Dlouhá léta dělala Českou republiku přitažlivou pro zahraniční investory především výhoda nízkých domácích nákladů založená na nízkých mzdách. V dřevních dobách transformační ekonomiky se totiž věřilo, že levná pracovní síla bude primárně oním hnacím motorem pro restart ekonomiky na kapitalistických základech.

Faktem je, že porevoluční Československo a pak i Česká republika byla nejen nepřipravena na důsledky vstupu přímých zahraničních investic, ale také nedokázala zahraničním podnikatelům vytvářet příznivé podnikatelské prostředí. Teprve po dokončení první privatizační fáze a hlavně po přesunu vládní politiky k aktivní politice podpory přímých zahraničních investic se karta začala obracet. Zásadní zlom nastal v době, kdy přechodná úřednická vláda premiéra Tošovského zavedla investiční pobídky, a s časovým zpožděním začal do České republiky přitékat zahraniční kapitál. V nezměněné podobě vydržela pobídková politika levné práce prakticky až dodnes, stejně tak jako mnohdy nepotřebné daňové úlevy pro investory.