Rozumí tomu, do kterých obrazů je dobré investovat a naopak do kterých je to ztráta peněz. Tedy v případě, že dotyčný bere umění jen jako dobré zhodnocení financí. Přitom sám Martin Kodl nemá takové investory příliš rád, odmítá o obrazech přemýšlet pouze jako o obchodní komoditě. Obchodování s obrazy je ale jeho byznys, nebo přesněji jeho životní poslání i radost, nejen obživa.

"Je to pro mě obrovská výzva, když mohu lidi, kteří vydělali peníze a chtějí je výhodně uložit, postupně seznamovat s uměním. Funguju jako rádce a průvodce. Naštěstí takových 80 procent z nich se stane skutečnými sběrateli," uvádí majitel a zakladatel Galerie Kodl, která patří k nejúspěšnějším v tuzemsku. Například loni se čtyři obrazy v aukcích pořádaných Galerií Kodl prodaly každý za víc než 10 milionů korun.

Když se Martina Kodla zeptáte, v čem tkví jeho úspěch, jaký má recept na prosperující galerii a aukční síť, tvrdí, že stačí velice málo. Tak trochu shazuje svůj velký vklad znalostí a samozřejmě kontaktů, i když je pravda, že ty tak trochu podědil. Prý se stává, že mu přijde nabídnout obraz někdo, jehož děda se znal s dědou Kodlem a v závěti napsal rodině, bude-li muset prodávat věci ze sbírky, aby se obrátila na Kodla. Takže jméno a tradice jsou pro byznys s uměním velice důležité. A co je nejpodstatnější? "Slušnost," odpovídá bez váhání čtyřiapadesátiletý Martin Kodl.

Galerie Kodl

- V roce 1992 ji založil Martin Kodl, sběratel výtvarného umění a znalec českého malířství 19. a 20. století, který se snaží zviditelnit české umění i v zahraničí, především v Evropě a USA.
- Martin Kodl, jenž pochází ze staré a významné sběratelské rodiny, prodal za uplynulých 24 let obrazy za dvě miliardy korun.
- Galerie sídlí od podzimu 2014 na Národní třídě v Praze. Zaměstnává 10 lidí.
- Loni dosáhla obrat z aukcí 263,5 milionu korun. Proti roku 2014 zvedla firma obrat o 83 milionů korun, což byl růst o 46 procent.

"Před 25 lety mi táta řekl, když chceš podnikat, teď máš jedinečnou možnost začít se chovat podnikatelsky, tak to udělej. Otevři si obchod, napiš si na něj Kodl, sedni si na zadek a chovej se slušně. A já opravdu nic jiného nedělám," tvrdí galerista. Dobře ví, že jeho konkurenti létají po světě a shánějí obrazy, zatímco on tenhle urputný boj o umělecká díla nepraktikuje. Možná proto se mu ani obchodování s obrazy nejeví jako složitý byznys a také prostě radí: "Chovej se slušně a budeš král."

Škola u mariáše

Jméno Kodl je mezi sběrateli a znalci obrazů obrovským pojmem. Martin je už ze čtvrté generace, jeho děti z nastupující páté, která se zabývá sběratelstvím. Jeho praděda, stavitel a politik Jan Kodl, byl významným sběratelem umění a mecenášem už v 80. letech 19. století. Děda architekt Jiří Kodl obrazy nejen kupoval, ale také prodával a osobně se znal s výtvarníky zvučných jmen, jako byli třeba Emil Filla, Kamil Lhoták, Václav Špála, Max Švabinský či Jan Zrzavý.

Otec současného galeristy Pavel Kodl v tradici pokračoval dál, i když za specifických podmínek v komunismu. Z takové rodové tradice se snad ani nedá vyklouznout a Martin Kodl přiznává, že nikdy neměl sebemenší chuť věnovat se něčemu jinému. Naopak. Vzpomíná, že už jako malý kluk, než ho zahnala maminka spát, poslouchal moudra o umění, která si vyprávěl otec s přáteli u mariáše. To byla pro galeristu asi ta největší škola.

Když se nedostal na kunsthistorii, absolvoval na Filozofické fakultě kulturologii, kterou mu profesoři tak trochu přizpůsobili k vysněné kunsthistorii. A než se stačil Kodl zapojit do nějakého pracovního procesu, přišel rok 1989. Ovšem ještě před Listopadem stál u zrodu moderního českého trhu s uměním. S partou odvážných, která založila aukční síň Antikva Nova Praga, uspořádal v říjnu první aukci v tehdejším socialistickém Československu.

"My jsme byli mladí kluci a byli jsme strašně nabuzení, vůbec jsme nespali, pracovali jsme v noci, nikomu to nevadilo, to byla obrovská euforie," vzpomíná, že původně měl být takovým poradcem této party jeho otec. Ten se však zalekl a nevěřil, že aukce dobře dopadne, že její aktéři neskončí třeba ve vězení. Syn Martin tedy za otce, s jeho radami v zádech, zaskočil. Mimochodem celý aukční projekt vymyslel Martinův kamarád Lubor Cerva. "Můj otec o něm často říkal, že kdyby tady byl svobodný podnikatelský systém, tak je multimilionář, a on opravdu je," prozrazuje začátky českého podnikatele, který skupoval chátrající firmy, postavil je na nohy a se ziskem prodal. Aktuálně je majitelem skláren Crystalite Bohemia ve Světlé nad Sázavou.

Památná aukce na podzim roku 1989 na pražském Žofíně se ovšem týkala hlavně starožitností, tedy nábytku, šperků, skla. Obrazy se tehdy nabízely pouze okrajově. "Sehnat obrazy, to byl absolutně ten nejmenší problém. To nebylo vůbec složité. Když otec řekl, že potřebuje obrazy z toho a toho období, tak je do týdne měl. Nebo nám je lidé nabízeli k nábytku jako nic. Ty obrazy neměly skoro žádnou hodnotu, byly tím posledním, co se kupovalo. To byla jiná doba," vzpomíná Martin Kodl, jak jeho otec vlastně načerno obchodoval s obrazy za komunismu.

Znali ho lidé, kteří prodávali a kupovali, kteří nechtěli obchodovat přes tehdejší státní podnik Klenoty, protože si nechával obrovský rabat a ani neměl takové možnosti prodeje jako Pavel Kodl. "Vlastně to byl i trochu protest proti režimu. Takový jistý druh vzdoru, že sbíral obrazy, které byly komunismem zatracené," uvádí Martin na adresu svého otce, jenž zemřel v roce 1993 a ani v té době ještě nevěřil, že došlo k nevratným změnám.

"Nevěřil, že se budou moci obrazy prodávat veřejně, na volném trhu bez dohledu nějakého státního orgánu. Neuměl si představit, že je ta dříve kriminalizovaná spekulace, která byla trestným činem s možností vazby, povýšena na základní princip nové společnosti," vzpomíná jeho syn, dnešní úspěšný galerista, který o sobě prohlašuje, že byl sice vychován v lásce k obrazům, nicméně ještě v roce 1989 se stal obchodníkem.

Stejně jako jeho kamarád Lubor Cerva, tak i on posléze z aukční síně Antikva Nova Praga odešel. Oba cítili, že to není to pravé, i když Martin Kodl vydržel až do roku 1992. Pak si založil vlastní Galerii Kodl. O tom, že by se mohla jmenovat nějak jinak, vůbec neuvažoval. Už v té době dobře věděl, že značka Kodl je pro byznys s obrazy velice cenná.

"Byl jsem nadšený, že mohu nakupovat a prodávat obrazy, že to není už trestný čin a mohu na tom regulérně vydělat. Mohl jsem poprvé v životě konečně dělat to, o čem jsem vlastně snil," přiznává znalec umění se specializací na české malířství 19. a 20. století. Právě touha popularizovat české umělce a jejich díla ho také přivedla k založení vlastní galerie. "Hned v roce 1990 jsem vycestoval do USA, kde mám příbuzné, a tam jsem si prošel fantastické galerie a ten můj sen se trochu víc zhmotnil. Aby v takové galerii visely i české obrazy. Aby měly podobné renomé, kulturně-společensko-historickou vážnost," uvádí popularizátor českého umění.

HNBYZNYS NA TWITTERU

Byznysovou rubriku Hospodářských novin  najdete také na Twitteru.

A tak po Antikvě Praga získal začínající obchodník s obrazy prostory na prý zaplivané Plzeňské třídě, ty v roce 2000 vyměnil za místnosti na Újezdu v Praze 4 a v říjnu 2014 přestěhoval galerii do opravdu reprezentativních prostor na Národní, do bývalého Topičova salonu. "Náš byznys není postavený na místě, kde působíme, ale kontaktech, je důležité mít kvalitní obrazy," tvrdí Kodl, že byl vlastně zpočátku trochu nešťastný, když do galerie na Národní chodilo najednou mnohem víc lidí.

Když mu nyní někteří říkají, že má nádherné prostory, jednu z nejkrásnějších galerií ve střední Evropě, oponuje, že to nebyl jeho cíl. Netoužil a nebyl zvyklý být tolik na očích veřejnosti. "Na Újezd za námi chodili jen lidé, kteří nás znali, tady je to jiné. Ale už jsem si zvykl a začal jsem se radovat z toho, že k nám zachází taková spousta lidí," usmívá se obchodník s obrazy. Dokonce připouští, že mu dělá velikou radost, když si přicházejí umění prohlédnout a potěšit se pohledem na ně i ti, kteří si je nemohou dovolit koupit. "Dělá mi moc dobře, když v galerii vidím třeba babičku nebo maminku s malým dítětem a pozoruji, jak jsou z obrazů uneseni. Je to lepší než nějaký uspěchaný pracháč."

Buduji lidem sbírky, to mě baví

Kdyby ovšem nebylo majetných lidí, Kodl by nemohl dělat tak velký byznys. Za skoro čtvrt století, co podniká, prodal obrazy za přibližně dvě miliardy korun. Loni obrat z aukcí dosáhl 263,5 milionu. Když má obchodník s obrazy sám rozhodnout, zda se cítí víc jako galerista, sběratel umění, nebo podnikatel, má zcela jasno. "Jestli se v něčem cítím komfortně, tak je to budování sbírek. Radím lidem, co by si měli kupovat, buduji jim sbírky, to mě hodně baví. A pak si myslím, že se vyznám v českém výtvarném umění," míní Martin Kodl, který má doma sbírku obrazů, již dávaly dohromady už čtyři generace Kodlů.

Prodával z ní, jen když potřeboval financovat rodinné bydlení. A nakupuje už jen výjimečně. "Když si obraz, který se mi líbí, koupí někdo z našich dlouhodobých klientů, se kterými se nějakým způsobem přátelím, tak vím, že mi jej kdykoliv zapůjčí na výstavu nebo si jej mohu u nich prohlédnout. Je to skoro to samé, jako bych ten obraz měl. Je to hrozně hezký pocit, že ty obrazy dál žijí u lidí, kteří jim rozumějí."

V současné době by mohl Martin Kodl dělat tak šest aukcí ročně, on se striktně drží jen dvou, které už tradičně probíhají v nabitém velkém sále Žofína. "Ti, kteří nutně nepotřebují peníze, čekají na naše aukce, chtějí prodávat jen u nás. Nedělám jich víc, protože chci u každé být a nechci se z toho zbláznit," usmívá se. Tak trochu naznačuje, jaký vlastně Martin Kodl je. Cítí velkou odpovědnost k těm, kteří za ním přicházejí. Je velice férový, poctivý a přímý. Není typem obchodníka, který chce utržit za každou cenu. Možná mu v byznysu i trochu překáží, že hned tak s každým nevyjde. Když mu někdo nesedí, tak se nedokáže přemoct. Jeho pozice je natolik silná, že nemá potřebu komukoliv podlézat, pochlebovat, jenom aby dostal zakázku.

"Možná si spoustu nepřátel dělám tím, že na některé lidi kašlu. Když vidím, že jsou to gauneři, tak to kvůli byznysu nepřekročím, v tomhle nejsem dobrý obchodník. Mám rád férovou hru, a když na mě někdo udělá podraz, tak jsem s ním skončil," prohlašuje dost rezolutně. Stejně nekompromisní je k lidské závisti. Připouští, že existuje všude na světě, ale v Česku plodí podle Kodla ubohé reakce. "Když vám závidí hodinky, tak v Česku vymýšlí, jak vás o ně připravit, v cizině, jak si vydělat na ještě lepší," uvádí zřejmě motivován tím, že i jemu někteří závidí prosperující galerii.

Mnoho lidí se domnívá, že koupit a prodat obraz se ziskem nemůže být a není problém. "Přišli do našeho oboru kvůli penězům, ale brzy zjistili, že to není jednoduché, jak to vypadá. Teď se v tom plácají a pomlouvají. A to je největší chyba, to se v naší branži nedělá. Sami si tak odrazují klienty," naznačuje Kodl střežené know-how úspěšné galerie. Vedle už vzpomínané slušnosti je podle něj pro podnikání v umění zapotřebí mít i výborného finančního poradce a právníka. Doma má takových rad od otce zapsaných mnohem víc, ale jsou určené jen pro uši jeho dětí. Má tři - dva syny ve věku 17 a 24 let a čtrnáctiletou dceru. "Když mají rodiče kliku, tak mají dobrý vztah s dětmi a já myslím, že máme krásný vztah. Mají takové vlastnosti, že se fenomenálně doplňují, ale neradil bych jim, aby všichni pracovali ve stejném oboru," usmívá se s jistotou, že jméno Galerie Kodl bude mít pokračovatele.

Když Martin Kodl vypráví o svých předcích, trochu se zdá, jako by s jejich úspěchy neustále porovnával ty své. Jako by jejich stíny zatemňovaly to, co bezesporu dokázal sám. Přitom jenom jméno Kodl by mu v byznysu s uměním nebylo nic platné. Přiznává, že se trochu potýká s tím, že ho třeba významný pražský starožitník představuje jako mladého Kodla, protože to "jméno už udělali" jeho předci.