Asi už znáte kampaň symbolizovanou slůvkem MeToo, tedy Já též − myšleno já též se stala obětí sexuálního útoku. Vše odstartoval před několika týdny skandál Harveyho Weinsteina, hollywoodského producenta, který obsazoval mladé herečky do rolí podle toho, nakolik byly povolné. A tak se spustila zejména v USA lavina výpovědí, která už smetla pár zvučných jmen ze světa filmu, televize a politiky, ba dokonce nyní hrozí zanechat přinejmenším velkou kaňku na pověsti George H. W. Bushe, amerického prezidenta z let 1988−1992. Ten, jak vychází najevo, párkrát při různých příležitostech uchopil ženy za zadnici či je po ní aspoň plácl.

To se jistě nesluší. Je dobře, že se třiadevadesátiletý Bush − dnes už upoutaný na vozík − omluvil. A že se nevymlouvá třeba tvrzením, že se měly dotyčné tenkrát ozvat hned, když jim to tak vadilo.

Jenže to je jen jedna rovina věci. A u ní se bohužel nezůstává. Z MeToo se stává nový bojový pokřik agresivního feminismu, případně osvícenců, kteří tvrdí, že se naše společnost, rozuměj coby tradiční a konzervativní, musí vymanit ze svého zajetí v představě, že si muži mohou dovolit vše. Jinými slovy, každý muž by si měl uvědomit, že se ho MeToo týká. Dobře do toho zapadá i včera zveřejněný průzkum, že v EU zažila sexuální útok každá devátá žena.

Dalo by se tomu vysmát už s poukazem na zjevné pokrytectví. Proč vlajkonoši této kampaně neprotestovali proti globálně úspěšnému románu Padesát odstínů šedi, později zfilmovanému, jenž glorifikuje kousky, či spíše choutky bohatého sexuálního egomaniaka? Nejsou to spíš zvrhlosti právě pana Greye, velebené jako "sexuálně osvobozující", které v naší společnosti vytvářejí klima, že agrese je fajn?

Ale problém je hlubší. Máme automaticky věřit tomu, že každá žena, která se teď hlásí o slovo, mluví pravdu, i když hovoří o věcech starých třeba několik desetiletí? To je důležité i vzhledem k jednomu problému americké justice. Jména žen, které vysoudí odškodné za sexuální útok třeba ze strany svého šéfa v práci, nesmí být v USA zveřejněna. Je to na první pohled logické, jenže se stává, že některé ženy toho zneužívají. Nechají se zaměstnat a bezdůvodně osočí kolegu, zpravidla nadřízeného. Firma raději zaplatí. Žena pak jde dál a udělá totéž v jiné firmě. Ta nemá jak se o jejích záměrech dozvědět.

Všichni jistě chceme žít ve společnosti založené na úctě. Jenže jestli tu je zakořeněný systém zneužívání, pak tu je i podobně se zakořeňující systém zobecňujícího, likvidačního podezírání. Bojovat by se mělo proti oběma.