Byl nejdéle sloužícím mužem českého nahrávacího průmyslu. V nejvyšších manažerských funkcích gramofonových společností Bonton, Sony BMG či Sony Music dvaadvacet let zásadně ovlivňoval tvář tuzemské hudební scény.

Před měsícem ovšem z postu ředitele pražské pobočky Sony Music odešel. Stal se další obětí celosvětové krize hudebního průmyslu atakovaného piráty.

"Před deseti lety jsme řešili problém kopírování CD, ale dnes už to žádný problém kvůli digitalizaci není. Těžko lze tedy odhadnout, jestli a jaké pirátství bude někdo řešit za patnáct let. Tahle tahanice ale musí někdy skončit," říká v rozhovoru pro HN Zbyněk Knobloch.

HN: Před dvaadvaceti lety jste vstoupil do hudebního průmyslu, který měl zlaté dno. Napadlo vás tehdy, že se jednou ocitne v tak bídném stavu jako dnes?

Počátkem devadesátých let panovala euforie. Když jsme v Bontonu vydali jako první desku Havlovu Audienci, prodalo se jí 140 tisíc kusů. Druhou desku, Krylovu Rakovinu, si koupilo 250 tisíc lidí. Mysleli jsme si, že to už jiné nebude. Ale když přišla čtvrtá deska, paradoxně nahrávka Martina Kratochvíla s Tony Ackermanem, a té se prodaly dva tisíce kusů, rázem jsme byli nohama na zemi. Pochopili jsme, že ne všechno se podaří prodat v mnohatisícových nákladech. Větší obavy pak nastaly po roce 1998, kdy se objevily vypalovačky a začalo se rozjíždět nelegální kopírování hudby. Každoročně pak prodeje hudby klesaly. Od té doby se v hudebním průmyslu víc počítá a je víc o byznysu než o entertainmentu.

HN: Přes polovinu profesního života jste vlastně bojoval s piráty, že ano?

Technologické přenosy hudby jsou tak dostupné a jednoduché, že finanční ztráty umělců a nahrávacích společností jsou nesmírné a nenahraditelné. Málokdo si uvědomuje, že to má širší dopad – kvalitních desek vychází méně a stejně tak méně je i kvalitních umělců. To, co loni dokázal Tomáš Klus, je tak trochu zázrak.

HN: Nezaspaly v Česku nahrávací firmy, pokud jde o prodej digitální hudby?

Firmy doháněly piráty. Ale v zemích s vyšší životní úrovní, kde víc ctí zákon, dosahují příjmy z digitálu solidní úrovně. Třeba v severských zemích se osvědčilo Spotify jako velice přátelská platforma. V České republice firmám zpočátku nepomohlo to, že v digitálním prodeji nabízely své katalogy pouze s ochranou DRM. Dnes se ukazuje, že v ekonomicky slabších zemích je hlavní cesta ve streamingu nebo subskripci, kdy si posluchač předplatí celý katalog.

HN: Po krachu Ilegálně.cz byla v Česku několik měsíců „digitální tma“. Pak loni přišli američtí iTunes a také český MusicJet, který Sony spoluzakládal. Jak se naplnily představy o MusicJetu?

Na hodnocení je brzy. Ale přechod posluchačů od stahování neplacené hudby k placené je nižší, než jsme očekávali. Myslel jsem si, že to bude alespoň pět procent lidí, kteří přejdou k placené verzi, jak tomu bylo třeba ve Španělsku. Jenže v Čechách je toto číslo výrazně nižší.

HN: Dá se pirátům ubránit?

Nedá. Ale pirátství lze omezit jednak zákonem a jednak kvalitnější nabídkou, než mají piráti. Třeba iTunes nabízejí dobře seřazené kompletní katalogy – pod jmény interpretů, pod názvy skladeb i alb – a posluchač pak na internetu nemusí pracně hledat. Když je s tím spojena přijatelná cena, pak pirátství ztrácí na atraktivitě.

HN: Jak vnímáte server Uložto.cz? Je to kriminální záležitost?

Spíš červený hadr. Ale není to jenom Uložto. I jiné servery leží gramofonovým i filmovým firmám v žaludku. Uložto se snaží svoji činnost legalizovat, jedná s hudebními společnostmi o formě, jak pokračovat dál.

HN: Sony také upozorňovala Uložto na nelegální nabídku?

Samozřejmě. Když jsme třeba loni vydali desku Sunshine, tak manažeři kapely si to velmi hlídali. Jenže jejich korespondence s Uložto byla nekonečná. Byl to boj k ničemu. Zákon by měl tedy zabránit recidivě. A pokud z úložiště nezmizí opakovaně vyvěšená nahrávka, mělo by zmizet úložiště.

HN: Nahrávací firma není závislá jen na pirátech, ale do jisté míry také na spolupráci s rádii. Jak ta funguje?

Všechna čtyři celoplošná rádia jsou vám na propagaci k ničemu. Dnes se už snad ani nevyskytuje situace, abyste přišel například do ČRo s novou kvalitní písničkou neznámého interpreta a dramaturg řekl, ano budeme ji hrát. To spíš vy se přizpůsobujete třeba Evropě 2, než že by se Evropa 2 přizpůsobila vám. Volíte žánr singlu, délku, ale je to svým způsobem cesta do pekel.

HN: Co tedy rozhoduje o tom, aby se písnička hrála v rádiích?

Za těch dvacet let, co jsem v byznysu, jsem to nepochopil. Vždycky jsem vedl s rádii spor. Kouzelná věta, že se jim to nehodí do formátu, mě pokaždé rozčílila doběla. Někdy i rezignujete. Když jsme vydávali Landu, Nohavicu, Müllera, tak se vesměs jejich písničky v rádiích nehrály, a přesto jejich desky byly úspěšné. Úroveň českých rádií je bídná. Někde jsem četl, že playlisty českých rádií poskytují posluchačům dietu. Nevím, kdo všechno v Českém rozhlase má vliv na výběr hudby. Ale ten, kdo ji vybírá či schvaluje, odvádí bídnou práci. Celoplošná rádia nepouští nové kvalitní věci, hrají velmi omezený repertoár.

Celý exkluzivní rozhovor najdete ve středečním vydání Hospodářských novinČtěte více v Hospodářských novinách