Pražský maraton, který je spolu s dalšími běhy série Run Czech nejen vyhlášeným závodem světové třídy, ale i prosperujícím obchodem, by chtěl stále více startovného prodávat prostřednictvím charitativních organizací. Ty by tak měly díky tisícům běžců získávat peníze na svoji činnost. Prodej přes nevládní organizace konkrétně letos ale vázne.

Jako vzor si akce bere maraton v Londýně. "Tam jde přes charity 95 procent prodeje, běžný je takzvaný individuální fundraising. Když se někdo maratonu účastní, koupí si číslo od charitativní organizace a pak teprve přesvědčuje kolegy nebo známé, aby na takovou dobročinnost, tedy běh za dobrou věc, přispěli," říká ředitel obchodního rozvoje společnosti Run Czech Sašo Belovski.

Jak je vlastně v Česku oblíbené městské běhání ve srovnání se zbytkem Evropy?

Zdá se nám, že teď běhá každý, ale nechali jsme si jako každý rok udělat studii GfK a z ní vychází, že aktivně sportuje 61 procent Čechů, což je skutečně dost. Ale z nich aktivně běhá, tedy zúčastnilo se nějakého městského běhu, devět procent, což je zase číslo ze studie EU z roku 2014. V Dánsku je to 31 procent, v Německu 29, státy Visegrádu mají podobný podíl jako my.

Sašo Belovski (35)

Pochází z Makedonie, kde hrál fotbal za prvoligový klub Rabotnički Skopje. V Run Czech má pozici Business development director – je zodpovědný za rozvoj podniku a vyhledávání nových projektů, předtím měl na starost péči o sponzory. Studoval sportovní management ve Švýcarsku, na rozvoji pražského maratonu spolupracuje s jeho zakladatelem Carlem Capalbem deset let.

Byznys s městskými běhy tedy ještě v Česku může jít nahoru? 

Za ty tři roky odhadujeme, že jsme se dostali na nějakých 12 procent a náš cíl je přilákat k nim do pěti let zhruba 22 až 23 procent sportovně aktivní populace. Což znamená, že potenciál je vyčerpaný zatím jen z více než třetiny. Hodně lidí si stále myslí, že jde jen o běhy pro profesionály, maraton, půlmaraton, ale my se snažíme stále zdůrazňovat, že každý si může najít svoji vzdálenost a disciplínu, máme i kratší, nesoutěžní běhy, kde nejde o čas, lze jít či běžet i s kočárkem. 

Proč se letos ještě nepodařilo pražský maraton vyprodat?

Vyprodali jsme registrace, tedy těch asi 90 procent, které si prodáváme sami, už na podzim. Vázne prodej zbylých deseti procent, které jdou přes charitativní organizace. U nevládních organizací se letos očividně stala nějaká chyba, ony to nebyly schopné prodat, stovky kusů jsme už od nich museli odkupovat zpátky, protože jsme nechtěli, aby ti, kterým by měl maraton finančně pomoci, na něm prodělávali. Možná byla příčina to, že letos poprvé jsme se snažili postupovat s nimi organizovaně, prodej standardizovat. Letos jsme jim stanovili minimální i maximální počet odebraných registrací a začlenili je do našeho systému, ale někde to vázne. Další příčina je, že se navýšila kapacita. Z těch 10 600 každoročních účastníků jsme vyčlenili ty, kteří běží štafetově. Dřív brali místa maratoncům, nyní mají separátní závod. Přibylo tak 1500 míst.

Princip, proč se charitám prodej tak nedaří, je možná zřejmý. Aby získaly nějaké peníze na svoji činnost, což je jedním z deklarovaných účelů akce, musí prodávat dráž než vy. Nestálo by za to vymyslet nějaký mechanismus, třeba pomocí sponzorů, který by ten rozdíl setřel?

V Londýně, kde jde přes charity 95 procent prodeje, je běžný takzvaný individual fundraising. Když se někdo maratonu účastní, koupí registraci, která není levná právě proto, že z těch peněz jsou podporovány ony nevládní, charitativní organizace, a pak teprve přesvědčuje kolegy, známé, aby na takovou dobročinnost, tedy běh za dobrou věc, přispěli. A funguje to velmi dobře. My věříme, že podobný model se postupně podaří prosadit i u nás. Maratonu taky nějaký čas trvalo, než se uchytil. Podobné to bude i s modelem, který bude ve stále větší míře pomáhat dobročinným organizacím.

A jak je to s cenou, kterou lidé charitám platí? Každé jinak?

Ano, tu finální cenu totiž nestanovuje organizace, ale běžec. On by si měl po dohodě s charitou určit, kolik chce přispět. Náš cíl ale je, aby byla cena jasná, bez dohadování a právě díky individual fundraisingu přijatelná.

Jak vůbec lidé vnímají cenu běžného startovného, která se už při nákupu od vás nezdá nízká, například pro členy vámi založeného Českého maratonského klubu je podle času přihlášení 800 až 2200 korun, pro ostatní 1700 až 2900?

Je potřeba se podívat na to, co za cenu startovného dostává obyčejný běžec. Pro nás to srovnání s maratony v cizině, které jsou daleko dražší, vychází velmi dobře. Běžci mají například zdarma masáže, zdravotníky na každých dvou kilometrech, isotonické nápoje a party na konci roku. Cena se nám zdá proto férová, i když víme, že ve srovnání s jinými běžeckými akcemi v zemi je vyšší.

Vaše cenová progrese je podle času přihlášení a naplnění závodu poměrně strmá. I členové klubu platí po přihlášení prvních 6440 závodníků skoro třikrát tolik, co na začátku.

Je to tak, potřebujeme předem nějaké hotové peníze. Kdybychom nechali cenu stejnou, koupí si to všichni až na poslední chvíli. Navíc za ty peníze závod vyprodáváme, takže je cena nejspíš stanovena správně. A funguje to tak v každém byznysu – u letenek, first minute dovolených a podobně.

Jaký je vlastně váš celkový rozpočet i náklady na jednotlivé závody?

Náš celkový roční obrat je kolem 185 milionů korun, pražské závody z toho tvoří 125 milionů korun, jen pražský maraton z toho 50 milionů, 60 milionů jsou regionální běhy. Zisk tvoří kolem pěti procent. Všichni se nás ptají, jestli to není málo, že by to pro nějakou ekonomickou soběstačnost mělo být deset, patnáct procent. Ale jsme pořád ve fázi investic do rozvoje celého trhu. Náklady na jednotlivé závody i jejich obrat je pak ale těžké přesně vyčlenit. Je to jeden marketingový produkt, je to podobné, jako kdybyste chtěli vědět, kolik stojí jediný zápas Ligy mistrů.

Z jakých zdrojů se snažíte rozpočet pokrývat?

Sponzoři přinášejí zhruba 45 procent. Jednak v přímé finanční dotaci a pak ve službách, které barterujeme. Startovné tvoří asi 40 procent. Do deseti procent jsou to příspěvky různých institucí a granty. A další jednotky procent jsou některé naše další komerční příjmy z prodeje televizních práv a některých dalších služeb. Skladba je podobná jako u dalších velkých světových maratonů v New Yorku či v Londýně. Dřív, když nebývaly závody vyprodané, jsme to měli s financováním mnohem těžší. Když nám náhle vypověděl sponzor, skoro jsme to mohli zavřít.

Když se podíváme na firmy, které jsou sponzory závodů, jde zpravidla už o letité podporovatele.

Ano. Adidas a Mattoni přes dvacet let, Hilton 20 let, Volkswagen 14 let, Sportisimo čtyři roky. Smlouvy se většinou uzavírají na tři až šest let a pak se prodlužují. Dnes už nerad říkám sponzoři, ale mluvíme o sobě jako o partnerech. Lidé z těch firem jsou na akci sami zaangažovaní, různě pomáhají.

fenomén běh: do stále oblíbenějšího sportu investují miliardáři a velké firmy

McDonald’s a Coca-Colu byste nebrali?

To je tak trochu osobní věc Carla Capalba (zakladatel pražského maratonu, pozn. red.). Je spekulativní označovat věci za zdravé či nezdravé, jestli narážíte na toto. Ale firmy, které zmiňujete, nejsou našimi partnery a přitom mohly být. Historicky v minulých letech přišla řada různých nabídek, které Carlo ze svého osobního rozhodnutí neřešil.

Televizní práva jsou velmi malou částí příjmů, u jiných sportů jsou naopak často zásadní, je v této oblasti potenciál růstu?

Věřím, že ano, ale zatím maraton není mediálně nějak superzajímavý. Jsme ale vůbec rádi, že za to někdo platí. Přenos jde do více než 150 států. Agentura Lagardere, která od nás nakupuje práva, tak spočítala, že dosah závodu je 718 milionů potenciálních domácností. Je to skvělá reklama pro Česko.

Jak celá akce roste, musí logicky růst i její organizace, počet lidí, kteří se o ni starají...

Je nás 41 lidí na plný úvazek po celý rok. I mimo sezonu. Rozděluji naši firmu na takzvaný software a hardware. Půlka firmy je technické zabezpečení, logistika, event management, druhá má na starosti marketing, nábor běžců, spolupráci s mezinárodními partnery. Když je sezona, což je pro nás primárně jaro, tak ještě nabíráme externisty na různé projekty – jedná se zhruba o deset lidí. No a pro velké závody nesmíme zapomenout až na sedm tisíc dobrovolníků. A stovky lidí, kteří nám pomáhají z dopravního podniku, z magistrátu, od policie...

Kromě velkých závodů, s nimiž tým kolem Carla Capalba začal, se projekt rozšířil na seriál závodů Run Czech, který zahrnuje i jiné regiony než Prahu, a v poslední době se snažíte expandovat i do zahraničí. Jaké další plány v tomto směru máte?

Run Czech je stále renomovanější značka. Cestujeme na další maratony, snažíme se o mezinárodní propagaci našich závodů. Teď je aktuální téma Čína, odkud nám volají a chtějí, abychom se zapojili na různých úrovních v organizaci tamních závodů. Jiné závody nás zvou k různým konzultacím. A na přelomu roku jsme uspořádali první ročník závodů v Neapoli a na pobřeží Amalfi pod naší značkou. Napoli Running pod záštitou Run Czech. Do budoucna budeme chtít přidávat další závody v Itálii. V hledáčku nyní máme ještě další dvě tři evropské země, kde bychom také rádi působili.

Co se rozvoje v Česku týče, už nebudeme chtít přidávat tolik nových závodů. K běhání se snažíme lidi přitáhnout jinak. Například aplikací Run Czech, která spojuje lidi v takzvaném komunitním běhání. Když jdete běhat, dáte to vědět okolí a třeba se někdo přidá.

Na druhou stranu kromě podpory hobby a amatérského běhání máte svůj vlastní profesionální běžecký tým. Jak ten se rozvíjí?

Ano. V běhání týmy neexistovaly. Atleti reprezentují země, toto je náš originální koncept. Run Czech Racing Team byl postaven na mladých talentovaných běžcích. Naši manažeři hledali nadějné atlety převážně v Keni, tady jsme jim dali špičkové podmínky přípravy a podporu v závodech. Někteří z nich se stali hvězdami. Jedna z nich Joyciline Jepkosgeiová zaběhla nedávno světový rekord na půlmaratonu. Závodníků v týmu je nyní 15 včetně například i Češky Evy Vrabcové.