První kytaru s iniciály Františka Furcha vyrobil její stavitel na malém ponku v prádelně rodinného domu, vedle kotle na vyváření dětských plen a ždímačky, která v chodu putovala po celé místnosti. Od té doby uběhlo 35 let a firma Furch Guitars si vydobyla pozici předního českého výrobce akustických kytar špičkové kvality.

Nástroje vyrábí ve Velkých Němčicích na Břeclavsku za použití nejmodernějších technologií v prostoru bývalé sýpky mlýnského komplexu ze 16. století. Ten si Furchovi v roce 2002 koupili a postupně ho opravují. Bránu mlýna ročně opustí přes pět tisíc kytar, které putují k distributorům rozesetým po celém světě. Na kytaru z jihu Moravy tak brnkají i vzdálení Australané, Japonci, Korejci nebo Američané.

Přitom chybělo málo a dobře "naladěný byznys" mohl skončit hned prvním rozladěním Františka Furcha. Tehdy jedenadvacetiletý zámečník si po vzoru amerického výrobce Ovation postavil první kytaru s laminátovou zadní deskou. Přední rezonanční desku nahradila ta z vyřazeného klavíru. "Při její stavbě jsem byl až příliš nápaditý. Použil jsem kobylku podobnou té, kterou mají elektrické kytary. Strach z toho, že kytara nepůjde naladit, mě přiměl použít i kovové kameny na ladění oktáv. Ukázalo se, že jsem měl velmi naivní představu o tom, že by to mohlo fungovat. Přenos zvuku byl tragický, znělo to jako hra na dráty. V naštvání jsem kytaru odložil a rok na ni nesáhl," líčí Furch.

Zavázal se ale kamarádovi, který mu sehnal pět desítek rezonančních desek, že mu taky jednu kytaru vyrobí. Přítel na splnění slibu trval, a tak Furchovi nezbývalo než se za pracovní ponk vrátit. Díky tomu mohou dnes kytary Furch ladit trampové u ohně, ale i čeští a světoví hudebníci. Zkušenosti s touto značkou má třeba David Koller, Aneta Langerová, Suzanne Vega, Glen Hansard a mnoho dalších.

Firmu dnes řídí jednatřicetiletý syn zakladatele Petr, vyučený umělecký truhlář, který zná výrobu nástrojů se svůdnými křivkami a zrcadlovým leskem do posledního detailu. Ve firmě se na různých výrobních pozicích pohybuje už od svých teenagerských let. Zásadní rozhodnutí, jako to poslední z roku 2013 o zúžení portfolia nabízených nástrojů, sice stále konzultuje se svým otcem, ale o budoucích plánech má poměrně jasno: "Vedle výroby kytar bych se v budoucnu chtěl věnovat i malosériové výrobě mandolín, kterých jsme se z kapacitních důvodů vzdali. Projekt stále nosím v hlavě. Mám navrženy postupy i technologie a čekám jen na vhodný okamžik," říká Petr Furch.

František Furch (57)

◼ Vyučil se zámečníkem. Za socialismu pracoval v průmyslovém podniku Chirana Brno. První kytaru vyrobil v roce 1981. Od té doby stavěl kytary pro své známé, kteří měli k hudbě blízko. Podnikání zlegalizoval hned, jak dostal příležitost. Povolení k provozování živnosti kytaráře získal od národního výboru ještě v roce 1988.
◼ Žije ve Velkých Němčicích v obytné části mlýna ze 16. století, kam jako dítě usedal do školních lavic. V témže komplexu historických budov, které v roce 2002 koupil, má jeho firma Furch Guitars i moderní výrobnu. Mlýn spravuje postupně bez dotační podpory.
◼ Podniká společně se svým jedenatřicetiletým synem Petrem. Řízení firmy už nechává na něm. Je ženatý a kromě syna má ještě dvě dcery.
◼ Hrál v bluegrassové kapele, dnes už si zabrnká na kytaru nebo banjo spíše pro radost. Jeho velkou vášní jsou ale motorky Harley-Davidson. Dohromady mají Furchovi čtyři stroje od tohoto výrobce.

"Vždycky jsem se spíš zajímal o to, jak něco vyrobit lépe a efektivněji. Prodeji a ekonomice firmy jsem moc nerozuměl a nevěnoval jim tolik pozornosti. Syn má na rozdíl ode mě i marketingové a obchodní předpoklady," vysvětluje důvod předání firmy sedmapadesátiletý podnikatel, který má nyní víc času na svoji druhou vášeň. Jsou jí projížďky na motorce Harley-Davidson.

HN: Myslíte, že stále platí pořekadlo "co Čech, to muzikant"?

František Furch (FF): Je to bída. Dříve se hrávalo v hospodách, na vodě, u táboráků a na spoustě dalších míst. Dnes je v kempu jen hrstka starších vodáků, kteří si u ohně zazpívají. Mladí skoro nezvednou hlavu od displejů svých mobilních telefonů, to už musí být hit, aby si s námi zazpívali.

HN: Podepsal se nějak jejich přístup na vašich výsledcích?

FF: Od druhé poloviny devadesátých let budujeme síť zahraničních distributorů, takže problémy s odbytem nemáme, spíše naopak. Už druhý rok v řadě výrazně nestíháme vyrábět, i když produkci stále navyšujeme. Nemohu ani říci, že bychom na českém trhu klesali. Za loňský rok nám v tuzemsku stouply prodeje o více než 30 procent. Výjimkou byl rok 2009, kdy nás dostihla celosvětová krize. V reakci na ni jsme začali opět vyrábět mandolíny, gypsy kytary, jazzové kytary i basové kytary a nové řady elektroakustických kytar. Věřím, že kdybychom nepřišli s něčím novým, co by měli hráči zájem kupovat, postihla by nás krize mnohem víc.

HN: Proč dnes už mnohé z toho zase nevyrábíte?

FF: Příliš široké portfolio výrobků může škodit produktivitě. Nemáme samostatné sekce, které by se věnovaly výrobě jen určitého typu nástroje. Když jsme chtěli vyrobit mandolíny, zastavili jsme třeba na týden výrobu kytar. Rozdílnost pracovních kroků ale úplně rozbila postupy při jejich výrobě. Než jsme se dostali zpátky na původní produktivitu, trvalo to třeba měsíc. Chtěl jsem sice mít byznys postavený na několika pilířích, ale musel jsem uznat, že to výrobu pouze brzdilo. Jakmile začal výrobu řídit syn, všechno, co nám nedávalo jasný smysl, z portfolia vyřadil. Ponechal jen basové kytary, protože jejich výroba není od produkce těch akustických tak odlišná.

Petr Furch (PF): Drastická čistka byla nezbytná, nemohli jsme to při rostoucím objemu objednávek zvládnout. Pro mě byla jednoznačná volba pro dlouhodobou budoucnost naší firmy vsadit veškerý náš výzkumný a vývojový potenciál na kytaru a vyprofilovat se jako výrobce kytar. Díky tomu, že máme výrobu přímo "pod nosem", můžeme ale rychle reagovat na měnící se podmínky trhu. Když nejsou objednávky, raději než abychom propouštěli, pracujeme na nových modelech, které se prodávají. Nemohu proto vyloučit, že se k mandolínám zase někdy vrátíme. Poptávka po nich je veliká, a proto dokonce zvažuji nějaké investice, které by nám vyřešily ten problém s rozbíjením procesu výroby kytar.

Furch Guitars

◼ Je českým výrobcem kytar z Velkých Němčic na Břeclavsku, který má více než třicetiletou historii. Řadu let přitom fungoval v ilegalitě. Zakladatel firmy František Furch stavěl kytary už na začátku 80. let pro své známé a pak známé známých, a to v prostoru prádelny rodinného domu.
◼ Hned po sametové revoluci zaměstnal první pracovníky. Nyní pro firmu pracuje skoro šest desítek lidí. Loni utržili kolem 85 milionů korun. Letos by to i vzhledem k navýšení produkce mělo být až 100 milionů korun. V budoucnu by se rádi vrátili i k výrobě mandolín, které dnes z kapacitních důvodů nestíhají vyrábět.

HN: Ve výrobě máte CNC stroje, lasery, frézy a další moderní technologie. Soudím, že zrovna nesdílíte názor, že není nad ruční výrobu nástrojů…

FF: Sám jsem doma dělal kytaru "na koleně", ale díky strojům se výroba hudebních nástrojů dostává na úplně jinou úroveň.

PF: Ruční práce je v hudebních nástrojích velmi propagovaná, ale moje zkušenost je, že stroje a přesné technologie, ať už výrobní nebo měřicí, jsou při jejich výrobě nezastupitelné. Na kytaře řešíte detaily, které vyžadují přesnost vyšší, než je lidská ruka schopna udělat. Technologie nemáme ani tak kvůli produktivitě, jako kvůli preciznosti.

HN: Jak dlouho vám trvalo vyrobit kytaru ručně a pak při použití všech těch moderních technologií?

FF: V osmdesátých letech, kdy jsem v ilegalitě stavěl kytary ručně pro své známé, jsem jich vyrobil tak dvanáct ročně. Jedna mi trvala zhruba měsíc. Když bylo času méně a já za stejnou dobu zvládl dvě, kvalita provedení šla dolů. Dnes nám to trvá od prvního výrobního kroku až po uložení kytary do futrálu přibližně měsíc a půl. Samozřejmě jsou do procesu zahrnuty všechny technologické přestávky, například schnutí lepidla a laků. Čistě na hodiny práce je to v průměru 36 hodin. A máme jistotu, že je technicky i opticky kytara dokonalá.

HN: U kytar neplatí, že drobná nepřesnost oku i uchu lahodí? Není zajímavá vada na kráse nebo zvuku, jako je tomu u vinylových desek, vlastně ceněnou unikátností?

FF: Tak jsme o tom neuvažovali. Snažíme se udělat kytary s co nejlepšími zvukovými parametry. Nemáme ale žádný svatý grál, ke kterému bychom se chtěli přiblížit. Není nikde stanoveno, že ten nebo onen zvuk kytary je nejlepší, záleží, jak ho vnímá ten který kytarista.

PF: Dobří kytaristé si nevybírají kytaru podle designu nebo ceny, ale podle toho, jak jim zní. Zákazníci našeho showroomu tráví klidně celý den své dovolené hraním na různé modelové řady kytar, než vyberou tu, jejíž zvuk jim nejlépe sedí. I muzikant, který se hudbou živí, tak nakonec může skončit u poměrně levné kytary prostě proto, že mu dobře zní. Drahé, na zakázku vyrobené kytary ze vzácných exotických dřevin si u nás objednávají spíše sběratelé než muzikanti.

 

Hraje na ně Glen Hansard i Suzanne Vega. Takhle se na Moravě rodí kytary Furch
Hraje_na_ne_Glen_Hansard_i_Suzanne_Vega._Takhle_se_na_Morave_rodi_kytary_Furch.jpg

 

HN: Kolik je sběratel za zakázkovou kytaru ochoten zaplatit?

PF: Je to řádově víc než u běžného zákazníka. Nejdražší kytaru, kterou jsme kdy vyrobili, koupil americký sběratel v roce 2014 za 7500 dolarů, což v té době bylo asi 150 tisíc korun. Použili jsme na ni exkluzivní dřevinu, madagaskarský palisandr, který poskytuje krásný kontrast světlých a tmavě hnědých vizuálně poutavých letorostů. Lakování i leštění jsem prováděl já sám. Nanášel jsem tehdy speciální lak, který měl zlepšit rezonanční vlastnosti nástroje. Kytara na sobě měla spoustu vydařených detailů, včetně originálního lemování. Na zakázku sběratelům ale vyrábíme spíše výjimečně. Většinu kytar ze sériové výroby u nás pořídíte v rozmezí od třinácti do padesáti tisíc korun.

HN: Rozhodně patříte k vyššímu cenovému středu. Jak se vám daří uspět před asijskou konkurencí, která nabízí levné kytary klidně za dva tisíce? Kolik kytar ročně prodáte?

FF: S čínskou konkurencí jsme snad naposledy bojovali v roce 1996. Tehdy se vyrojila spousta obchodníků, kteří nakoupili čínské elektroakustické kytary za 100 dolarů i s kufrem. Jakmile jsme se ale rozhodli vyrábět pouze celodřevěné kytary, přestali jsme Čínu řešit. Stavíme na kvalitě a použití materiálů nejvyšší dostupné kvality.

PF: Loni jsme prodali kolem 5300 kytar. Letos to bude o něco více, postupně dál navyšujeme výrobu.

HN: Uvažovali jste o přemístění nebo rozšíření výroby mimo Česko?

PF: Ne, naše branže není zas tak velká. Žádný z výrobců akustických kytar netočí miliardové obraty. Nechceme být masovým výrobcem. Mít výrobu "pod nosem" nám vyhovuje. Když něco řešíme, tak přímo u nás. Flexibilita je naší hlavní konkurenční výhodou, která nám dává náskok třeba i před výrobci z USA. Ty považujeme za přímé konkurenty. Většina z nich má více továren rozesetých po celé Severní Americe i v Mexiku. Tím ale ztrácejí přímou kontrolu nad kvalitou výroby a celá operativa je pro management složitější a nákladnější. Z těchto důvodů chci výrobu zachovat výhradně v Česku.

HN: Jsou na kytaře použity materiály, které jsou stejně jako práce na ní odvedená ryze českého původu?

PF: Na žebrování desek (vyztužení přední i zadní desky kytary, pozn. red.) používáme téměř výhradně český smrk. Ostatní části kytary z českých materiálů kvůli nedostatečné kvalitě vyrábět nejde. Přední rezonanční deska se nejčastěji dělá ze smrku sitka, který roste na Aljašce, nebo červeného cedru ze Severní Ameriky. Luby (dřevěné boky kytary, které získávají svůj typický tvar ohýbáním po vyjmutí z horké lázně, pozn. red.) jsou většinou z mahagonu, který roste v Africe nebo Střední Americe, případně z indického palisandru. Mechaniky nám zase dodávají japonští, tchajwanští a němečtí výrobci. Struny máme americké značky. Pevné kufry na kytary kupujeme od anglického výrobce. Jediné, co u nás najdete se štítkem "made in China", jsou měkká pouzdra na kytary.

HN: Alpský smrk na kytaru nejde použít?

PF: Alpský smrk v kvalitě, kterou my potřebujeme, není moc k dostání. Kmen musí růst pomalu a rovnoměrně. Potřebuje spíš nehostinné podmínky, aby letokruhy byly od sebe vzdáleny co nejméně. Jen pár kmenů splňuje přísná kvalitativní kritéria. Standardně proto vyrábíme ze dřevin, které jsem jmenoval. Alpský smrk nebo třeba dřevinu cocobolo, která roste ve Střední Americe, používáme jen u kytar na zakázku.

HN: Kolik druhů dřevin je použito na takovou standardní kytaru?

PF: Zhruba sedm až osm druhů. To jsou rozdílné materiály na přední i zadní desku, luby a žebrování. Hmatník, kobylka a plátek jsou z ebenu, výztuž lubů zase z ořechu, krk z mahagonu a většinou i na lemování se použije jiný druh dřeva.

HN: V čem jste unikátní ve srovnání s vaší konkurencí?

PF: Žádná z desek kytary není stejná, a tudíž má i jiné fyzikální vlastnosti. Abychom docílili stejných vlastností, redukujeme podle potřeby její tloušťku, což řada výrobců nedělá. Taky máme za sebou vlastní vývoj UV laku. Vyrábí ho speciálně pro nás jeden evropský výrobce. Lak tvrdne během minuty a je mnohem tvrdší než běžně používané laky. Díky tomu lépe vede zvukové vlny. Lakování je totiž hned po správné konstrukci žebrování nejdůležitější konstrukční prvek kytary, který má vliv na její zvuk. Docílit správných zvukových vlastností a k tomu i zrcadlového lesku je přímo věda.

HN: Lakování se i přes vaši zálibu v moderních technologiích stále děje ručně. Chystáte i v této oblasti nějaké inovace?

PF: Ano. Během tří let chceme zavést robotické lakování i leštění. Technologie nás bude stát asi tři miliony korun. Na její návratnost se nedíváme. Jde nám hlavně o zlepšení hygienických podmínek na pracovišti.

HN: Značka Furch má distributorské zastoupení na každém z kontinentů kromě Jižní Ameriky a logicky Antarktidy. Proč jste neprorazili i na jihoamerickém trhu?

PF: Jižní Ameriku jsme vůbec nezkoušeli, tam je oblíbená španělská kytara, kterou nevyrábíme. Nástroje s kovovými strunami Jihoameričané nevyhledávají.

HN: Máte distributory i třeba v Japonsku, v některých blízkých evropských státech, například v Itálii, ale nejsou. Proč?

PF: V Itálii máme problém najít vhodného partnera. Italští majitelé obchodů s hudebními nástroji rádi jednají napřímo. Celá naše struktura je ale postavena na síti distributorů, kteří si drží svůj sklad, starají se o místní reklamu a dodávají do obchodů. Italové jsou zvyklí dělat obchod jinak, bez prostředníka. Pro ně jsme v tom málo flexibilní.

HN: Jsou nějaké další státy, kde přes všechno vaše úsilí nejdou obchody tak, jak byste si představoval?

PF: Spojené státy americké a Kanada jsou pro nás velký oříšek. Je to obrovský trh, na kterém když se vám podaří uspět, máte vystaráno. Úsilí, které tam ale jako malá firma z Česka vynaložíme, abychom navázali distribuční kontakty, nemá takový efekt, jako když totéž úsilí soustředíme do evropského trhu. Zastoupení tam sice máme, ale prodáme tam sotva desetinu toho, co ročně vyrobíme.

HN: Kde vám jdou obchody nejlépe?

PF: Několik let se prodávalo nejvíce do skandinávských států, kde končila až pětina naší produkce. Minulý rok je předběhlo Německo.

HN: Prodávají se vůbec vaše kytary on-line?

PF: Vlastní e-shop nemáme. Razíme zásadu, že kytaru je nutné si ozkoušet. On-line naše kytary koupit jdou, ale na e-shopech některých našich prodejců. Co mám ale informace, tak se tímto způsobem skutečně prodá nepatrný zlomek toho, co vyrobíme.

HN: Podělíte se na závěr o nějakou úsměvnou historku z vašeho byznysu?

FF: Jednou nám přišla prosba, jestli bychom nemohli opravit poškozenou kytaru. Když jsem otevřel její pouzdro, objevil jsem na kytaře četné záseky od sekery. Volal jsem majiteli pro vysvětlení a ten se mi přiznal, že to byla pomsta manželky za to, že odešel do hospody a vrátil se až za dva dny. Jeho žena věděla, že kytara je jeho chlouba, a tak si na ní vybila svůj vztek.

jarvis_572b22de498edf97d21f3369.jpeg
Zleva: Petr Furch a František Furch.
HN – Tomáš Škoda