V košíkářské dílně je živo. Někteří z pracovníků se teprve učí, jak uplést co nejméně šišatý košík. Jiní už tvoří proutěné ošatky, koše a penály různých velikostí, barev a tvarů. Čas od času odvrátí svůj zrak od práce a sledují, zda se jejich výrobky dobře prodávají v přilehlém obchodě.

Zakladatelkou sociálního podniku Košára, který zaměstnává lidi s různými psychickými a sociálními problémy, je Michaela Wicki. Podnikatelka založila před 20 lety organizaci DOM − Dům otevřených možností, který nabízí pomoc lidem v obtížných situacích. Sociální podnik navazuje na službu sociální rehabilitace.

Terapie košíkářstvím

Kromě sociálního podniku Wicki provozuje například Domy na půli cesty určené mladým lidem bez rodin. Mnoho z nich mělo zkušenosti s bezdomovectvím nebo se v dětství ocitli v ústavní péči.

Michaela Wicki (52)

Pochází z Prahy. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou a pokračovala ročním studiem pedagogické psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Titul MBA Basic získala na pražské TC Business School. Během své kariéry absolvovala řadu psychosociálních výcviků. Hraje na různé druhy fléten, věnuje se józe a ráda se prochází v přírodě.

Za vznikem malé sociální firmy stála zpočátku snaha najít pro obyvatele Domu na půli cesty uplatnění. "Jenže klienty nikdo zaměstnat nechtěl," vzpomíná Wicki. Protože její podmínkou bylo a je, aby klienti domu studovali nebo pracovali, zavedla alespoň každodenní čtyřhodinovou pracovní terapii v košíkářské dílně v areálu zařízení.

Lidé nechtějí pracovat jen naoko

Ačkoliv se malá dílna nacházela jen pár kroků od bytů pracovníků, těm se ani do několikahodinové práce nechtělo. "Občas někteří dokonce předstírali, že nejsou doma," směje se podnikatelka a dodává, že lidé se snadno demotivují, když pracují "jen jako". Proto se Wicki rozhodla dílnu přesunout a její záměr se ukázal jako správný. Obyvatelé domu do vzdálenější lokality začali pravidelně docházet. Dílna začala fungovat jako malý podnik.

Ačkoliv firma vznikla kvůli potřebám obyvatel Domu na půli cesty, v současnosti zde nikdo z klientů nepracuje. Může za to nízká míra nezaměstnanosti. "Mladí lidé nemají problém najít uplatnění. Proto jsou naši pracovníci starší, než tomu bylo dřív," přibližuje Wicki, která v sociálním podniku nabízí šest pracovních míst.

Ještě před několika lety se o uplatnění v dílně ucházeli zájemci, kteří sice dlouho nemohli sehnat práci, ale žádné závažné problémy neměli. "Jednalo se například o absolventa humanitního oboru, který dlouho nemohl najít práci," dodává Wicki s tím, že se chce více zaměřit na sociálně izolované lidi, kteří žijí osaměle.

"Nemají rodinu a zázemí, mají nízké sebevědomí, bojí se a stydí. Nemusí mít žádnou poruchu či handicap, ale jsou přehlíženou skupinou lidí, kteří potřebují pomoci. Často mají deprese a pochybují, zda mají pro společnost nějakou hodnotu. Pravidelná práce v kolektivu je pro takové lidi nejlepší psychoterapie," míní podnikatelka. I takoví lidé mohou po pár měsících v Košáře odejít jinam. Podniku se za 15 let povedlo integrovat na pracovní trh téměř sto lidí.

Divoká pracovní atmosféra

Kvůli různým problémům, se kterými pracovníci bojují, občas v dílně vzniká divoká atmosféra. "Někteří košíkáři mají potíže s chováním a často neovládají své emoce, a tak občas létají košíky vzduchem," vypráví Wicki.

Zatímco někteří košíkáři mají šanci uchytit se na pracovním trhu, jiní chodí do dílny kvůli setkávání se s různými lidmi a podpoře sociálního terapeuta. Tak získají více podnětů než na chráněném pracovišti "Většinou ale oni i my víme, že se na pracovní trh nedostanou," říká podnikatelka. Kromě pletení se všichni zaměstnanci učí také komunikovat se zákazníky, prodávat a zapisovat zboží a dělat inventury.

Tisíc prodaných výrobků

Každý výrobek v regále prodejny v centru Prahy je originál, košíkáři pletou podle vlastní představivosti. "Každý pracovník má jiný cit pro barevnost, třeba romští zaměstnanci pletou košíky divočejších barev," přibližuje podnikatelka.

Vrbové proutí firma nahrazuje přírodním materiálem zvaným pedig, který je měkčí, a tudíž ohebnější. Produkce se mění také podle toho, kolik lidí v dílně umí plést. "Nemáme stálou nabídku. Kolektiv zaměstnanců se vždy po pár měsících obměňuje, protože někteří odcházejí do běžných podniků. Noví pracovníci se učí plést i několik měsíců," říká Wicki.

Jak to vypadá a chodí v organizaci DOM?
Podívejte se na video.

Za léta fungování podnik prodal více než tisíc košů, penálů, ošatek a dekorací. "Nikdy jsme žádný košík nevyhodili ani jsme jej nemuseli prodávat pod cenou. Když v dílně pracoval někdo, kdo neměl cit pro barvy, jeho výrobky si kupovali zákazníci, kterým to buď nevadilo, nebo také barevný cit neměli," směje se podnikatelka.

Ceny zboží nejsou podle Wicki přemrštěné, hlavním důvodem je to, že důležitější než vysoká marže je pro podnik zážitek, který si jeho zaměstnanci odnesou, když se jejich košík prodá. "Nebylo by jim příjemné, kdyby byl jejich výrobek v regále déle než ostatní," vysvětluje podnikatelka. Kdyby měla cena produktů odpovídat vynaložené práci a materiálu, byly by koše více než dvakrát dražší. "Zahraniční zákazníci se nás občas ptají, zda jsou uvedené ceny v korunách, nebo v eurech," směje se Wicki. Podnik nedávno své zboží o čtvrtinu zdražil, i tak jsou ale regály občas prázdné a košíkáři nestíhají vyrábět.

(Ne)smyslné podnikání

Sama zakladatelka sociálního podniku říká, že ve firmě dělají spoustu věcí naopak, než jak by se zachovali majitelé a ředitelé běžných společností. "Děláme spoustu věcí proti smyslu samotného podnikání. Nemáme stálou nabídku, dobré pracovníky se snažíme zapojit do jiných firem a podobně. Naše výroba se mění podle toho, kolik košíkářů umí plést, což je asi pro hodně podnikatelů nepředstavitelné," říká Wicki.

Na rozdíl od jiných majitelů podniků se například primárně nesnaží dosáhnout co nejvyššího zisku a produktivity pracovníků. "Na druhou stranu to má i svoje výhody. Náš obrat například nedosahuje takové výše, abychom měli povinnost elektronicky evidovat tržby," usmívá se podnikatelka.

Za dotace nabízíme zážitky

Finanční výnos z prodejů tvoří jen zhruba pět procent částky, kterou podnik potřebuje pro své fungování. Protože firma není plně soběstačná, k jejímu provozu výrazně přispívají státní a evropské dotace, ale i soukromé nadace. "Za dotace si kupujeme možnost poskytovat zaměstnancům dobré sociální terapie a rehabilitaci, kvalitní léčivé zážitky," dodává Wicki.

Největší část z rozpočtu míří na platy sociálních terapeutů, kteří v dílně zaměstnancům pomáhají. Nájem v centru Prahy podnik platí jen symbolický.

Mezi jeden z problémů firmy patří také zvyšování minimální mzdy, to se totiž týká i sociál­ních podniků. Podle Wicki se to však míjí účinkem. Pokud má klient status "změněná pracovní schopnost" nebo je dlouhodobě nezaměstnaný, tak může podnik na takového klienta získat finance formou příspěvků úřadu práce. Pokud ale takový status nemá, je pro firmu velmi drahý.

"Pro provozy našeho typu je zvyšování minimální mzdy nevhodné. Vede to k tomu, že musíme usilovat o vyšší a vyšší sponzorské dary nebo příspěvky, abychom pracovníky mohli odměnit," vysvětluje a dodává, že na řadu vypsaných dotací košíkáři z dílny nemají nárok. "Systém není dost pružný a nedovede reagovat na potřeby především sociálně znevýhodněných lidí," říká Wicki.