Naděžda je tu s námi! Její útroby se otvírají," křičí moderátor na rozhlasovém záznamu téměř v extatickém zanícení. Přesně před rokem se v populární kavárně pražského kina Bio Oko odehrál happening. Během akce Zažít město jinak tam slavnostně pokřtili první "veřejnou lednici" v Praze 7. Dostala dokonce i jméno. Naděžda.

Lidé do ní měli nosit jídlo, které nestačí spotřebovat. Předpokládalo se, že do komunitní chladničky, již kavárna od kohosi dostala darem, poputují i neprodané a nevyužité potraviny z obchodů a restaurací. Když to funguje v Berlíně, kde mají takových spižíren 36, proč by nemohlo i v Praze. Lidé sdílí auta, knihy, vyměňují si oblečení, mohou "šérovat" i jídlo.

"Hodně lidí má o veřejnou lednici zájem a na Letné prý na podobný koncept čekali. Jsme rádi, že jsme to zprostředkovali," řekla před rokem Českému rozhlasu Barbora Kebová z neziskovky Glopolis, jež se mimo jiné zabývá analýzami potravinové politiky.

Už tři dny po své hvězdné medializaci ale Naděžda skončila svou aktivní pozemskou pouť. Naposledy hlasitě vzdechla a už se neprobudila. Kino nicméně rychle obstaralo její náhradnici.

Průměrný Čech vyhodí 70 kilogramů jídla ročně, Němec ještě o 10 víc. Ve světě se vyplýtvá přibližně třetina vyrobených potravin. Organizace spojených národů přitom minulý týden ohlásila, že počet hladovějících lidí na planetě opět stoupá − nyní jich je už 815 milionů.

Kdo by tedy bohulibým projektům jako veřejné lednice nefandil? Já nejsem výjimkou. Přiznám se však, že ačkoli od kina Bio Oko nebydlím daleko, nikdy jsem do tamní spižírny nic nedonesl. Doma se všechno, co nakoupíme, snažíme sníst. Vyhazujeme občas jen pečivo, když náhodou zplesniví. A vzít si z Naděždy něco pro sebe? Asi bych měl pocit, že ubírám potřebnějším, a možná i obavu z toho, komu to jídlo předtím prošlo rukama.

Ale myšlenka veřejných lednic je dobrá, řekl jsem si. A tak jsem se po roce vydal po stopách její realizace. Během posledních 18 měsíců bylo v Praze zprovozněno celkem pět chlazených zásobáren. Rozhodl jsem se také zjistit, jak jsou na tom spižírny v Českých Budějovicích a Plzni, které vznikly ještě před těmi z hlavního města.

Stesk po chilli

Nejdřív mířím do pankráckého Centrálního parku, kde zavedení veřejné lednice vloni slavnostně ohlásili dokonce ještě o půl roku dříve než na Letné. Stojí v přístěnku zdejší kavárny Na půl cesty. V pondělí odpoledne je na zahrádce kavárny i kolem čilý ruch. Parta hraje pétanque, někdo venčí psy a prochází se s dětmi. O lednici dlouho nikdo nejeví zájem. Je tak trochu odstrčená na nepříliš lákavém místě vedle zvenčí přístupných záchodků.

"Základní smysl projektu spočívá v umístění veřejné lednice do veřejného prostoru tak, aby byla přístupná všem bez rozdílu," píše se na papíru přilepeném na dveřích bílé spižírny. "Projekt nechceme, jak by se mohlo na první pohled zdát, stavět jen na pomoci sociálně slabším, naopak ho představujeme celé veřejnosti − mladým, kteří mají po noční zábavě hlad, podnikatelům, kteří kvůli dlouhé práci nestihli nakoupit na večeři, nebo i těm, kteří odjíždějí na dovolenou a nestihnou vše sníst."

Zvědavě otvírám dveře lednice. Je prázdná. Tedy když nepočítám půlku hlávky schnoucího salátu v roztrženém igelitu. Nechtěl bych vypadat dopředu zaujatý, ale vlastně mě ta prázdnota vzhledem k nevábnému prostředí mezi WC a popelnicemi nepřekvapila. Zavírám dveře a studuji instrukce na nich připevněné. "U ledničky budou připravené krabičky, ubrousky a sáčky, do kterých si jídlo můžeš zabalit," stojí tam mimo jiné. Marně se po nich rozhlížím, ale zmíněný servis tu stejně ztrácí smysl. Najednou vedle mě stojí muž s bradkou, trošku se mu plete jazyk. "Je to na p… Zase prázdný! Včera tam byla aspoň chilli omáčka," prohodí, když zírá do lednice.

Pro jídlo do banky

◼ Zatímco veřejné lednice jsou zamýšleny jako sousedská a komunitní záležitost, potravinové banky by měly ušetřit mnohem větší množství jídla. V Česku je jich celkem 14 a největší se jmenuje Potravinová banka Prahy a Středočeského kraje. Jejími sklady ve Zdibech a Hostivaři projde měsíčně asi 130 tun potravin, dárci jsou výrobci či řetězce. ◼ Jídlo odebírá charita, ne jednotlivci. ◼ Od ledna 2018 budou muset obchody s prodejní plochou větší než 400 m2 dávat neprodejné potraviny do potravinových bank dokonce povinně.

Představuje se jako Karel, 15 let už prý žije na ulici a ke zdejší lednici občas zabrousí. Většinou prý v ní ale nic není. To tvrdí i penzista v hnědé šusťákové bundě, který dovnitř nahlíží po chvíli. "Před pár dny jsem tu našel pudinkové prášky. Obyčejně to tamhle z trávníku sleduje parta bezdomovců, a když někdo něco přinese, hned to vyberou," říká sedmdesátník. Že je veřejná lednice pod "kontrolou" lidí bez domova, a tedy úplně nesplňuje původní poslání být k dispozici komukoliv, potvrzuje i provozní alternativní kavárny Radek Wollmann.

Telefonuji tedy člověku, který za existencí veřejných lednic v Praze stojí. "Za pár dní se můžeme v Praze sejít. Teď právě dobíhám z Liberce do Varnsdorfu," vydechne do sluchátka Pavel Vodička. Dvaatřicetiletý muž běží podle svých slov − s přestávkami − už od dubna. Jde o Běh proti plýtvání potravinami. Sólo akci, jejímž prostřednictvím chce upozornit na velký globální problém. Na to, jestli by spíš neměl dotáhnout svůj lokální projekt, bude tedy možnost zeptat se ho později.

Nejsme lakomí, ale stydíme se

Lednice v pražské Hostivaři je o poznání plnější než ta pankrácká. Nestojí ovšem venku, ale v informační kanceláři místního ekologického centra Toulcův dvůr. V lednici je pár sklenic se zavařeným ovocem, dvě kojenecké kaše, otevřený sáček s moukou, pórek a jablko.

Podle zdejší pracovnice Haliny Holé lidé potraviny do lednice spíše nosí, než by si je brali. "Bála jsem se, že sem budou chodit bezdomovci, tak jsem to nikde moc nepropagovala. Teď už je to pověšeno v našem rodinném centru a i v bulletinu," říká. Přístup sem je omezený − lednice je stále pod jejím dozorem, dovnitř se dostanete jen v otevíracích hodinách. Asi 80letá paní, která chodí pravidelně nakupovat do zdejšího bioobchodu, tvrdí, že o existenci veřejné lednice nemá ponětí.

S "nepřizpůsobivými" nemají problém. Jenže podle Haliny Holé je jen málo těch, kteří se "nestydí" do lednice pro něco sáhnout. "My Češi nejsme lakomí, ale brát jsme se ještě nenaučili. Tak si obsah lednice občas rozeberou naši lidé," říká PR manažerka centra Zuzana Hanušová.

V Toulcově dvoře to tedy spíše než na veřejné sdílení jídla vypadá na sponzoring tamních zaměstnanců. Ale pořád lepší, než kdyby se jídlo vyhazovalo. Původní idea zůstává zachována.

Třetí veřejná lednice se nachází u vrátnice do Rooseveltovy koleje Vysoké školy ekonomické v pražských Holešovicích. Protože přes uzavřený vchod mají přístup jen studenti a jejich návštěvy, okruh "sdílečů" je omezen. Vedle rozzářeného automatu napěchovaného nápoji a pamlsky působí postarší lednice velice skromně.

Její útroby nabízejí ještě smutnější pohled. Jsou zcela vybrané − kromě přihrádek z vnitřku dveří, kde je lahev sirupu a otevřené a ulepené sáčky s kořením a s krupicí. V mrazáku několik načatých balení špenátu a dva měsíce prošlá pizza. Stejný obrázek se naskýtá i při mé návštěvě o tři dny později. Během nich nic neubylo a přibyla jen plastová dóza, kde z půlky snědené porce někdo nechal oschlé brambory.

"Vůbec jsem nevěděl, že tady nějaké veřejné lednice jsou. Není podchycené PR. Třeba by mohly mít lepší design," navrhuje student Vladimír Palička, který se na kolej nedávno nastěhoval. "Na jaře jsem tam dal mrkev a vajíčka. Ale nejsem si jist, jestli tady někdo o těch lednicích ví. S nikým jsem to zatím nekomunikoval," dodává další student ekonomie Cyril Kahánek.

Řeším jiné věci

Ve vchodu do Úřadu městské části Praha-Suchdol stojí další veřejná lednice. Je nejprázdnější ze všech dosud spatřených. Není v ní vůbec nic. Suchdol je šťastná blahobytná čtvrť. "Nemáme tu sociálně slabší rodiny ani bezdomovce," tvrdí Zuzana Krumpholcová, asistentka starosty, která se prý do lednice občas podívá. "A nejsou tu lidé, kteří by chtěli něco donášet. Jen občas se tam objeví sklenička se zavařeninou nebo sušenky," dodává.

Tajemnice úřadu Jana Krulíková do spižírny nenakoukla ještě nikdy. "Asi bych k těm potravinám neměla důvěru. Když nám doma něco zbyde, dám to sousedům pro slepice. Chleba suším a beru na chalupu," podotýká. Kolem radnice kráčí žena s dítětem. "O té lednici vím, ale nikdy mě nenapadlo si tam něco vzít nebo dát. Řeším jiné věci," vysvětluje Jana Mihályi­ová.

Pražskou pouť končím v kině Bio Oko rok po křestu Naděždy. Tam čeká překvapení. Lednice, která měla největší publicitu ze všech, ani její náhradnice tam už nejsou. "Byla to dobrá myšlenka, ale u lednice čekali vždycky dva stejní bezdomovci, kteří ji vybírali. Usoudili jsme, že to popírá její původní smysl, a rozhodli se ji dát pryč," oznamuje barmanka Tereza. Na baru sedící štamgast kinokavárny Ondřej namítne: "Ale aspoň se to jídlo nevyhazovalo, takže účel byl splněn." S Terezou se pak dají do krátké diskuse, zda je dobře, nebo špatně, když lednici určenou "pro všechny" vybírají pouze lidé bez domova, navíc pořád ti samí.

Zákon to nezakazuje

Jako první přišel s nápadem přinést do Prahy veřejné lednice − po vzoru úspěšně fungujících berlínských − asi před dvěma lety pražský kavárník Ondřej Kobza. Ten založil hipsterské Café V lese ve Vršovicích či projekt Piána na ulici. Idea začala žít na Facebooku a chopil se jí Werner Roth, rodák z východoněmecké Gery. "Já se teď jmenuji Yuyong, převzal jsem příjmení po své thajské manželce," hlásí muž, který v Praze pracuje v hudební agentuře. "Všichni tu myšlenku na Facebooku chválili, ale nikdo nenapsal: Sejděme se a něco pro to udělejme. Tak jsem pár lidí svolal," vypráví Yuyong. Podle něj ale ledničkoví aktivisté udělali chybu, když kvůli svému záměru oslovili úřady. "Řešili jsme, kde máme žádat o povolení. Někteří úředníci nám říkali, že na to nejsou žádná pravidla, jiní hned prohlásili, že to nejde. A pak přišel Pavel Vodička. Ten rovnou nakráčel do kaváren, zeptal se, jestli tam lednice může přivézt, a pak to udělal."

Myšlence veřejných lednic nejsou zatím Češi nakloněni tak, jak se původně očekávalo. V Německu se jim přitom daří.

Na Pankráci prší a na domluvenou schůzku v Café Na půl cesty právě přibíhá Pavel Vodička. Štíhlý muž ve svítivé běžecké bundě sám sebe označuje jako "aktivistu z Varnsdorfu". V minulosti se angažoval třeba v úsilí o zachování záchranné stanice v jeho rodném městě, neuspěl však. Lednici, kterou k pankrácké kavárně před rokem a půl nechal přivézt, otevíráme tři dny po mé první návštěvě tentokrát spolu. Stejné prázdno. Salát netknutý a zhruba o 48 hodin seschlejší.

"Pokud si tu lednici nějaká skupina přivlastní, je to nepřijatelné," reaguje Vodička na poznámku o bezdomovcích, kteří si lednici zabrali víceméně pro sebe. Kavárně prý navrhoval, aby spižírna stála přímo pod střechou podniku nebo aby u ní byly alespoň kamery. S tím ale nepochodil, přestože provozovatelé baru, založeného v 90. letech se záměrem zaměstnávat i lidi s duševní nemocí, jinak nápad se sdílením potravin uvítali.

Proč podle Vodičky lidé do zásobáren nosí jídlo jen minimálně? Za několik hodin, které jsem v blízkosti čtyř lednic strávil, jsem nikoho takového nezaznamenal. "Mají malou propagaci, média se moc nezajímají. Plánoval jsem třeba namalovat šipky od metra, ale to bohužel nevyšlo," říká Vodička, který vystudoval soukromou Vysokou školu obchodní a pracoval například jako obchodní asistent. Nyní se živí brigádami a bydlí na ubytovně, aby mohl dokončit svůj běh proti plýtvání potravinami. Podle něj je projekt teprve na začátku, stejně tak − na rozdíl od zmíněného Německa − i občanská společnost, která by se pro podobné věci nadchla.

Zatímco v Berlíně na tři tucty tamních veřejných ledniček podle německé organizace Foodsharing.de připadají stovky dobrovolníků, kteří se o spižírny starají a chodí do domácností, restaurací či obchodů pro přebytky, pražsko-varnsdorfský ledničkový aktivista uvádí pouze čtyři pomocníky. Ti jsou navíc aktivní spíše ve své facebookové skupině než v terénu.

Lidé podle něj nejsou této myšlence nakloněni tak, jak původně očekával. "Pro veřejnou lednici se nadchli třeba studenti z průmyslovky v Panské ulici, kteří ji chodí pravidelně čistit. S nápadem zřídit vlastní sdílenou lednici ve škole však neuspěli," vypráví Vodička.

Letos oslovil poslankyni za TOP 09 Markétu Pekarovou Adamovou s návrhem, aby existenci veřejných lednic upravil zákon. Politička mu však − jak je zřejmé z přeposlaného e-mailu − odpověděla, že žádná změna není potřeba, protože neexistuje právní úprava, která by fungování veřejných lednic znemožňovala.

Proto chce Vodička v šíření chladniček pokračovat. Podle něj by bylo dobré, kdyby se objevily na letištích, v hostelech, ve firmách.

V červenci byla zprovozněna první veřejná lednice na Moravě, stojí u vchodu do Domu pro ženy a matky s dětmi Armády spásy v Ostravě. "Ve čtvrtek jsem tam viděl těstoviny, sýry a jogurty. Berou si odtamtud lidé potřební. Zatím to jde bez větších problémů," oznamuje ředitel azylového domu Jiří Vonšík.

Mezitím se ale počet veřejných lednic spíše snižuje. "Před týdnem jsme naši veřejnou lednici zrušili," říká Adam Veit z literární kavárny Měsíc ve dne v Českých Budějovicích. Právě tady − na zahrádce kavárny − před dvěma lety vznikla úplně první veřejná spižírna v Česku, založily ji dvě studentky z místního gymnázia. Pan Veit vypráví, že v poslední době si lednici "přivlastnil" muž žijící na ulici. Odmítal k jídlu pouštět kohokoliv dalšího a vyvolával konflikty s hosty. Asi před rokem skončila i veřejná lednice v Plzni − uzavřena byla totiž kavárna Perfect World, v níž se nacházela.

Musíte chtít sami

V sousedním Německu, odkud inspirace přišla, přitom počet veřejných lednic roste. Před dvěma lety jich bylo v Berlíně 25, dnes o 11 víc. "V Německu, Rakousku a Švýcarsku víme o čtyřech stovkách. Většina z nich má webové stránky, na nichž uvidíte, co se v nich nachází. O každou lednici se stará skupina lidí, někde jenom pětičlenná, jinde jich je třeba třicet," vypráví po telefonu Manuel Wiemann z německé neziskovky Foodsharing.de, která "zachránce jídla" zastřešuje. Spolek registruje 29 tisíc dobrovolníků, ti obcházejí domácnosti či firmy, které mají registrované on-line "jídelní koše". Podle nich poznáte, jakého množství nespotřebovaného jídla − třeba po večírku nebo před odjezdem na dovolenou − jsou lidé ochotni se zbavit. "Zachránci jídla" pak potraviny třídí, zeleninu či ovoce čistí a starají se o provoz ledniček nebo v případě nekazícího se jídla neelektrizovaných spižíren.

"Za pět let, co projekt existuje, si nevybavuji, že by si někdo stěžoval na chování bezdomovců. Nebyl ani jediný případ otrávení jídla nebo přenosu nemocí," tvrdí Manuel Wiemann.

Proč tedy jídelní záchranářství v Německu funguje, a v Česku se mu příliš nedaří? "Komunitní myšlení u nás ještě není tak zažité," prohlašuje Halina Holá z Toulcova dvora. Podle Čechoněmce Wernera Yuyonga jsou si Němci ochotni víc pomáhat. "V Německu je obvyklé, že vám při odchodu z metra někdo dá neprojetou jízdenku. V Praze se mi to ještě nestalo," říká. "To o různé mentalitě něco napovídá. Veřejné ledničky ale potřebují spíše než anonymní pomoc ochotnou sousedskou komunitu. Není důležité, jestli to vymyslel kavárník Kobza. Jde o to, aby to lidé chtěli sami."