Největšímu českému výrobci briket a pelet začala sezona už v půlce srpna, kdy dřevěná paliva rozvezly první kamiony do hobby řetězců, klasických supermarketů, firem i domácností. Společnost Biomac založil Zdeněk Černý před sedmnácti lety a začínal v ní úplně sám. Postupně do ní zapojil celou rodinu a nyní jeho podnik dává práci více než dvěma stovkám lidí. V podstatě z garážové firmy vytvořil podnik, který dnes vyrábí stroje pro výrobu briket a pelet, ale také dřevěná paliva v jedenácti vlastních závodech.

Nejtěžší na rozšíření jeho podnikání bylo to, že bojoval se syndromem nenahraditelnosti. "Už jsem se s tím ale nějak porval," usmívá se šéf Biomaku. Při zvětšování firmy také zjistil, že je lepší rozdělit rozhodování a řízení mezi ostatní členy vedení, což jsou většinou jeho příbuzní. "Brainstorming je dobrý, ne vždy je názor jednoho člověka správný," říká.

HN: Co firmám při expanzi může pomoct?

Mně se vyplatilo zapojit rodinu, protože pokud bych měl všechno dělat sám, k rozšíření by nikdy nedošlo. Vyplatilo se mi také držet se českých bank. Ale nerad dávám rady a ani to moc nejde, protože každá společnost dělá něco jiného, má jiné financování, jiné lidi.

Zdeněk Černý (53)

Majitel a zakladatel firmy Biomac, která je největším výrobcem dřevěných briket a pelet v Česku. Společnost založil v roce 2000 v Brníčku u Uničova. Pracuje v ní celá rodina, kromě jeho dcery, která je pediatrička.
Vystudoval Fakultu strojního inženýrství na VUT v Brně. Pracoval ve strojírenském průmyslu jako projektant strojů, od roku 1997 spoluvlastnil firmu na výrobu technologií pro briketování.
Doufá, že Biomac bude více prodávat ekologická paliva i v Česku. "Zpočátku jsme vyváželi až 98 procent naší produkce. Nyní je to asi padesát na padesát," říká. Společnost ročně vyrobí 78 tisíc tun ekologických paliv.
Nově chce pro firmu vytvořit zastřešující holding a zaměřit se i na výrobu tepelné energie z dřevěných pelet a štěpky.
Až bude mít více času, vrátí se ke kynologii, chovu a výcviku psů. Dříve měl chovnou stanici německých ovčáků.

HN: Na rozšíření podnikání jste si tedy půjčil?

Ano, ale na investice do dalšího rozvoje šlo i všechno, co jsme v Biomaku dosud vydělali. My to bereme rodinně, vydělané peníze pro nás nejsou osobním majetkem, ale slouží k rozvoji firmy, k zaměstnávání lidí a tvorbě výrobků. Těchto financí ale bylo daleko méně než těch od bank.

HN: Jak se vám vyjednávalo s bankami, když jste měl začínající podnik?

Byl problém, čím podnikání zaručit. Zkusili jsme to u záruční a rozvojové banky a naštěstí forma záruk, jež nabízeli právě těm, kteří začínali a neměli nic, bankám stačila. Tím pádem jsme mohli rozjet projekty, které už samy sebe splatily. 

HN: Jak expanze vypadala?

Na počátku jsem byl jenom já s tužkou v kapsičce u košile, se kterou jsem doma kreslil nové technologie pro výrobu ekologických paliv. První linku jsem sestavil v garáži. Vlastní výrobu jsme neměli, v okolí Uničova je ale dost strojírenských firem, takže jsem si u nich nechal stroje vyrábět. Nejdříve jsem je nabízel k prodeji a pak jsme je začali dělat jen pro sebe. Po dohodě s dřevařskými závody jsme je u nich začali instalovat a produkci z nich sami prodávat. Viděl jsem v tom stabilnější žití pro nás i zaměstnance. Stroje prodáte jen jednou, ale paliva jsou potřeba každý rok.

HN: Takže z původně strojírenské společnosti se stal i prodejce paliv?

To bylo kolem roku 2005. V následujících letech jsme ale 98 procent našich výrobků vyváželi.

HN: Proč?

Od 90. let všechny vlády v Česku slibovaly, že se na vesnicích nebude topit uhlím a že se budou věnovat ekologii. Na základě toho jsme spustili výrobu strojů na dřevěné brikety hlavně pro české domácnosti. Šlo nám o to, abychom to uhlí v rodinných domcích, krbech a kamnech nahradili. Ale ukázalo se, že to byly jen plané řeči politiků. I díky vstupu do Evropské unie a jejím zákonům, které u nás začaly platit o pár let později, jsme v roce 2008 prodávali paliva i na českém trhu. Pokud by to nepřišlo, tak se u nás topí uhlím jako dřív.

HN: Jak se vám povedlo začít vyvážet do ciziny?

Naložil jsem auto ekologickými briketami s naší etiketou v němčině a rozvezl je jako vzorky snad po všech benzinkách na hraničních přechodech kolem Česka. K tomu jsme přidali i malé prodejce u hranic a pak se začali ozývat prodejci ekopaliv. Velkou expanzi jsme zahájili po veletrhu v rakouském Welsu, kam jsme na společný stánek s agenturou CzechTrade pozvali nákupčí rakouských supermarketů. Oni nás pak pozvali na osobní jednání do jejich centrál ve Vídni. Zapůsobila na ně garance státu. Výhodou bylo, že jsme vždy dodávali do řetězců přímo, bez překupníků. Dnes dovážíme do německy mluvících zemí jak firmám, tak i řetězcům a hobbymarketům.

HN: Postavili jste si v zahraničí i závody?

Pár linek v cizině máme. Když už jsme byli na Slovensku, tak jsme šli i do Polska a na Ukrajinu, protože tam byly zdroje. To jsou pro nás dřevařské závody, u kterých linky instalujeme a z jejich pilin a hoblin lisujeme brikety a pelety. Do západní Evropy, například do Itálie, Německa nebo Rakouska, vyvážíme jen hotová paliva.

HN: Jak je to s vývozem teď?

Postupně se nám ho daří snižovat, což mě těší. Loni byl ten poměr 51 procent pro český trh ku 49 pro vývoz. Na druhou stranu, jen díky tomu, že jsme mohli exportovat, objem výroby vzrostl, za což jsem vděčný.

HN: Jak se podnik rozrůstal, musel jste rozhodování a řízení delegovat na někoho jiného. Jaké to bylo?

Nevím, jak je to jinde, ale setkal jsem se s tím, že jsem chytil syndrom nenahraditelnosti. Že to umím nejlépe a nikdo jiný to tak nezvládá. Už jsem se s tím ale nějak porval, synovci jsem předal obchod a synovi výrobu. Do důchodu mám už jen něco přes deset let, tak je to třeba pomalu řešit. Kluci jsou vyzrálí, tak ať se ukážou.

HN: Jaký je rozdíl řídit firmu s několika zaměstnanci a teď, když jich je přes dvě stovky?

Na začátku to fungovalo tak, že jsem si sám vymyslel, co budeme dělat další týden, a rozdal jsem úkoly. Dnes se scházíme po večerech nebo o víkendech jako rodinná rada, kdy rozřazujeme úkoly, kterých je daleko více, a to ve všech oblastech. Ne vždy je nápad jednoho člověka úplně správně. Je tedy dobrý nějaký brainstorming, kdy z myšlenek a názorů více lidí vypadne to nejlepší. Takže se o tom vždycky trochu pohádáme, a čí myšlenka vyhraje, podle ní se pak řídíme.