Že má Česko problémy s využitím možností, které mu poskytuje členství v Evropské unii, víme už nejméně desetiletí. Že je v Česku těžké stavět, je také evergreen. Nářky na délku úředního jednání před každou větší stavbou, nad počtem nutných razítek a složitostí celého procesu navíc sílí. Až tak, že se ze zdánlivě jasně technického problému, jako je novela stavebního zákona, stal celospolečenský problém a téma na titulní stranu (minimálně pro tyto noviny). Když se tato dvě česká "specifika" zkombinují a vygradují ještě krátkozrakostí politických elit málokdy ochotných plánovat bez ohledu na délku volebního období, je výsledek drtivý.

V pomyslné kolonce Velké infrastrukturní investice zaplacené z Investičního plánu pro Evropu, zvaného také "Junckerův plán", září v české bilanci velká nula.

Ke konstatování, že jde o nevyužitou příležitost, o oblast, kde Česku utíkají reálné peníze a růstové impulzy, není potřeba složitá matematika. Junckerův plán má pomoci financovat dlouhodobé projekty, především v dopravě a energetice. Jaké resty zejména v první oblasti Česko má, je dobře známé. Program je do jisté míry také tržně orientovaný, tedy alespoň tak, jak je to v žánru "státní podpora investic" možné. Peníze Evropského fondu pro strategické investice slouží jako záruka, zbytek je na bankách a investorech, kteří se tak mohou více rozmáchnout a jít i do oborů a projektů, kde by jinak měli o rentabilitě pochybnosti.

V Česku tento záměr někdy dostává na frak i v té části plánu, která se docela rozjela − v pomoci malým a středním podnikům. Stává se, že zapojené banky nejdříve nabízejí své produkty, které jsou přitom dražší. Na samostatné financování mají v situaci přebytku vkladů a expanzivní měnové politiky zdrojů dost. Teprve když klient nabídku nepřijme a pídí se po dalších možnostech, dozví se, že by mu Evropou garantovaná půjčka mohla pomoci.