Hospodářské noviny popsaly tři případy firem, na které stát uvalil zajišťovací příkaz. Během pár hodin podnikatelé přišli o firmy, jež léta prosperovaly. Zásah finančního úřadu dolehl i na rodiny majitelů společností.

Když jim nedáte klíče, vyrazí dveře

Když mluví Miroslav Müller o přírodě v okolí Bruntálu, vtipkuje a doporučuje nákup levných pozemků. Sedí přitom ve vybydlené kanceláři. V policích, které byly pravděpodobně kdysi plné šanonů, se nyní krčí pouze čtyři prázdné sklenice. Při debatě o tom, jak ho finanční úřad vydáním zajišťovacího příkazu připravil o prosperující firmu VHS − Ropa plus, však zvážní. Po otázce, jak taková věc dolehne na rodinu, se podívá kamsi do dálky. "O tu samozřejmě přijdete," říká bývalý zaměstnavatel dvanácti lidí.

Stát likviduje firmy pomocí zajišťovacích příkazů. Úřady přitom jednaly nezákonně

Jeho příběh je jedním ze tří, které zmapovaly HN. V něčem se sice liší, ale jedno mají společné. Z úspěšných firem, které na trhu působily i pětadvacet let, se najednou staly ekonomické trosky. Z jejich majitelů jsou doživotní dlužníci, kteří nemají šanci splatit státu desítky milionů korun, které mu nikdy neukradli.

"Ten den si pamatuji naprosto přesně. V osm hodin ráno mi zavolal finanční úřad a informoval mě, že provádí exekuci. To bylo všechno," popisuje Müller. Vzápětí do jeho firmy a čtyř skladů vtrhli pracovníci finančního úřadu v doprovodu ozbrojených celníků. "Zaměstnance odehnali od strojů a od kasy. Všechen majetek zadrželi a podnik zavřeli," vzpomíná Müller na den, kdy v České republice přestal fungovat podle jeho slov třetí největší prodejce olejů a maziv.

357 firem

se odvolalo k Odvolacímu finančnímu ředitelství.

2 firmy

uspěly.

Berní úředníci byli přesvědčeni, že dluží státu 10 milionů korun za daň z přidané hodnoty, kterou nezaplatil při dovozu pohonných hmot z rakouské rafinerie. Daň sice zaplatil obchodník, od kterého Müller naftu koupil, finanční úřad ji však chtěl po něm, protože zboží přijelo do Česka v jeho autech. Přestože se Müller snažil úředníkům vysvětlit, že daň už je zaplacená, a byl dokonce ochotný ji zaplatit znovu, než se vše vysvětlí, firmu před likvidací nezachránil. "To nešlo, nebylo s kým komunikovat," říká.

Finanční úřad postupuje tak, že k uvalení zajišťovacího příkazu stačí pouhé podezření na daňový únik, nebo dokonce jenom předpoklad, že k němu v budoucnu dojde. Pro finanční správu by to přitom měl být pouze krajní prostředek, jak zamezit tomu, že podvodníci před zaplacením daně z trhu zmizí i s veškerým majetkem. Úřad je kritizován za to, že tento nástroj používá plošně a jeho následky jsou pro firmy likvidační.

Zákonitý konec podnikání postihl i Miroslava Müllera. "Je to obrovská rána, která se těžko vrací zpět. Ani v okamžiku, kdy nám majetek vrátí, už se nedostaneme na dřívější úroveň," říká. Stejným způsobem navíc člověk přijde o společenskou reputaci.

"Když jim nedáte klíče, vyrazí dveře. Místní tomu všemu přihlížejí a vaše pověst je tím pádem velice špatná."

Firmy musí i po vydání zajišťovacího příkazu fungovat dál. Nesmí je zlikvidovat, říká soudce Šimka

Na podnikatelovu stranu se postavil Krajský soud v Ostravě a letos v březnu i Nejvyšší správní soud. Oba prohlásily zajišťovací příkazy za neoprávněné. Na jeho situaci se tím ale nic nezměnilo. Nejenže mu finanční správa majetek nevrátila, navíc dál pokračuje v jeho rozprodávání za zlomek hodnoty. Poslední dražební vyhlášku na zabavený majetek dostal před několika dny.

Soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka potvrzuje, že stát opravdu likviduje firmy jenom na základě podezření. "Je to divné, ale je to tak. To mu vyčítám," říká.

Je toho názoru, že by bylo lepší, kdyby finanční správa nechala podezřelou firmu dál podnikat, ale se zmrazeným majetkem a pod přísným dohledem pohybů peněz i zboží. Když se totiž u soudu prokáže, že finanční úřad vydal zajišťovací příkaz neoprávněně, často už není ani komu zabavený majetek vracet, protože firma neexistuje.

Müllerovi kromě toho hrozí, že exekuce jeho majetku zabavením firmy nekončí. Obstavením účtů přišel o důvěru banky, u které má hypotéku na dům. Ta chce nyní pohledávku zaplatit. Podnikatel je však zcela bez prostředků, a tak mu hrozí, že si banka vezme jeho dům a i ten půjde do dražby na umoření dluhu.

Všechny následky počínání finanční správy se však nedají přepočítat na peníze. "Po dvaceti letech práce zjistíte, že nemáte vůbec nic. S tím se ještě dokážete smířit, ale ovlivňuje to vaše zázemí i vztahy. Mám děti, měl jsem fungující rodinu, pod tlakem událostí jsem se rozvedl," říká Miroslav Müller.

Je rozhodnut počkat do září, jestli mu stát jeho majetek vrátí. Pokud se tak nestane, podá ústavní stížnost.

Prý utečeme s miliony v kapse

Rodinný dům s pečlivě udržovanou zahradou a altánkem nevypadá jako majetek, kterého by se chtěl někdo narychlo zbavit. Přesto finanční správa dospěla k závěru, že manželé Kryštofovi, kterým dům patří, jsou jen nastrčení bílí koně a hodlají v nejbližších týdnech okrást stát o desítky milionů korun a pak zmizet i s majetkem. Vzápětí manželé poznali, co to znamená, když někdo během pár hodin přijde o peníze i dobrou pověst.

Jejich společnost Autotrans Petrol 25 let dovážela značková paliva od firem Shell, BP nebo OMV, zaměstnávali 20 lidí. Přestože firma nikdy neměla žádný nedoplatek na DPH, dolehl na ni zajišťovací příkaz finanční správy. "Byla to sehraná akce. Měli s sebou cisterny na odčerpání nafty, odvezli i všechno zboží z obchodů, zabavili veškeré finanční prostředky, čtyři osobní auta i cisterny a návěsy," popisuje zásah státu Jaromír Kryštof.

Jeho firma přitom údajně nikdy stát na dani neošidila. Berní úředníci z účetních podkladů za roky 2012 a 2013 vypočítali, že Autotrans by měl v následujících měsících odvést na DPH 89 milionů korun. Protože se Kryštofovi stali článkem v řetězci dodavatelů, kde někdo z překupníků daň neodvedl, finanční úřad je měl za bílého koně. Tedy firmu, která krátce po převozu pohonných hmot přes hranice nezaplatí DPH a zmizí i s veškerým majetkem. "S naším přímým dodavatelem problém nebyl − ten DPH odváděl. Všechno jsme prověřili, nebyli na seznamu nespolehlivých plátců ani nic podobného," říká Kryštof.

Bílí koně obvykle nemají žádné sídlo, flotilu cisteren ani nemovitosti, přesto celníci pojali podezření, že by nastrčenou firmou mohla být i desítky let fungující a prosperující společnost. "Firma se rozšiřovala, máme auta, nechápu, z čeho plyne podezření, že bychom se měli zbavovat majetku," říká podnikatel. Naopak uvažovali o tom, že podnikání v budoucnu převezme jejich syn.

Namísto toho manželé sledovali, jak se hodnota jejich jmění smrskává. Celníci jim zabavili majetek a veškeré zboží v hodnotě 72 milionů korun, což by mělo stačit na umoření většiny dluhu. Počty finanční správy byly ale jiné. "V dražbě se prodala všechna osobní auta, ale jenom za polovinu ceny. Zboží i pohonné hmoty vykoupilo Čepro za třetinu ceny," říká Martina Kryštofová.

komentář: Zajišťovací příkaz, cesta ke zkáze

Vybraná suma však nešla celá na úhradu dluhu, velkou část spolkly náklady na dražbu. Kvůli úrokům navíc závazek neustále narůstá. Manželé Kryštofovi tak dnes už dluží přes sto milionů korun, z jejich původního jmění nezbylo nic. "Do konce života to nemáme šanci zaplatit, nemůžeme mít účet v bance ani platební kartu," dodala podnikatelka.

Celé řízení se táhne už tři roky. Zbyněk Čermák, advokát manželů Kryštofových, upozorňuje, že řízení mohlo skončit daleko dřív. "Neustále jsme se odvolávali, podávali stížnosti a námitky proti všem rozhodnutím. Úředníci tvrdili, že je všechno v pořádku a že nepochybili. Najednou, když soud zajišťovací příkazy zrušil, finanční úřad tvrdí, že asi byla někde technická chyba," popisuje. Zpochybňuje také kontrolní funkci Odvolacího finančního ředitelství, kam v první řadě putují všechna odvolání proti zajišťovacím příkazům. "Ve své praxi jsem nikdy nezažil, že by Odvolací finanční ředitelství potvrdilo špatný postup finančních úřadů. Kontrola z jeho strany nemá žádný smysl, když pracuje pod stejným vedením," vysvětluje. Hospodářské noviny zjistily, že z 350 firem dodneška uspěly dvě.

Kryštofových se zastaly až soudy, které zrušily zajišťovací příkazy pro nedostatečné odůvodnění. A jako první se manželé dočkali i toho, že zrušení zajišťovacích příkazů potvrdila sama finanční správa. Jenomže ani to bývalým podnikatelům s firmou v insolvenci nepomohlo. "Čerpací stanice jsou stále zablokované. Finanční úřad mlčí," říká Kryštofová. Naopak jim dodnes mizí veškeré peníze, které dorazí na bankovní účet.

Postup státu je v tomto případě v rozporu s jeho zájmem chránit státní rozpočet. Podnikatelé se budou soudit o zabavené zboží, ale také o náhradu za zničenou firmu. "A tam je velký úrok z prodlení, kolem 28 procent vyčíslené škody. Stát bude platit stamiliony," říká soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka.

Manželé Kryštofovi se na žalobu chystají. Chtějí uhradit zabavené zásoby za 72 milionů korun a stejně tak nemajetkové újmy. "První týdny a měsíce byly muka, přemýšlela jsem, že skočím pod vlak. To, že nám zničili život, už nikdo nenahradí. Lidé si ze začátku mysleli, že jsme ty peníze opravdu ukradli," vzpomíná Martina Kryštofová.

Lidé se ptali, co táta ukradl

Vzpomínky sedmadvacetileté Michaely Brzákové dokazují, že zajišťovací příkazy doléhají i na okolí domnělých nepoctivců. Dcera Vlastimila Hercoka, majitele firmy Herst, kvůli nim přišla o rodinu. "Rodičům bývalého manžela se nelíbilo, že si vzal dceru podvodníka. Strašně jsme se kvůli tomu pohádali. Neshody s jeho rodiči stály za tím, že jsme se nakonec rozvedli," vzpomíná Brzáková.

Jejímu otci obstavil finanční úřad účty zajišťovacím příkazem v listopadu roku 2013. "Nemohli jsme ani zaplatit našim zaměstnancům. Všichni dostali výpověď a odešli bez odstupného. Nyní na nás vymáhá úřad práce 800 tisíc korun," popisuje Hercok. Spor o nevyplacené mzdy není jediný problém, kvůli kterému bývalý autodopravce a obchodník s palivy čelí trestnímu řízení. "Poté, co mi obstavili účty, na mě okresní správa sociálního zabezpečení podala trestní oznámení kvůli nezaplacení sociálního pojištění. V současnosti jsem obviněný z trestného činu neplacení daní," říká Hercok.

Podle soudce Nejvyššího správního soudu Karla Šimky je takový způsob kriminalizace lidí nepřípustný. "Neznám všechny okolnosti, ale pokud někomu stát zabaví peníze, nemůže ho přece trestně stíhat za neplacení pojistek," řekl Šimka Hospodářským novinám.

Paradoxní podle Hercoka je, že v době vydání zajišťovacího příkazu měl v ruce dva týdny staré potvrzení od finanční správy o tom, že státu na daních nic nedluží. "Za celých 10 let jsme neměli žádný nedoplatek na dani, probíhaly u nás dvě až tři kontroly do roka a vše bylo bez problémů," dodává Hercok. Popisuje, jak exekutorka přišla v doprovodu celníků ozbrojených samopaly. Ve stejný čas obsadili firmu, sklady a pět čerpacích stanic. "Zajistili nám všechno, nemohlo vyjet jediné auto, ať vezlo zboží do pekáren, nebo šampony. Dokonce jednomu zákazníkovi, který tankoval, vytrhli tankovací pistoli z ruky."

Hned poté, co mu berní úředníci spolu s celní správou zabavili také zboží a auta a zavřeli čerpací stanice, podal Hercok odvolání k brněnskému Odvolacímu finančnímu ředitelství. Obratem dostal zamítnutí, a tak se odvolal proti doměřené dani. Navzdory urgencím to úředníci posuzovali přes dva roky. "Nevysvětlovali nic. Zeptali se, jestli mám 154 milionů: Dejte je sem na stůl, řekla paní exekutorka. To jsem samozřejmě neměl, tak začali s exekucí," říká Hercok. Důvod k likvidaci firmy byl pro finanční správu stejný jako u firmy VHS − Ropa plus. Hercok zakoupil pohonné hmoty od českého obchodníka, ale do ciziny si pro ně jel vlastními auty. O práci tak během dne přišlo 65 lidí.

"Vyvstaly pochybnosti, zda si firma Herst uplatnila odpočet DPH v souladu se zákonem," vysvětlil postup berních úředníků Tomáš Krása, vrchní rada středočeského krajského ředitelství finančního úřadu.

Zmíněné pochybnosti následně změnily život podnikateli i jeho rodině. "Všichni zaměstnanci ho měli za podvodníka, kvůli kterému museli odejít z firmy a přišli o práci," vzpomíná Michaela Brzáková. V tu chvíli byla ráda, že nemá se svým otcem stejné příjmení. Stejně jako ona i Hercok přišel kvůli zničenému podnikání o manželství a dobrou pověst. Líčí například, jak před jeho domem stály davy lidí a čekaly, až mu budou celníci zabavovat majetek. A dokládá to historkou, kdy ani nemohl v podniku svého známého sedět s ostatními hosty. "Řekl, ať jdu radši do salonku, protože lidé mě mají za podvodníka, který okradl stát o 150 milionů," líčí dnešní zaměstnanec autoškoly, kterou jeho dcera vede.

Autoškolu musela napsat na své jméno. Vlastimil Hercok dodnes nemůže mít ani účet v bance, veškeré peníze mu finanční správa okamžitě zabaví. Přestože zajišťovací příkaz byl vydán už před čtyřmi lety, kvůli průtahům finančního úřadu Hercok teprve čeká na rozhodnutí krajského soudu. Ten se v podobných případech podnikatelů zastal, finanční správa však často podává takzvanou kasační stížnost. Sice nemá odkladný účinek, berní úřad na to však nebere ohled a v zajištění majetku pokračuje dál.

Také v tomto případě skončil v aukcích, podle Hercoka za polovinu tržní ceny. "Odečítaly se z toho náklady na dražby, stály asi dvacet procent z toho, za co zboží prodali. Ze všech vydražených věcí jsme měli odvést ještě DPH, což jsme samozřejmě nezaplatili, protože nebylo z čeho," říká Hercok.

Pokud mu dá soud za pravdu, nehodlá na rozdíl od ostatních podnikatelů finanční správě tolerovat nerespektování rozsudku. "Kasační stížnost nemá odkladný účinek, a pokud mi to do tří dnů nevrátí, obrátím se na exekutora."

jarvis_598b25bf498e27acf6178eac.jpeg
Jaromír Kryštof
Foto: HN - Milan Bureš