roce 1969 a od začátku se zabývali senzory. Firma nyní patří do trojice největších výrobců senzorů na světě a její loňské tržby dosáhly 782 milionů eur. Společnost nyní řídí potomci zakladatelů a připravují předání třetí generaci.

HN: Trh je ve vašem oboru globální?

Velmi globální. Jsme silní i v Číně, také jsme tam mezi třemi největšími na trhu.

HN: Ty další dvě velké firmy jsou čínské?

Ne, také německé. Je to Turck, který sídlí asi dvacet kilometrů od nás, a z jihu Německa pak Sick. Čínské firmy jsou mnohem menší, ale zlepšují se.

HN: Bude na vás mít nějaký dopad brexit nebo současné snahy o větší izolaci USA?

Jsme jednou z firem, která šetří spoustu peněz a času tím, že jsme v EU. Na druhou stranu máme spoustu zákazníků i mimo unii a také tam děláme byznys. Například v Číně i Japonsku. A budeme ho dělat i v Británii, až opustí unii. Ale bude to složitější a dražší. Máme obavy i z dění v USA. Ale zase tam jsou jen dvě firmy, které umí dělat věci nutné pro Průmysl 4.0, a pokud chtějí do průmyslu investovat, tak na dovozech z Evropy a Japonska závisí, protože všechno nemají. Takže si věříme. Pro nás to velký problém nebude. Už nyní se přizpůsobujeme deseti nebo dvanácti technickým normám a trhům. Problém je to pro malé firmy, pro které je to příliš drahé. Musíme jim dát v USA aspoň šest měsíců šanci, aby ukázaly, co udělají.

HN: Stojíte i za technologií Tango, což je 3D kamera, která je na trhu v telefonu Lenovo. Není to ve vašem oboru krok stranou?

Je to velký krok vedle. I když zase ne tak velký, jak jsme si původně mysleli, a vlastně to s naším byznysem dost souvisí. Začali jsme s tím v roce 2003. Myšlenkou bylo udělat 3D kamery pro roboty. Vůbec nás nenapadly mobilní telefony. Cílem bylo, aby roboti viděli své okolí a mohli tak pracovat s lidmi. Aby mohli měřit vzdálenosti kolem sebe. Pak jsme začali pracovat s automobilkami na systémech, které poznají chodce nebo krávy na silnici. S lidmi v Silicon Valley i z Googlu jsme později hledali řešení pro záznam pohybu v interiérech. Venku díky GPS přesně víte, kde jste. Ale co když tam signál není? Ušli jsme dlouhou cestu. První 3D kamera měla tak 20 centimetrů na 20 centimetrů. To by se do mobilu nevešlo. Dali jsme to dohromady s Googlem a firmou Qualcomm a už je to v prvních telefonech Lenovo a přichází s tím další výrobci. Nyní přemýšlíme, co s tím můžeme dělat dál v Průmyslu 4.0.

HN: Jak by to šlo využít?

Můžeme s tím dělat spoustu věcí. Můžeme s nimi dělat na dálku opravy strojů. Člověk u stroje to bude ve 3D natáčet, technik bude mít 3D brýle. Na začátku to vypadalo, že jsme příliš daleko od našeho byznysu, ale teď vidíme spoustu možných využití v našem byznysu. Nebo i mimo průmysl. Když si chcete koupit nový nábytek nebo koberec, tak si můžete jen naskenovat pokoj a vyzkoušet si tam ten nový kus vložit. První prodejci nábytku už to nabízí.

HN: Když dodáváte hlavně průmyslovým firmám a nyní děláte něco pro masový trh, není to změna?

Čekáme, že díky tomu klesnou ceny našich kamer pro roboty. Umíte si představit, kde jsou náklady, když prodáte možná stovky tisíc a když prodáte stovky milionů. Nižší cena rozšíří použití kamer i na další zařízení. Naše první industriální 3D kamery stály 1500 eur, dnes je to tři sta. Za pár let to bude sto eur. A díky tomu můžete získávat víc informací než ze senzorů. Takže jsem rád, že tu technologii máme. I když ve firmě k tomu bylo dost skepse. Dali jsme do toho víc než 100 milionů eur. Masový odbyt našich technologií nám pomohl i u senzorů. Dodáváme například automobilce Daimler senzory pro bezklíčové otevírání dveří a díky těmto objemům zlevňují i naše senzory pro průmysl.

HN: Máte v 3D kamerách konkurenci?

Ano. Microsoft koupil jednoho konkurenta, Apple také.

HN: A vás někdo koupí? Nabízí se Google, se kterým spolupracujete.

Nabídek je víc, nemohu o tom mluvit. Ale neprodáme.

HN: Mohl byste zbytek života strávit na pláži.

Peněz mám dost už nyní a na pláži mohu být také. Není to nic, co by mě zajímalo. Nudil bych se. Také mám zodpovědnost za zaměstnance. Byli jsme tak vychovaní. I s druhou rodinou, která firmu vlastní, se shodujeme na tom, že máme zodpovědnost, což americký finanční investor nemá.

HN: Opravdu vás prodej neláká? Mohl byste ve firmě dál pracovat, abyste se nenudil.

Jenže nebudu akcionář, budu jen zaměstnanec. Od určité částky jsou peníze už jen čísla. Je vlastně jedno, jestli máte na účtě deset milionů, nebo půl miliardy. Ve výsledku je to stejné. Auto také mohu řídit jen jedno. Mám krásný dům, skvělou rodinu. Na dovolenou si mohu jezdit třikrát ročně. Víc nepotřebuji.