Právě před čtyřmi roky Česká národní banka na svém kurzovním lístku oznámila, že na koupi jediného eura je potřeba bez tří haléřů 27 korun. ČNB tak stačil jediný den na to, aby dosáhla svého záměru a zdražila euro o 1,2 koruny. Intervence začaly.

Na sedmadvaceti nebo ještě níž koruna zůstala následujících 41 měsíců, mnohem déle, než si kdokoliv na začátku listopadu 2013 uměl představit.

Uměle oslabená koruna nakonec ČNB pomohla dosáhnout dvouprocentní inflace, což je oficiální cíl její měnové politiky, a následně "plán" i poměrně výrazně překonat, s čímž se nyní obtížně vyrovnává. Vedlejším efektem drahého eura byla podpora exportérů a skrze jejich poptávku po pracovní síle intervence přispěly i k výraznému ekonomickému růstu. Nebylo to však zadarmo. Kromě toho, že intervence změnily pohled části národa na českou měnu, ztrpčily život importérům i každému, kdo vyjel za hranice, a zdražily například dovozně náročné modernizace, měly také astronomické přímé náklady.

Čeští centrální bankéři by nejraději, aby se o nich nemluvilo, a vlastně jim to vychází. Vlivem historických okolností totiž od ČNB nikdo, ani politici, nečeká, že by přispívala do státního rozpočtu, ač s odvody ze zisku zákon počítá. To na jedné straně bankéřům z pražských Příkopů rozvazuje ruce a umožňuje dělat radikálnější měnovou politiku než takřka kdekoliv jinde, na druhé straně to ale znamená, že peníze od nich v rozpočtu chybí.

Nestandardní kroky ČNB a jejich dopady by tak měly zajímat každého, kdo v Česku platí daně. Ztrátu centrální banky totiž tvoří mnohem reálnější stamiliardy, než jsou třeba ty zatím ukryté v českých ložiscích lithia. A zatímco o hypotetickém "zlatém dešti" z Cínovce a Horního Slavkova se vedla divoká a demagogií prošpikovaná debata, která zřejmě přispěla k tomu, že vítěz parlamentních voleb má nakonec tak výrazný náskok, hospodaření centrální banky zůstává nepovšimnuto. I v situaci, kdy se kurz "samovolně" vrátil takřka přesně tam, kde byl před čtyřmi roky, a kdy je tak ztráta z intervenční jízdy přímo na očích.

Koruna jako libra naruby

Když 7. listopadu 2013 přesně hodinu po poledni začaly na obchodníky s měnou pršet objednávky na koupi eur, prodávali, prodávali, až neměli co. "Vyluxování" trhu tak důkladné, že se kurz následně dokonce "samovolně" vzdaloval od 27korunové hranice, pořídila centrální banka celkem levně − stačilo jí "vytisknout" dvě stě miliard korun.

Bankéři vedení guvernérem Miroslavem Singerem navíc dali jasně najevo, že nejde o krátkodobou epizodu, že slabou korunu chtějí držet dlouho. Tím se intervence vzor 2013 zásadně liší od všeho, co známe z minulosti. Už proto do souboje s centrální bankou disponující neomezenou "zásobou" domácí měny nikdo nešel. Zpočátku.

Z pohledu spekulantů šlo do jisté míry o převrácenou variantu legendární hostiny, z níž si miliardy a slávu odnesl hlavně multimiliardář George Soros. Ten v roce 1992 vydělal na neúspěšné obraně libry. Ukázalo se, že síla Bank of England na udržení kurzu (a současně členství v systému evropských směnných kurzů) nestačí. Devizové rezervy se valem tenčily a obrana drastickým zvýšením úroků dusila britskou ekonomiku i zadlužené občany. Proto konzervativní vláda Johna Majora kapitulovala. Pro ni i Bank of England to byla černá středa, pro spekulanty na pokles libry svátek. Miliardové zisky jim de facto zaplatila britská centrální banka, protože devizy ze svých rezerv prodávala levněji, než za kolik byly po kolapsu libry k mání.

Událost byla tehdy v Británii vnímána jako ponížení. Oslabení měny a k tomu ztráta přes tři miliardy liber, z nichž si lví sousto ukousl Sorosův fond Quantum, se jako úspěch prodat nedaly.

Variantu, že by snad ČNB mohla prohrát přetlačovanou s trhem, si singerovská bankovní rada ani na okamžik nepřipouštěla. První roky intervencí se ani žádné drama neodehrávalo. Občas bankéři trh vyděsili náznakem, že 27 korun nemusí být konečná a že mohou měnu oslabit ještě víc, později se už ani vyjadřovat nemuseli. Stačilo, aby inflace o něco klesla, a všichni věděli, že konec intervencí stále není v dohledu.

Vrchol paniky přišel v lednu 2015, po oznámení, že se inflace přiblížila těsně k nule a byla výrazně níž, než kde ji ČNB čekala. Důvodem bylo hlavně zlevnění pohonných hmot kvůli propadu cen ropy. Tradeři reagovali, jak je ČNB naučila: v očekávání prohloubení intervencí koruna propadla až k 28,40 za euro a nebývale slabá byla i k dolaru.

Aby česká měna ztrácela kvůli zlevnění energetických surovin, přitom ekonomicky smysl nedává. Levná ropa je pro zemi, která ji ve velkém dováží, jednoznačně přínos, impulz k růstu. Ale když se vše odvozuje od vývoje cenové hladiny, může být i pozitivní vývoj špatnou zprávou pro měnu.

ČNB se tehdy ze své fixace na vývoj cenové hladiny vykroutila a ropa dostala výjimku. Damoklův meč dalšího nuceného oslabení však nad korunou ještě visel, protože měnová sekce centrální banky varovala před zpomalením ekonomiky vlivem propadu zahraniční poptávky. To se nakonec na českém hospodářství nepodepsalo a samozřejmě nedošlo ani na deflaci. Rok 2015 se naopak stal dobou zdaleka nejrychlejšího růstu od konce krize. Konec intervencí tak konečně přestal být chimérou.

Víc než EET plus kontrolní hlášení

Že si trh nenechá ujít příležitost přetavit nadmíru transparentní "kurzový závazek" v zisk, bylo zřejmé už v polovině roku 2015, kdy přišel první nápor spekulantů. ČNB sice stále opakovala, že bude držet slabou měnu ještě dlouhé měsíce, ale v čerstvé paměti byla porážka švýcarské centrální banky, na niž se čeští bankéři do té doby odvolávali jako na vzor. Švýcaři pod tlakem oznámené expanzivní měnové politiky ECB a ruského kapitálu prchajícího do bezpečného přístavu skončili se svou "měkkou" verzí intervencí ze dne na den jednoduše proto, že kurz 1,2 franku za euro byl pro spekulanty neodolatelný a devizové rezervy stoupaly nad myslitelné meze.

Bankéřům z Bernu a Curychu samozřejmě nedošly franky, ale odradila je představa ohromného prodělku. I tak v pololetí 2015 švýcarská centrální banka oznámila astronomickou ztrátu 50 miliard franků (tehdy 1,3 bilionu korun). A pro opatrné Švýcary miliardy roli hrají.

Ne tak pro ČNB. Ta svoji partii v zájmu transparentnosti odehrála s otevřeným hledím a předem oznámený termín konce kurzového závazku dodržela. Protože už na přelomu roku bylo vysoce pravděpodobné, že ho neposune, měli všichni spekulanti světa možnost se korunami za výhodný kurz "předzásobit". Jen za první čtvrtletí roku tak ČNB musela vrhnout na trh 1150 miliard korun.

Nyní sklízí plody. Současné posílení koruny, které navíc podle radních ještě není konečné a pro zkrocení probuzené inflace ani dostatečné, dostalo centrální banku do ztráty přesahující už 200 miliard korun. Tedy téměř pět procent HDP. Značnou část z toho má na svědomí nižší hodnota devizových rezerv nakoupených během intervencí.

Jedinou reálnou hrozbou pro spekulanty bylo, že se jich na korunu vrhne moc a že na zisky budou čekat dlouho. To se nepotvrdilo. Dnes, sedm měsíců po konci intervencí, jim každé euro, které od nich ČNB musela koupit, vyneslo skoro korunu padesát. Intervence tak vyrobily dlouhou řadu "malých Sorosů", kteří na rozdíl od svého pravzoru ani moc neriskovali.

Ztrátu samozřejmě nese druhá strana. ČNB. Z ní slyšíme, že si z toho nemáme dělat hlavu, že je od veřejných rozpočtů oddělená a že si se záporným kapitálem poradí. Nepochybně. Jenže jiné centrální banky státní rozpočty svých zemí podporují, a kdyby ne, tamní vlády by se ozvaly. Například polská centrální banka loni dosáhla zisku 9,2 miliardy zlotých (56 miliard korun), z něhož 95 procent putuje do státního rozpočtu. To při zohlednění rozdílné velikosti polské a české ekonomiky odpovídá více než 20 miliardám korun, což je suma přesahující kombinovaný přínos kontrolního hlášení a EET, podle nejoptimističtějších vizí ministerstva financí.

Nejde přitom o měnové financování státních výdajů, které je z dobrých důvodů majících kořeny v dobách, kdy tisknutí peněz vyvolávalo vysokou inflaci, v civilizovaných zemích zakázáno. Je to prostý podíl na zisku, na nějž má vláda legitimní nárok. Pokud tedy zisk je. ČNB profit "nehrozí", protože její úspěšné intervence skončily v přepočtu na velikost HDP mnohonásobně vyšší ztrátou než čtvrt století staré fiasko Bank of England. Fakt, že se ČNB nemusí vůbec ohlížet na hospodářský výsledek a že si na tom zakládá, tak má konkrétní dopad: o to víc musí Češi "za jinak stejných podmínek" odvést na daních. Tedy aspoň do doby, než se začnou koupat ve slibovaných "tisících miliard" z lithia.