Že má Česko problémy s využitím možností, které mu poskytuje členství v Evropské unii, víme už nejméně desetiletí. Že je v Česku těžké stavět, je také evergreen. Nářky na délku úředního jednání před každou větší stavbou, nad počtem nutných razítek a složitostí celého procesu navíc sílí. Až tak, že se ze zdánlivě jasně technického problému, jako je novela stavebního zákona, stal celospolečenský problém a téma na titulní stranu (minimálně pro tyto noviny). Když se tato dvě česká "specifika" zkombinují a vygradují ještě krátkozrakostí politických elit málokdy ochotných plánovat bez ohledu na délku volebního období, je výsledek drtivý.

V pomyslné kolonce Velké infrastrukturní investice zaplacené z Investičního plánu pro Evropu, zvaného také "Junckerův plán", září v české bilanci velká nula.

Ke konstatování, že jde o nevyužitou příležitost, o oblast, kde Česku utíkají reálné peníze a růstové impulzy, není potřeba složitá matematika. Junckerův plán má pomoci financovat dlouhodobé projekty, především v dopravě a energetice. Jaké resty zejména v první oblasti Česko má, je dobře známé. Program je do jisté míry také tržně orientovaný, tedy alespoň tak, jak je to v žánru "státní podpora investic" možné. Peníze Evropského fondu pro strategické investice slouží jako záruka, zbytek je na bankách a investorech, kteří se tak mohou více rozmáchnout a jít i do oborů a projektů, kde by jinak měli o rentabilitě pochybnosti.

V Česku tento záměr někdy dostává na frak i v té části plánu, která se docela rozjela − v pomoci malým a středním podnikům. Stává se, že zapojené banky nejdříve nabízejí své produkty, které jsou přitom dražší. Na samostatné financování mají v situaci přebytku vkladů a expanzivní měnové politiky zdrojů dost. Teprve když klient nabídku nepřijme a pídí se po dalších možnostech, dozví se, že by mu Evropou garantovaná půjčka mohla pomoci.

Junckerův plán v době zrodu, na konci roku 2014, schytával kritiku a dostal nálepku pomoci pro bohaté. Naši "druhové v dohánění" jádra unie ale ukázali, jak peníze, které Česko nechává z velké míry bez povšimnutí ležet, mohou pomoci.

Příklad Estonska, které se v nabízených možnostech rychle zorientovalo, či Slovenska, jemuž se povedlo dohodnout třeba financování obchvatu kolem Bratislavy, mluví za vše.

Ke změně přístupu by stát snad mohl postrčit jeden výrazný přelom. Od včerejška, poprvé od léta 2015, už české dluhopisy "nenesou" záporný úrok. "Junckerovy peníze" se tak mohou hodit i na státní projekty.