Podle britského odborníka na daňové právo Gregoryho Morrise není důležité, jak složitý daňový systém je. Pravidla se ale nesmějí příliš často měnit. Podnikatelé a firmy totiž chtějí hlavně jistotu. Daňovým únikům lze podle něj efektivně předcházet především častějšími kontrolami a přísnějšími tresty. Musí však být jasné, co se daňovým únikem myslí. Na snaze firem odvádět co nejméně peněz na daních totiž nemusí být nic špatného.

HN: Měly by podle vás vlády ve snaze zabránit daňovým únikům spíše zjednodušovat daňové systémy, nebo by se měly zaměřit na častější kontroly a přísnější postihy?

Myšlenka zjednodušování daňového systému je tak trochu mýtus. Mezi akademiky sice probíhá debata o tom, jak složitý by daňový systém měl být, ale podnikatelé chtějí hlavně jistotu. Není důležité, jak moc je nějaký systém složitý, pokud už víte, jak se v něm máte chovat. Kdybych změnil zákony tak, aby stanovily pouze to, že veškerý příjem podléhá dani ve výši 25 procent, bude první otázka, kterou právník položí soudci, znít: "Co je to příjem?"

HN: Co byste tedy vládám doporučil?

Musíte si nejdřív položit otázku, co je špatného na tom, že se firma snaží zaplatit co nejméně na daních. Kdybyste se ptal, co dělat pro to, aby firmy a lidé přestali páchat daňové úniky, tak to je jiná věc. Na světě vždy budou  sobci, lháři a podvodníci. Lidem podle mě zabráníte lhát tím, že pokud se na ně přijde, budou to mít mnohem složitější.

HN: Podle vás je tedy nejlepší cestou více kontrolovat a trestat?

Pokud mluvíme o daňových únicích, tak je potřeba udělat je méně atraktivními. V případě vyhýbání se placení daní ale musíte být velmi opatrný ohledně toho, co se pod pojmem "vyhýbání se" skrývá. Řada politiků, aktivistů nebo neziskových organizací by řekla, že Amazon, Google či Starbucks se ve Velké Británii vyhýbají placení daní způsobem, který není fér. Vláda však říká, že proti tomu nemůže nic dělat, protože ty firmy dodržují zákony.

Gregory Morris

Profesní kariéru začínal v poradenské společnosti PricewaterhouseCoopers jako diplomovaný účetní, později působil u konkurenční Ernst & Young.

Po angažmá ve dvou firmách obchodovaných na londýnské burze, ve kterých se zabýval zdaněním a korporátními financemi, přešel v roce 1997 k jedné z největších právnických společností na světě DLA Piper, kde se vypracoval až na vedoucího oddělení daní pro Evropu.

Od roku 2011 vyučuje na britské University of Exeter podnikové právo.

Do Prahy přijel na pozvání poradenské společnosti KPMG na konferenci o transferových cenách.

 HN: Dá se nějak předcházet i tomu, aby se firmy přestaly chovat "nefér", přestože se pohybují v rámci zákona?

Ve Velké Británii se po finanční krizi přišlo na to, že důležitým článkem v řetězci, který firmám pomáhá snížit daně, jsou banky. Vláda se tedy rozhodla, že bude po bankách chtít, aby podepsaly takzvaný bankovní kodex. V něm se banky musely zavázat, že firmám přestanou pomáhat vyhýbat se daním.

HN: Jak je ale vláda přiměla k podpisu?

Nešlo o zákon. Vláda nicméně bankám řekla, že pokud kodex nepodepíší, řekne o tom veřejnosti. Podepsaly všechny. Jde o velmi efektivní postup. Když existuje 100 příležitostí, jak se vyhnout placení daní, a vy jich 20 odstraníte, tak jste zúžili prostor pro obcházení daní.

HN: Co dalšího se kromě změny zákonů a přísnějších kontrol dá proti daňovým únikům dělat?

Důležitý je příběh, který se kolem placení daní vytváří. Když jste se před 15 lety v hospodě zeptal kamaráda, co si myslí o daňových únicích Amazonu, on se raději chtěl bavit o fotbale. Dnes už na to ale bude mít svůj názor. Případ, který přitáhl ve Velké Británii hodně pozornosti, byl Starbucks. Lidé začali říkat, že velká mezinárodní firma Starbucks neplatila žádné daně, zatímco majitel malé kavárny odvádí na daních hodně peněz.

HN: Ptají se však lidé také na postoj vlád? Protože nadnárodní firmy často odvádějí nižší daně díky tomu, že mají s vládami uzavřené dohody…

V případě Starbucks, Googlu a Amazonu je velká část daňových zákonů, jež se na ně vztahují, mezinárodních. Velká Británie proto představila zákon, který říká, že firma, jež vykazuje v zahraničí zisk neúměrný jejím zahraničním aktivitám, musí tento zisk zdanit ve Velké Británii.

HN: V Evropské unii ale máme volný pohyb kapitálu. Tím, že ty firmy daní v zahraničí, přece neporušují zákon, nebo ano?

Někdy nejsou postupy firem v souladu s britským daňovým právem, ale musí být v souladu s evropským právem. A pokud britské právo není v souladu s evropským právem, pak se musí změnit britské daňové právo. To se však děje ve všech oblastech, nejen v oblasti daní.

HN: Zdá se mi, že daňové úřady jsou vždy několik kroků za firmami. Je možné to nějak řešit?

Je pochopitelné, proč ten problém existuje. Firmy mohou volně přemýšlet o tom, co budou dělat. Mohou se chovat tak, aby to pro ně bylo zrovna v dané chvíli výhodné, zatímco daňový zákon působí obecně na všechny. Je potřeba rozlišovat mezi pravidly a principy. Pravidla jsou detailní a buď je dodržujete, nebo ne. Pokud je na dálnici omezená rychlost na 100 km/h, tak buď limit dodržujete, nebo porušujete. Principy jsou naopak flexibilní. Říkají, že na dálnici byste neměl jezdit nebezpečně. Kdyby se v oblasti daní sledovalo, jak se byznys vyvíjí, a zároveň by se postupně přecházelo více k principům, mohlo by to pomoci.

HN: Co si myslíte o takzvaných Panama Papers? Změní se díky nim něco?

Změní, ostatně ono už se leccos změnilo. Kdyby se na Panama Papers podívali akademici, zjistili by, že někteří lidé lžou, podvádějí a kradou. Pak jsou ovšem i jiní lidé, kteří se chtějí skrývat, ale nejsou zlomyslní. Na základě Panama Papers si země začnou vyměňovat více informací a budou více tlačit na to, aby bylo jasné, kdo firmy vlastní. Zdanění prochází zajímavým obdobím. Je velmi dobře, že ta debata začala. Za 15 let, až budeme vést podobnou konverzaci, budeme všichni vědět o daních mnohem více.