Coby dítě jsem si dával pozor, aby to nevypadalo, že se nudím. "Jestli se nudíš," začala babička nebo máma a pak následovalo "skoč vysypat odpadky", "otevři si učebnici" nebo "řekni, co bylo ve škole". Ani jedno z toho jako dítě nechcete.

Nudu mně jako dítěti dospělí zdiskreditovali a já až teď zjišťuji, že nuda je naopak něco, co se nám ze života vytrácí a čeho by mělo být víc. Takže dnes o nudě a dalších čtyřech činnostech, které bychom měli provozovat, i když jsme nejmíň tisíckrát slyšeli, že se to nemá.

Nudit se

Nuda je pro činorodé, pracovité lidi nepřijatelný koncept. Člověk, který má o svém životě jasno a chce něco dokázat, se přece nenudí. Nudili se smutní hrdinové ruské literatury 19. století − třeba "zbytečný člověk" Oblomov, hrdina stejnojmenné knihy, který trávil většinu času ležením v posteli nebo bezcílným bloumáním po svém petrohradském bytě. Nebo mladá Jelena v Čechovově hře Strýček Váňa. "K smrti se nudím. Nevím, co dělat," říká. A my už víme, že to nemůže spět k dobrému konci.

Nuda se spojuje například s čekáním u lékaře, cestováním na dlouhé vzdálenosti nebo vykonáváním nějaké monotónní práce. Ale naštěstí tu máme technologie, hlavně mobilní telefony, které jsou proti nudě účinnou zbraní. Stačí se rozhlédnout v metru nebo tramvaji. Nehledě na to, že každé ráno přemýšlím, jak jsme v dobách před mobily vůbec mohli přežít vysedávaní na toaletě.

Otázka zní, jestli je "útok mobilním telefonem" tím správným způsobem, jak nudu ze života eliminovat. Hraní her nebo nekonečné prohlížení Facebooku nedoporučuje ani jedna z deseti babiček. Psychologové mají podobný názor a tento druh zábavy přirovnávají ke konzumaci fastfoodového jídla. Spousta prázdných kalorií, ale výživová hodnota nízká.

Na rozdíl od babiček však psychologové tvrdí, že s nudou bychom bojovat možná vůbec neměli. Například experiment jedné britské univerzity ukázal, že nuda může být pro lidskou mysl inspirativní a že může podporovat kreativitu.

Vědci nechali skupinu respondentů vykonávat nudnou práci, konkrétně opisovat čísla z telefonního seznamu, a pak jim dali úkol vyžadující tvůrčí přístup. "Znuděný" vzorek uspěl lépe než stejně početná kontrolní skupina respondentů, kteří předtím nic nudného nedělali.

Takže rada zní: nepeskujte své děti, když protáčejí panenky a ostentativně zívají. Ani vy sami se nesnažte nudu ze svého života vymýtit. Je "ohroženým druhem" našich intimních pocitů a měli bychom si ji hýčkat.

Číst si při jídle

Když si při jídle otevřu knihu nebo časopis, mám podvědomý pocit viny. Jsem vychovaný, že je to a) neslušné, b) nezdravé a za c) "nemysli si, že když si čte děda nebo táta, že ty můžeš taky".

Čtení při jídle je přitom jednou z těch nejbáječnějších věcí na světě. Samozřejmě se to úplně nehodí, když jste na rodinné oslavě otcových osmdesátin ("Táta si číst může, ten je oslavenec!") nebo na prvním rande. Ano, pak je to trochu neslušné.

Ale jinak je to skvělé!

Dát si dobré jídlo, číst u toho něco pěkného a obojí si pomalu vychutnávat je v dnešní rychlé, na výkon orientované době hned dvojnásobně disidentskou činností.

Nikdy moc nechápu, když se ve firmách začnou kolem poledne zvedat skupinky kolegů a společně vyrážejí na oběd. V pondělí, pak v úterý, samozřejmě i ve středu, ve čtvrtek a v pátek. Co si každý den říkají? A nemají sebe navzájem za celý den, kdy se potkávají na poradách nebo u kávovaru, už tak trochu dost?

Naopak rozumím lidem, kteří popadnou knihu a vytratí se do nějaké vzdálenější restaurace. Hlavně někam, kde nehrozí, že si k nim přisedne kdosi z vedlejšího oddělení a všechno zkazí.

Lidé by vůbec měli častěji jíst sami. Jsme ve vleku předsudku, že jít do restaurace sám na oběd nebo nedej bože na večeři je znakem společenského neúspěchu. "Podívejte se na chudáka! Vždyť on ani nesehnal nikoho, kdo by si s ním dal smažený sýr a hranolky!" Tak to není. Jíst sám je projevem vyrovnanosti a vnitřní pohody.

Nikdo netvrdí, že musíte jíst sami vždy. Ale čas od času je to fajn. Nehledě na to, že je mnohem lepší povečeřet s člověkem, kterého máte rádi a kterého si vážíte (ano, sami se sebou), než s bůhvíkolikátým náhradníkem, jehož jste sehnali ve stresu, jen abyste do restaurace nemuseli sami. Takže: stres je zbytečný. Nezapomeňte si vzít knížku.

Skákat lidem do řeči

Takzvané slušné vychování je konkurenční výhodou pro pitomce. "Vyslechni si názor toho druhého. A až když domluví, řekni mu to, co si myslíš ty," učili nás rodiče. Ale to bychom se z toho někdy museli zbláznit.

Někteří lidé říkají neospravedlnitelné hlouposti. A často to jsou ti samí lidé, kteří ovládají umění nepustit ostatní ke slovu. Drží monotónní tón a dokola melou tu svou. V tom případě nastupuje umění skákat do řeči. Pro někoho je to těžké asi jako vyběhnout na ulici bez kalhot. Ale jakmile to jednou zkusíte, zjistíte, že je to snadné.

Pitomce zvyklé na společenské konvence tím obvykle šokujete. Zalapají po dechu. "Ale… ale… já jsem ještě nedomluvil!" Jenže vy se usmějete a klidným, vyrovnaným hlasem opáčíte: "To nevadí. Ale protože kafráš hovadiny, dovol, abych teď něco řekl taky já." Je to osvobozující.

Číst někomu přes rameno

Rád dělám apriorní soudy. Zvlášť o lidech v městské hromadné dopravě, které znám několik sekund, maximálně minut a je velká pravděpodobnost, že už se toho o nich víc nedozvím. Třeba když vidím čtyřicátníka, který v květnu jede v metru v kraťasech a sandálech s ponožkami.

Je to bývalý výhybkář z Masarykova nádraží, od kterého utekla žena a on teď každý večer vypije deset piv?

Jenže pak mu nahlédnete přes rameno a zjistíte, že v rukou drží Annu Kareninu zabalenou do deset let starého výtisku Literárních novin. Je to nenápadný intelektuál? Beznadějný alkoholik? Nebo člověk, který prostě obdivuje strhující příběhy?

Střih. Muž v lehce obnošeném obleku, s prošedivělými vlasy a profesorskými brýlemi. Zaostříte na stránku jeho otevřené knihy. Cože? Je to opravdu Padesát odstínů šedi? A zase ta nejistota. Co je ten člověk zač? Jede na pohřeb kamaráda z dětství, učí na univerzitě nebo je to nebezpečný deviant?

Zkrátka a dobře: čtení přes rameno je nádherná, v době mobilních telefonů bohužel už trochu pozapomenutá disciplína. Nahlížet přes rameno na displej iPhonu je nuda, protože tam maximálně uvidíte hru ve stylu Tetrisu nebo otevřenou facebookovou aplikaci. Škoda!

Zato číst přes rameno je vzrušující a zábavné. Navíc existuje pravděpodobnost, že si přečtete něco, co byste si jinak nepřečetli. Protože zrovna tu knihu nebo ty noviny, které drží váš soused, si nekupujete.

Nikdy z hlavy nedostanu fotku z londýnského metra pořízenou nejspíš někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech. Dva muži, jeden v obleku a v ruce konzervativní Telegraph, druhý v bundě a džínách, držící levicový Guardian. Ale ani jeden nečte svoje noviny, nýbrž oba hledí přes rameno tomu druhému. Hluboce soustředění. Nevím, kdo tu fotku pořídil, ani se mi ji nepodařilo vygooglovat. Ale už jen vzpomínka na ni mě naplňuje smutkem po starých dobrých časech, které se už nikdy nevrátí.

Nedělat nic

Kdy jste na otázku "Co děláš?" naposledy odpověděli "Nic"? Nedělat nic je přitom jedna z nejbohulibějších činností, které si lze představit. Z nějakého důvodu z toho máme obavy. Když se nás někdo zeptá, co děláme, a my zrovna neděláme nic, říkáme "Něco si čtu," případně "Něco si píšu," nebo jen úsečně "Něco tady dělám".

A když je evidentní, že opravdu neděláme nic, odpovídáme "Zrovna o něčem přemýšlím", nebo aspoň "Na něco čekám". Že nic neděláme, se často bojíme přiznat i sami sobě. Vždyť jednou z nejvzývanějších hodnot dneška je "produktivita", tedy snaha udělat toho co nejvíc za co nejkratší dobu.

Pod tímto jménem dokonce existuje kategorie mobilních aplikací, které nám mají pomáhat v hospodaření s časem. Seřadit úkoly podle důležitosti, připomínat ty nejdůležitější, hlídat termíny a čas. Nicnedělání se zdá být přesným opakem produktivity. Tedy snahou vměstnat toho do vymezeného času co nejméně. Ale opak je to jen zdánlivý. Problém spočívá v perspektivě.

"Nic" je jasně definovaná, nezpochybnitelná kvalita. Dělat "něco" není oproti tomu hodnota sama o sobě, protože to může být cokoli, hloupost i důležitá věc.

"Nic" je jako plátno, které čeká na to, až na něj někdo namaluje obraz. "Něco" je už namalovaný obraz, může to být umělecké dílo i mazanina. Takzvaně úspěšní lidé někdy zaměňují "nic" za "relaxaci", ale to je taky omyl. Návštěvy fitcentra se nedají naplánovat ve stylu: "Jarmilko, dejte mi do diáře, že ve středu od dvou do čtyř nebudu dělat nic, ano?"

Důležitost "ničeho" je v jeho neohraničenosti. Protože nikdy dopředu nevíme, jak dlouho nám "nic" bude trvat. Teprve pak se "nic" může stát jednou z nejdůležitějších věcí, kterou uděláme. Pomůže sebrat myšlenky, inspirovat se nečekanými nápady nebo jen "ničím" dobít baterky. Když se to povede, možná pak může vzniknout "něco", co bude opravdu stát za to.