Zaměstnance často přek­vapí, když vidí na pozici manažera, šéfa podniku nebo obecně člověka ve vysoké funkci někoho, kdo je handicapovaný. Jenže takových lidí je víc, než si myslíme. Hana Pot­měšilová z Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením jich zná opravdu hodně. "Jsou to generální ředitelé velkých IT firem, šéfové poboček bankovních ústavů či politici. Problém je, že ne vždy chtějí jít s kůží na trh a zveřejnit před zaměstnanci svou diagnózu," podotýká žena, která firmám říká, proč je dobré v práci neskrývat, s jakou diagnózou se člověk v osobním životě pere, a že se podnikům vyplatí handicapované zaměstnávat.

HN: Proč to skrývání diagnózy? Mám pocit, že v zahraničí jsou lidé otevřenější a nebojí se zveřejnit svou nemoc.

Jde hlavně o problém Česka. Plyne to z doby před revolucí, kdy všichni lidé s handicapem byli považováni za méněcenné. Vůbec se nebralo v potaz, že člověk s mozkovou obrnou může vystudovat vysokou školu a pak pracovat ve výzkumném týmu. Potíž byla, že špatně vypadal, třeba slintal, a tak nezapadal do ideálu společnosti. Přitom kolem sebe vidíme denně příběhy o úspěších postižených − třeba Manfreda Kollera, bývalého člena vedení Českomoravské stavební spořitelny, jemuž ani fakt, že je od dětství bez pravé ruky, nezabránil dostat se do vysoké funkce. A třikrát vyhrál na paralympijských hrách ve stolním tenisu.

HN: Jenže u nás se lidé bojí v práci přiznat i rakovinu a raději si na chemoterapie berou volno.

Ano, a když je jim zle, vymluví se na kocovinu, než aby přiznali, čím prochází. Je to dáno tím, že se bojíme vypadnout z představy o ideálním zaměstnanci, máme strach, že přijdeme o práci. Začíná se to však pomalu měnit. Jde právě o generační rozdíl. Strach mají hlavně lidé s pamětí toho, co bylo před revolucí, kdy postižené zavírali před světem do ústavů. Když ovšem dnes přednáším studentům na vysoké škole, tak nechápou, proč náš Nadační fond vůbec existuje. Oni už žijí ve světě, kde se od školky setkávají s postiženými spolužáky. A je pro ně normální, že když chtějí vyrazit s neslyšícím nebo slepým spolužákem o víkendu na chatu, tak program vymyslí tak, aby si to užil i on. V tom vidím velký posun.

Hana Potměšilová

Dlouholetá ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Tuto práci dělá jako dobrovolník.

Od roku 2011 do roku 2014 byla členkou výkonného výboru Fóra dárců. Aktivně se podílí na legislativních změnách v zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Kromě toho vymyslela a rozjela unikátní projekt Srdcerváči.

Ve volném čase zahradničí, vaří, houbaří, jezdí na koni a hraje na klavír. S velkou chutí vyhledává malé české pivovary a vinařství.

HN: V čem přetrvávají největší bariéry při zaměstnávání lidí s handicapem?

Hlavně v myšlení personalistů. Řeknu to na příkladu kolegy z Nadačního fondu. Jde o čerstvého absolventa vysoké školy s roční stáží v zahraničí a se studijním pobytem v Číně. Výborný ekonom. Jenže když se snažil získat práci a uvedl, že je OZP, tedy osobou se zdravotním znevýhodněním, odpověď na jeho životopisy byla osm měsíců prakticky nulová. V okam­žiku, kdy přestal uvádět pravdu o svém zdraví, po něm firmy "chňaply" jedna dvě. Přitom právě fakt, že zaměstnanec diagnózu přizná, znamená pro společnost úsporu významné sumy peněz na odvodech státu.

HN: Takže podniky stále nevědí, jak zaměstnance motivovat, aby se nebáli nemoc přiznat?

Moc ne. A podaří se to jen tehdy, když toto téma dostanou do firemní strategie. Nemá cenu, aby si někdo na personálním oddělení vytyčil hezký plán jen pro odškrtnutí splněných cílů, že tento půl rok se věnuje matkám po mateřské a další půl rok postiženým. Pokud ale z tématu udělají plán vedení na několik let, pak je šance na změnu.

HN: Už jste toto s některou společností řešili?

Ano, příkladem je Komerční banka, která se na nás sama obrátila pro rady a uvolnila svého člověka, respektive dva, kteří se tématu spolu s námi věnují. Díky tomu se nám jen v letošním roce podařilo přímo v bance samotné identifikovat další postižené nebo je přivést zvenčí − celkem jde o 45 lidí. Pro banku to mimochodem znamená, že ušetří i stovky tisíc korun ročně, které by jinak odvedla státu za to, že handicapované nezaměstnává. To často firmy nevědí. Předcházelo tomu ovšem to, že si management banky musel uvědomit, že stárneme a každému z nás se kdykoliv může stát úraz či nemoc. Ale kvůli tomu není důvod opouštět svou pracovní pozici.

HN: Jaká je vlastně šance sehnat zaměstnání pro handicapovaného člověka?

V minulosti jsme takové průzkumy dělali. Ukázalo se, že se společnost člověku, který uvede ve svém životopise, že je osobou zdravotně znevýhodněnou, ozve jen v deseti procentech.

HN: Zaměstnávat postižené není zrovna "sexy" téma. Proč jste se do toho před lety pustila?

Víc než 15 let se věnuju systémovým změnám ve zdravotnictví. Díky tomu vidím, že moderní léčba umí udržet lidi dlouho práceschopnými, takže jsem se rozhodla těm, kteří mají vážnou nemoc, pomáhat, aby se nebáli svou diagnózu přiznat a mluvit o ní.

jarvis_59fc6a77498e08968518f951.jpeg
Hana Potměšilová ve volném čase ráda zahradničí nebo jezdí na koni.
Foto: HN – Lukáš Bíba

HN: Co bylo největší tématem, s nímž jste tehdy museli bojovat?

V době, kdy Nadační fond vznikal, byl největší problém fakt, že trh práce chápal postižené lidi jako ty, na nichž se dá dobře parazitovat. Existovaly štědré dotace pro zaměstnavatele na chráněném trhu práce. Firmy dostávaly 12,5 tisíce korun na postiženého člověka měsíčně, kterého ovšem zaměstnaly jen papírově. Aniž by ti lidé něco vytvářeli nebo aniž by dostávali mzdu, byť byli fiktivně zaměstnanci třeba deseti firem. Majitelé na ně jen brali příspěvky. Tuto praxi jsme chtěli změnit. Vrátit lidem sebeúctu, že nemusí sedět doma, ale že mohou vytvářet hodnoty ve skutečné práci. Za největší úspěch tak považuji to, že se nám jako neziskové organizaci podařilo mluvit i do legislativního procesu.

HN: A co je největším tématem dneška?

Právě osvěta a školení, aby se lidé nebáli svou diagnózu v zaměstnání přiznat. A horkým tématem je taky elektronická evidence náhradního plnění, což jsou změny, které čerstvě vstoupily v platnost. Měly by zabránit falešným přefakturacím coby náhradního plnění u firem, které postižené nezaměstnávají.

HN: Chybí nám nyní ještě nějaké zákony, které by zaměstnávání handicapovaných usnadnily?

Ano, chtělo by to větší legislativní podporu částečných úvazků. Samy od sebe to firmy neudělají. Jen z dobroty srdce zaměstná postiženého málokdo.