Na udržení slabé koruny musela centrální banka vynaložit v březnu 520 miliard korun. Jde o největší částku za celou dobu, kdy ČNB slíbila, že nenechá korunu posílit pod hladinu 27 korun za euro. Celkový objem intervencí přesáhl dva biliony korun a díky nim výše devizových rezerv vystoupala na 72 procent hrubého domácího produktu. Česko tak má jedny z nejvyšších devizových rezerv v poměru k ekonomice na světě. Podle guvernéra Jiřího Rusnoka tím centrální banka chrání korunu před spekulativními útoky, a přinášejí tak pocit bezpečí.

Jenže to, že má centrální banka "spoustu peněz" v cizích měnách, ještě neznamená, že k tomu nemá také spoustu rizika. Centrální bankéři o něm nemluví, což je důvod, proč by se o něm mělo mluvit o to víc. Nejde přitom "jen" o často zmiňované riziko posílení koruny, které s sebou automaticky nese kurzovou ztrátu. Tomu se banka, která za poslední tři roky utratila na oslabení koruny přes dva biliony, určitě dokáže ubránit, a nadto přihodit na současnou hromadu eur a dolarů ještě víc. Protože to, že banka může, pokud doopravdy chce, řídit kurz, ještě neznamená, že dokáže uhlídat naprosto všechno.

Intervence ČNB

Euro, koruna, česká, mince, bankovka, bankovky, peníze, měna, mzda, příjem, dluh, hypotéka, kurz, intervence, ČNB.Nejnovější informace, analýzy a komentáře k tématu devizových intervencí.

Více zde

Investiční mágové

Zhruba 3,35 bilionu korun, jejichž ekvivalent má centrální banka v devizových rezervách, musí někam investovat. Částka už je dost velká – i po přepočtu na cizí měny –, aby vyžadovala skvělou investiční strategii. Rezervy by měly být uložené bezpečně a současně by měly vynášet, což většinou bývá v protikladu. Zejména ve chvíli, kdy se o to samé snaží centrální banky mnoha zemí světa, kterým kvůli nestandardní měnové politice narostly devizové rezervy minimálně na dvojnásobek.

Podle výroční zprávy ČNB za rok 2016 je zhruba polovina devizových rezerv uložena ve vládních cenných papírech, zhruba 28 procent u jiných centrálních bank (lze doufat, že ne u těch, které přistoupily k záporným úrokům) a zhruba 10 procent v akciích, na nichž díky růstu trhů aktuálně vydělává nejvíc. Uklidňující informací má být, že správci, kteří obhospodařují část devizových rezerv ČNB, se řídí standardy Global Investment Performance Standards. Ani ty ovšem nezaručí setrvalý růst výnosů. Co se stane, když akciové trhy zamíří dolů a bezpečné vládní cenné papíry se v důsledku nějaké "černé labutě" typu brexit stanou v lepším případě méně bezpečnými? Bude se i nadále ČNB cítit bezpečná s balíkem měn v zádech?

Nezávislost nahlodaná závistí

Ano, Česká centrální banka je nezávislá – z pohledu kritiků intervencí možná až moc. Díky svým devizovým rezervám se ale v očích mnoha politiků i veřejnosti stala nejbohatší institucí v Česku. Někomu se může dokonce zdát, že je silnější než vláda, která má například letos k dispozici "jen" 1,309 bilionu korun (celkové vládní výdaje rozpočtu), tedy necelých 40 procent toho, čím teoreticky disponuje ČNB.

Pokud se centrální bance správa devizových rezerv nebude dařit tak, jak předpokládá, dřív či později se dostane pod palbu politiků, kteří jí začnou vyčítat rostoucí ztrátu. Pochybnosti o "dokonalosti" centrálních bankéřů mohou nahlodat kredibilitu centrální banky jako samostatné instituce. Představa, že pokud je nyní centrální banka nezávislá, zůstane tomu tak navěky, je příliš optimistická. Stačí vzpomenout na debatu, zda by centrální banka neměla odvádět svůj zisk do rozpočtu. Příkladů, proč by měla být centrální banka pod větší kontrolou státu, respektive zda by neměla být víc propojená se státním rozpočtem, najdeme ve světě dost. Ostatně i švýcarská centrální banka, která zcela nezávisle intervenovala, svůj zisk odvádí alespoň zčásti vládním i kantonálním rozpočtům.

Rezervy a inflace

Ve chvíli, kdy centrální banky začaly bojovat s krizí uvolněnou měnovou politikou, se slovo hyperinflace objevovalo docela často. Necelých deset let této nestandardní měnové politiky, která sotva vedla k návratu k dvouprocentní inflaci, prý ukázalo, že nic takového nehrozí.

Jenže je také pravda, že vysoké devizové rezervy zvyšují celkovou peněžní zásobu v ekonomice. V historických dobách se centrální banky snažily řídit a hlídat růst peněžní zásoby, protože ji spojovaly s růstem cen. To, že teď roste peněžní zásoba a neroste inflace, neznamená, že to tak musí zůstat navždy.

Hypotéky, úvěry a regulace

Vysoké devizové rezervy, respektive politika centrální banky, která k jejich růstu vedla, prý můžou v některých případech podpořit banky, aby rozdávaly úvěry všem bez ohledu na bonitu. zemi, která se s následky špatných úvěrů z počátku transformace z 90. let minulého století vypořádává dodnes, zní toto tvrzení jako špatný vtip. Stokrát jsme slyšeli, že čeští bankéři jsou obezřetní, mají dlouhou paměť a že i díky zkušenostem ze staré krize tu poslední zvládl bankovní sektor bez následků.

Tuto často opakovanou "pravdu" poněkud narušuje reálné chování centrálních bankéřů. Ani jim totiž neušel prudký růst cen nemovitostí, na který centrální banka reagovala výrazným zpřísněním regulace. Nemovitosti se totiž v důsledku intervenční politiky staly levnými pro cizince a pro Čechy se zase staly útočištěm v "nejistých" časech nízkých úroků a slabé koruny. Výsledkem je růst cen o 10 procent v posledním čtvrtletí 2016, což je podle Eurostatu nejvíc v EU. Debata, jestli by ceny rezidenčních nemovitostí měly spadat do indexu spotřebitelských cen, přichází pozdě. Situace, kdy inflační cíl bere centrální banka jako modlu a současně do cenového růstu nezapočítává nemovitosti, které zdražují výrazně rychleji, než je průměr inflace, hrozí průšvihem.

Vynucené investice

Politika levné koruny nevedla jen k vynuceným investicím do "levných" nemovitostí, ale obecně k tomu, že se Česko stalo nákupním rájem. Z hlediska pověsti země na světových trzích je zpráva, že cizinci vlastní téměř polovinu státních dluhopisů emitovaných v korunách, bezpochyby skvělou. Stejně tak může zahřát u srdce, že se Česko v březnu stalo zemí s nejvyšším podílem zahraničních investorů v dluhopisech v rámci středoevropského regionu.

Cizinci sice skupovali dluhopisy se záporným výnosem (což těšilo ministerstvo financí coby tvůrce rozpočtu), ale také s krátkou dobou splatnosti. Představa, že na refinancování podstatné části dluhu přijde řada ve chvíli, kdy se Česku nebude dařit tak skvěle jako teď a kdy bude muset platit za svůj dluh podstatně víc, není příjemná. Stejně jako dlouholetá poučka z učebnic ekonomie, že pouze domácí investoři jsou zárukou "udržitelnosti" dluhu, protože jsou prostě doma. Rozdíl mezi Řeckem, jehož dluh vlastní především zahraniční investoři, a Japonskem, které dluh prodává domácím subjektům, není jen v kvalitě dluhu. Můžeme se uklidňovat, že nejsme Řecko, bohužel ale nejsme ani Japonsko.

Vysoké devizové rezervy bez ohledu na permanentní uklidňování ze strany centrální banky vzbuzují obavy. Protože 3,35 bilionu korun v cizích měnách, které centrální banka nakoupila a díky nimž možná i rozproudila export a českou ekonomiku, mohou výhledově přijít velmi draho.