Hudbu dnes slýcháme doslova na každém rohu a provozovny nejsou žádnou výjimkou, ať už se jedná o hudební kulisu v restauraci, kadeřnictví nebo obchodě s oblečením. Některé provozovny jsou zvukově podbarveny záměrně, jelikož výzkumy prokázaly, že v obchodním prostředí hudba pozitivně ovlivňuje chování zákazníků, v jiných hraje malé tranzistorové rádio pod pultem čistě pro zpestření času prodavačky.

"Ve všech těchto případech však musíme mít na paměti, že onu hudbu někdo složil a někdo ji hraje, a tudíž je něčím autorským dílem. A autorské dílo jako duševní vlastnictví je podle práva chráněno a za jeho užití nad rámec osobní potřeby náleží jeho vlastníku odměna. A právě tímto případem je hudba v provozovnách, kam má veřejnost neomezený přístup," upozorňuje Jiří Matzner z advokátní kanceláře Matzner et al.

Platit se musí třem subjektům

Podnikatelé by si při umísťování rádia do provozovny měli uvědomit, že i zde musí za přístroj platit koncesionářský poplatek. Ten náleží Českému rozhlasu, ovšem pro domácí užití stačí na neomezený počet rádií platit koncesionářský poplatek jeden, podnikatel je povinen ho uhradit za každý jím vlastněný přijímač.

"Rozhlasový poplatek však nijak neřeší problematiku autorskoprávní. Vzhledem k tomu, že umělců je velké množství a vybírat od každého uživatele odměnu individuálně by bylo nesmírně komplikované, stará se o tyto nároky za umělce takzvaný kolektivní správce, který je oprávněn za ně patřičné licenční smlouvy uzavírat a následně licenční odměny zpět mezi umělce přerozdělovat," vysvětluje Matzner. Kolektivními správci pro díla hudební jsou Ochranný svaz autorský neboli OSA zastupující autory a INTERGRAM zastupující výkonné umělce. Nadto existují i menší kolektivní správci zastupující výrobce zvukových nosičů nebo zvukaře. 

Buďte v obraze

Staňte se naším fanouškem na Facebooku a neunikne Vám žádná novinka na portále ProByznys.info

Advokát dodává: "Vzhledem k tomu, že tito dva největší kolektivní správci zastupují odlišné subjekty, je potřeb mít licenční smlouvu uzavřenou s oběma z nich. Cena za licenční smlouvu se odvíjí od počtu zařízení, měsíců užití a velikosti obce, v níž se nachází provozovna. Pro televize umístěné v provozovnách platí úplně ten samý režim, jen s tím rozdílem, že autorské odměny z nich jsou vyšší."

Pokud se na problematiku podíváme čistě z právního hlediska, využívání rádia a televize v provozovnách představuje provozování rozhlasového či televizního vysílání, což je jeden ze způsobů užití předmětů ochrany sdělováním veřejnosti podle § 18 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a je definován v § 23 autorského zákona. Provozováním rozhlasového a televizního vysílání je zpřístupňování díla, uměleckého výkonu, zvukového či zvukově obrazového záznamu vysílaného rozhlasem nebo televizí veřejnosti pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu takového vysílání. 

"Platit musí všichni, kdo v zákonu uvedenými způsoby ve svých provozovnách sdělují předměty ochrany veřejnosti. Autorský zákon nerozlišuje žádné kategorie firem či živnostníků, a to ani podle druhu či rozsahu podnikání. Pokud podnikatelé nechtějí uzavírat licenční smlouvy a nechtějí platit autorské odměny, je jediný legální způsob, a sice aby předměty ochrany tímto způsobem neužívali, tedy nezpřístupňovali je veřejnosti," říká Petr Kukal z tiskového oddělení Ministerstva kultury.

Zákonný rámec je nešťastně nastaven

Z mnoha důvodů je na kolektivní správce nahlíženo skrz prsty jako na jakési "vymahače výpalného". Problém však není ani tak v kolektivních správcích, ale v nastavení zákonných mantinelů, které jim toto počínání umožňuje. Advokát upřesňuje: "Je nutno chápat hudbu jako něčí, byť nehmotné vlastnictví, které je potřeba chránit, a stejně tak i její neoprávněné užití chápat jako krádež. Je však přinejmenším rozporuplné to, že by za toto měl být odpovědný koncový uživatel, tedy podnikatel, a také to, že cesta, kterou se kolektivní správci svých nároků domáhají, není rovněž úplně ideální."

Dalším problémem je i to, jak bylo uvedeno výše, že zákon nedělá žádné rozdíly mezi jednotlivými typy provozoven, jejich velikostí, nebo dokonce návštěvností, jako je tomu například v Německu. Je problematické požadovat stejnou měsíční odměnu po pobočce mezinárodního obchodu s oblečením v centru Prahy a malém vesnickém second handu.

"Rovněž u některých provozoven, například restaurací nebo kosmetických salonů, hudba slouží k navození lepší atmosféry pro návštěvníky, ale u jiných provozoven jako je třeba železářství nebo zastavárna je tato představa poněkud zavádějící. Toho si byl vědom i Ústavní soud, který nedávno judikoval, že v provozovně, která je prodejnou jízdních kol a cykloservisem, nelze o veřejné produkci v souvislosti s rádiem pro personál hovořit," uvádí Matzner.

Advokát má na mysli nález Ústavního soudu II. ÚS 3076/13 ze dne 15. dubna 2014  ve věci ústavní stížnosti společnosti VELO CZ s.r.o proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 29 EC 28/2012-50. Ústavní soud mimo jiné v tomto konkrétním případě dospěl k závěru, že :"Prodejna stěžovatelky je specializovaným obchodem, a proto bylo nutno zkoumat, zda šíření zvukových záznamů k prodeji jízdních kol a náhradních dílů k nim v případě stěžovatelky inherentně patří, zda veřejnost byla tím či oním způsobem vnímavá vůči provozování rádia prodavačkou zaměstnanou v dané prodejně stěžovatelky, tedy zda vysílání rozhlasového přijímače v prodejně stěžovatelky mohlo objektivně sloužit jako zvuková kulisa k navození lepší nákupní atmosféry, respektive k nárůstu počtu jejích zákazníků."

"Soud rovněž uvedl, že i autoři uznávané české komentářové literatury dospěli k závěru, že o sdělování veřejnosti nepůjde v případě, kdy dochází k provozování díla pouze samotnými zaměstnanci v zaměstnání pro sebe, popřípadě pro úzký okruh svých spoluzaměstnanců, neboť v tomto případě se tak zpravidla neděje za účelem hospodářského či obchodního prospěchu a souvislost s hospodářskou činností zaměstnavatele je zde pouze časová a místní," popisuje Kukal.

Z tohoto nálezu lze podle něj zbývá zjednodušeně dovozovat, že pokud si živnostník skutečně pouští hudbu víceméně jen pro sebe - například ve skladu, kam nechodí veřejnost nebo kam přijde tak málo lidí, že to k naplnění pojmu veřejnosti nepostačuje -, pak nejde o sdělování veřejnosti ve smyslu autorskoprávním a platit nikomu nemusí. To ale záleží případ od případu na posouzení, a v případě soudního řízení i na prokázání konkrétních okolností.

"Nutno dodat, že pojem 'veřejnost' není v našem autorském zákoně definován, jedná se o otázku výkladovou. Ani judikatura Soudního dvora Evropské unie není v tomto jednotná, přitom k posouzení otázky, zda se v konkrétním případě jedná o sdělování veřejnosti, či nikoliv, je podle našeho názoru třeba posuzovat vždy podle stejných kritérií, právě pokud jde o výklad nedefinovaného pojmu 'veřejnost'," popisuje zástupce ministerstva kultury.

Vyspělost společnosti

Rozhodnutí Ústavního soudu je podle Roman Strejčka, předsedy představenstva OSA, médii vykládáno mnohem šířeji, než tomu ve skutečnosti bylo. "Jednak je potřeba zdůraznit, že předmětné rozhodnutí se vůbec netýkalo autorských práv, ale práv příbuzných, která mají určitá specifika. Soud ani neřekl, že provozovatel dané prodejny nemusí platit odměny žalujícímu kolektivnímu správci, ale celou věc vrátil zpět, neboť byl ve svém posuzování přesvědčen, že v konkrétním případě nebyly zvažovány všechny okolnosti případu. Těmi nejsou jen kde a kdo rádio poslouchá, ale i koho a jaká práva v daném kontextu příslušný kolektivní správce zastupuje a v neposlední řadě, zda cena, za kterou práva prodává, je přiměřená rozsahu toho, co za tuto cenu nabízí. Naprosto odmítáme to, že by ono rozhodnutí šlo takto široce zobecnit a automaticky aplikovat i na práva autorů hudebních děl, které zastupuje OSA." 

I OSA ale uznává, že hranice mezi porušováním autorských práv a poslechem pro vlastní potřebu je definována autorským zákonem dost vágně. Ona pomyslná hranice má ale podle Strejčka ještě jeden rozměr. A tím je právo něco vlastnit a s ním spojený respekt k vlastnictví druhého. Míra respektu k tomu, že někdo je vlastníkem domu či autorských práv ke své tvorbě, je prý pomyslným zrcadlem a měřítkem vyspělosti společnosti.  

OSA kontroluje dané náležitosti prostřednictvím rozsáhlé sítě zaměstnanců v terénu, kteří pravidelně monitorují jednak to, zda v provozovně je umístěno zařízení schopné hudební reprodukce a současně jaká hudba se v těchto provozovnách hraje. Řádově se jedná o stovky kontrol měsíčně. 

Standardně OSA uděluje zájemcům licence, které představují souhlas autora k užití jeho tvorby. Za poskytnutí licence náleží autorovi odměna. Co se stane, pokud provozovatel obchodu licenci nemá? "V případě užívání tvorby autorů bez řádné licence si může autor prostřednictvím OSA nárokovat na provozovateli až dvojnásobek obvyklé autorské odměny. Ovšem tento dvojnásobek slouží též na pokrytí nákladů, které autorovi vznikly tím, že některý z uživatelů, který se záměrně vyhýbá platbě, byl opakovaně kontaktován, aby došlo z jeho strany k nápravě. K tomuto kroku OSA přistupuje skutečně až v momentě, kdy vyčerpá veškeré prostředky smírného řešení," popisuje Strejček.