Pod značkou Layno Tour provozují sourozenci Vimmerovi cestovní kancelář pro mladé. Jednou z jejich aktivit jsou kromě studentských zájezdů také netradiční zážitkové pobyty pro handicapované. Místo rodičů a postarších asistentů mají na pomoc jejich vrstevníky, místo terapií a lázní jezdí na raftech, hrají paintball nebo střílí ze vzduchovek. 

Běžci na vozíčku

Před třemi lety se Honza rozhodl běžet pražský půlmaraton, ale nemohl dlouho najít nikoho do týmu. Po čase narazil na nabídku organizace Running with those that can’t. „Hledali sportovce, kteří by s sebou vezli handicapovaného na vozíčku. Ani chvíli jsem neváhal a přihlásil se,“ popisuje své zkušenosti, kdy se dostal do kontaktu s postiženými dětmi. 

Jan Vimmer (26)

Během studia na Vysoké škole ekonomické založil s bratrem cestovní kancelář Layno Tour, která se zaměřuje na zájezdy pro mladé.

Netradiční zážitky zajišťuje i handicapovaným dětem, pro něž organizuje speciální akce a zájezdy pod značkou Joy Ride.

Jeho nejoblíbenějším pitím je voda z horského norského potoka. Každý den se utvrzuje v tom, že všechno je možné. 

„Byly to neuvěřitelné emoce. Když dobíháte k cíli, tlačíte jásající dítě trpící svalovou dystrofií, kolem sebe vidíte ty fandící rodiče i úplně neznámé lidi a slyšíte větší potlesk, než sklidili vítězové, hodně se toho v tu chvíli ve vás změní.“ 

Terapie přátelstvím

Honzu okamžitě přepadla potřeba někomu soustavně pomáhat. Po návštěvě Základní školy pro postižené v Opavě se seznámil se Zdeňkem, který protrpěl dětskou mozkovou obrnu.  Postupem času se z nich stali nerozluční přátelé. Společně sledovali hokej nebo si jen tak povídali o životě. Pro jednoho zcela běžné věci, pro druhého jedinečné vytržení z každodenního stereotypu. 

„Většina dětí a mladých lidí s handicapem tráví svůj život v jakémsi vakuu, kde jsou většinou jen starší lidé – jejich rodiče nebo ošetřovatelé. Chybí jim interakce s vrstevníky,“ zdůvodňuje Honza svoje rozhodnutí začít obě skupiny cíleně propojovat. 

Když jej oslovil Klub handicapovaných v Opavě s nápadem na speciální zájezd pro jeho členy, neskrýval své nadšení. Rozhodl se ale k organizaci přistoupit netradičním způsobem. Na pomoc povolal své přátele a kamarády, do programu zahrnul adrenalinové aktivity. 

Jako problém, který mohl ohrozit celou realizaci, se ale záhy objevila bezbariérovost. „Většina ubytovacích kapacit sice proklamuje, že jsou vhodné pro lidi na vozíčku, ale jedná se třeba o jeden nebo dva pokoje. A my jsme jich potřebovali minimálně dvacet,“ vzpomíná Honza na probdělé noci u počítače, než konečně našel zaslíbené místo v Kateřinicích. 

Nechceme ani korunu

V případě, že rodič posílá své handicapované dítě na výlet, hradí většinou náklady nejen na něj, ale také na jeho asistenta. Částka, kterou musí zaplatit, často převyšuje rodinný rozpočet. Sourozencům Vimmerovým to nepřišlo fér, tak se rozhodli jít jinou cestou – od účastníků nechtěli ani korunu. 

„Oslovili jsme klienty naší cestovní kanceláře, zda by se nechtěli jet na víkend starat o své vrstevníky, kteří to nemají v životě tak jednoduché. Přihlásilo se nám víc než padesát lidí, kteří byli ochotní jet bez nároku na jakoukoli mzdu. A to bylo pro nás obrovské překvapení,” vypráví. Kromě toho se také bratři vypravili do několika firem, které žádali o příspěvek na pokrytí nákladů na ubytování a stravu. „Báli jsme se, že nás všichni vyhodí, protože prosit je o peníze musí přece každý druhý. Ale byli nadšení. Dali nám, co mohli. A nakonec mohli jet všichni účastníci zadarmo,“ usmívá se Honza. 

Místo soucitu adrenalin

Třídenní pobyt v Beskydech se nesl v duchu adrenalinových aktivit. Hrál se paintball, střílelo se ze vzduchovky, vyráběly se trička a placky, jezdilo se na čtyřkolce a na raftech. Asistenti a jejich svěřenci si k sobě rychle našli cestu. 

„Klíčem k úspěchu bylo hlavně to, že jsme si předem udělali malý průzkum,“ říká Honza. „Zjistili jsme si dopředu, kdo má jaké potřeby, co ho baví a kolik má let. Podle toho jsme párovali dobrovolníky.“ Na každého handicapovaného byli minimálně dva, kteří jej doprovázeli téměř na každém kroku. 

Loučení po pouhém jednom víkendu bylo plné emocí. V nadšení se objímali, dojetím brečeli. Přátelství, která se během pár desítek hodin stihla vytvořit, zůstala i po odjezdu. „Postupně vznikla komunita mladých lidí, kde nejsou bariéry fyzické ani mentální. Tráví společně svůj volný čas, povídají si o světě a baví se. Nezáleží na tom, kdo je hendikepovaný a kdo ne,“ popisuje Honza jádro asi patnácti lidí, se kterými nyní vymýšlí další dobrodružné aktivity. 

Joy Ride se vesele rozjíždí

Postupem času získal projekt jméno Joy Ride, business plán i vítězství ve veřejném hlasování soutěže Social Impact Award pořádaný pražským Impact Hubem. „Přihlásili jsme se, protože jsme se potřebovali posunout dál. Získat zkušenosti a taky se zamyslet nad tím, jak to dlouhodobě udržet v chodu,“ vysvětlují. 

Motivovaní úspěchem a nadšenými dětmi uspořádali několik dalších zájezdů do Prahy či Vídně, strávili i den v útulku nebo zorganizovali vánoční večírek. Díky crowdfundingové kampani a podpoře Nadace Vodafone Česká republika získali 300 000 korun na nákup speciálních sportovních vozíků a také na financování dalších aktivit Joy Ride. 

„Zatím se nám podařilo zapojit celkem 30 - 40 handicapovaných a přes 100 asistentů. Uspořádali jsme téměř deset akcí a máme toho v plánu ještě mnohem víc. Třeba běžecký závod, minifestival, benefiční koncert, ples nebo i organizovanou návštěvu divadel a muzikálů,“ vypočítává Honza.

Společensky prospěšné podnikání

Pod vedením mentorky Silke Horákové transformovali svoji neziskovou činnost do udržitelného modelu společensky prospěšného podnikání. „Uvědomili jsme si, že ve financování výletů nelze spoléhat jen na sponzory,“ říká Honza, který je přesvědčen, že smysl tkví v mladých lidech. Ti jsou ochotni nejen pomoci svým vrstevníkům bez nároku na mzdu, ale navíc se mohou finančně podílet i na samotných nákladech na společné aktivity. 

Proto na zájezdech Joy Ride platí jak handicapovaní, tak asistenti, kterých je většinou dva a více na jednoho svěřence. Díky sdílenému pocit zodpovědnosti si mohou všichni zúčastnění užít program na maximum. 

V současné době zakládají neziskovou organizaci, jejímž jménem chtějí všechny aktivity zaštítit. V plánu je i transparentní účet, na nějž by odcházelo 50 korun z každého prodaného zájezdu v jejich cestovní kanceláři. Zaměřit se chtějí i na takzvaný. sociální teambuilding. „Opíjení se ve sklípcích na Moravě a lanovým centrům už odzvonilo. Rádi bychom nabídli firmám možnost unikátního společného výletu jejich zaměstnanců s několika handicapovanými.“

Bariéry jsou jen v hlavách

Mladí zakladatelé věří, že bariéry často existují hlavně v hlavách intaktní populace, a tak dělají všechno proto, aby přispěli k jejich odstranění. Jejich poslední společná návštěva Prahy téměř připomínala flash mob. „Pro handicapované je hrozně těžké cestovat metrem, protože bezbariérových stanic je jen pár. A přece nepojedeme o pět zastávek dál jen proto, že někdo říká, že vozík nemůže jet po eskalátoru,“ vzpomíná Honza na situaci vzbuzující desítky překvapivých pohledů, když se na jezdících schodech sešlo několik vozíčkářů najednou. 

Lekce v odbourávání bariér pokračovala i po příjezdu soupravy, kdy asistenti vystoupili bez svých svěřenců se slovy „To dojdete, ne?“. „Bylo to samozřejmě domluvené, věděli, že se pro ně vrátíme. Ten moment, kdy se všichni vozíčkáři začali neurvale smát a ostatní cestující jen nechápavě koukali, byl nezapomenutelný. A o to nám přesně jde. Nechceme se k handicapovaným chovat se zbytečným respektem a ostychem. Děláme si z nich normálně srandu a oni nám to rádi vracejí. Chceme se prostě bavit jako normální lidi,“ uzavírá Honza. 

„A myslím, že budu mluvit jen za sebe, když řeknu, že ta férovost a ryzí upřímnost, která mezi námi všemi panuje, je neuvěřitelná. Jsem vděčný za to, že mohu být součástí této komunity.“